PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Poslední dobou mám pocit, že se mnozí spoluobčané odmítají zabývat politikou jako čímsi, co si žije dávno vlastním životem. Výzvy k nesledování televizních novin, proklamace o bojkotování voleb, konspirační teorie o důsledné kontrole každého z nás - to vše masivně proniká do společnosti včetně skupin, které se hlásí k duchovnímu přesahu každodennosti. Zvláště mladí lidé často zaujímají podobné postoje, a to mi připadá zvlášť nebezpečné. Vynořil se mi v mysli latinský výrok, nabádající k prevenci: PRINCIPIIS OBSTA, SERO MEDICINA PARATUR. Volně přeloženo to znamená "Odporuj v začátcích, pozdě je léčit důsledky".

Mladí lidé byli vždy hybnou silou společenských změn. Dokázali se přirozeně nadchnout pro revoluční myšlenky a měli silnou potřebu nastolit nový řád. Pasivita, ignorance, pohrdání tématem vedení státu a jeho správy mohou vést jedině k otevření prostoru pro neomezenou zvůli byrokracie a mafiánských struktur. Masaryk svým žákům často vštěpoval, že "...nejdůležitější je státi se výborným odborníkem ve svém oboru, protože pak získáte potřebnou autoritu, vaše slovo bude mít daleko větší váhu a tím spíše budete moci cokoli měnit"... Když Václav Havel hovořil o nepolitické politice, neměl na mysli zboření veškerých pořádků a nastolení svobodného živelného chaosu. Byl si dobře vědom toho, že politické strany se nezabývají všemi problémy, kterým populace čelí. Síla nepolitické politiky spočívá ve snaze lidí upozorňovat na témata, jimiž se politici musí zabývat. Je to podle jeho slov přirozená obrana proti vládě "totálně zduřelé anonymně byrokratické neosobní moci, která zdůvodní cokoli". Antipolitická politika je aktivitou zdola, vyrůstající z naléhavosti občanství. Tvoří jakési předpolí politiky.

My, kteří považujeme duchovní rozměr života za nejdůležitější hodnotu, musíme účinně bránit vládě konzumu, bulvárního ohlupování a ponižování Lásky. Musíme se aktivně vyjadřovat k současnosti nejen slovy, ale především činy. Přírodní životní styl, výchova dětí ke skromnosti a úctě k planetě, náboženská, filozofická i rasová snášenlivost, odolávání závislostem, kultivované a ohleduplné chování, vytváření duchovní i estetické harmonie v osobním prostoru, celoživotní tvorba a vzdělávání... jsou tu tisíce příležitostí k praktickému prosazování léčivé alternativy k úpadku a krizi.

Zdá se mi, že obecná duchovnost se příliš upnula k alternativním způsobům léčby nemocí. Měli bychom si připustit, že upnutá pozornost na choroby a posedlost diagnostikou jsou živnou půdou pro vytváření pacientů. Oslabení spočívá také v samoúčelném astrálním cestování, hrách s anděly a na anděly. Výsledkem takových aktivit by mělo být posílení odvahy jedince, jeho nezdolnost, velkorysost, ochota k osobní oběti na oltář Lásky a především zvýšená odpovědnost za důsledky vlastních činů. K tomu by totiž takové praktiky měly sloužit. Pokud považujeme duchovní cestu pouze za příležitost k prožití dobrodružství a vzrušení z tajemna, umožňujeme materialistickým vládcům uchvácení a zničení světa.

Vyrostla jsem v totalitě po boku tatínka, který mě již v předškolním věku přivedl k poslouchání zakázaných rozhlasových stanic. Potřeba objektivního přehledu o událostech doma i ve světě byla pro něho stejně důležitá jako dýchání. Nikdy si neposkvrnil svědomí spoluprací s totalitním režimem. Snažím se jít v jeho stopách. Nepotřebuji vlastnit televizi, která požírá čas i síly svou hypnotickou mocí, jíž bych neuměla odolávat. Nemám mnoho času, přesto mě uspokojivě informuje moje oblíbená triáda BBC a Události, komentáře přes internet a nepoddajný týdeník Respekt. Poučení a připravení žurnalisté a odborníci mi nic nevnucují, informují mě o stavu světa a provokují k přemýšlení. Zároveň tu získávám inspirace k tomu, co v rámci svých možností mohu ve společnosti posilovat, k čemu mám hledat protiváhu. Potřebuji se zamýšlet nad světem, vnímat stav politiky a každodenně se rozhodovat, s čím budu spolupracovat a co odmítnu. Když jsem na počátku devadesátých let žádala o třídění odpadu všechny, s nimiž jsem se setkávala, často jsem slyšela: "Je to nesmysl, stejně všechno vyklopí na jednu hromadu". Odpovídala jsem: "My však podporujeme třídění v kolektivním nevědomí". Když dnes roznáším pytle s tříděným odpadem do různobarevných kontejnerů, s uspokojením konstatuji, že nezejí prázdnotou, ani v nich není nic, co by tam nepatřilo. Povedlo se.

Chodím k volbám a volím podle mediální masáže špatně, protože můj hlas skoro vždy propadne. Vybírám podle osobností a jejich životního přínosu k hodnotám, které jsou mi drahé. Naše demokracie je nezralá a navíc k tomu nemocná. Musíme překonat strach z mocných a vnímat je jako partnery, kteří nám nabídli službu. Vložili jsme do jejich rukou správu svého domu a máme právo požadovat, aby v něm bylo čisto, aby domovník dbal na naše pohodlí a spokojenost a byl k nám vlídný.

Potřebujeme si každý sám za sebe nastudovat informace o Evropské unii, stavu životního prostředí, nečistých komerčních tlacích na podvědomí konzumentů atd. Pak se staneme vlastníky názoru, tedy něčeho, co patří k nutné výbavě myslící bytosti. Odmítneme-li názor mít, budeme jen bezbranné oběti nečistých her. Alespoň my, kteří se holedbáme kontaktem s hlubokou moudrostí vesmíru, bychom ve volbách měli rozhodovat podle stejných kritérií, jaká jsme stanovili pro svůj osobní příběh. Možná ani nebude muset dojít k další revoluci. Prostě se začne třídit a odpad se k moci nedostane.