PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Nedávno jsme s přítelkyní Jitkou shlédly film finského režiséra Kaurismäkiho Le Havre. Komorní prostředí útulného kina Evald umocnilo nevšední zážitek. Během filmu jsme se na sebe párkrát nevěřícně podívaly, jako bychom se ujišťovaly, že se nám to nezdá. Všechny konvence současného kulturního konzumu byly porušeny. Film nebyl nákladný, vše se odehrává na pětníku, postav je pomálu. Volné tempo, žádné klipové poskakování obrázků, žádné dráždění nízkých pudů...
Na plátně se odvíjel syrový život obyvatel chudé přístavní čtvrti, protkaný pestrou škálou charakterů i filosofických názorů. Příběh zdobily neuvěřitelně legrační střípky hovorů a reakce postav, které se odehrávaly většinou na pozadí scény. Noblesní francouzština protagonisty - čističe bot - prozrazovala, že nebyl vždy na dně. Ze společenského bahna byl pozdvižen na úroveň důstojnější chudoby obětavou, pokornou a milující ženou s přízvukem, která se za něj provdala... Francouzská hospodská to okomentovala trefně slovy: ?Marceli, ty máš velikou kliku, že clochard* v cizinkách vzbuzuje romantické představy. My Francouzky jsme jiné...?
Hlavním tématem příběhu je ilegální přistěhovalectví. Marcel u sebe schová dospívajícího chlapce z Gabonu, kterého chce policie deportovat. Nakonec za pomoci celé komunity včetně velkorysého policejního detektiva zorganizuje hochův tajný odjezd do Londýna za matkou. Celý film je korunován třemi dobrými konci, nabídnutými tak obyčejně, jako by bylo jisté, že v životě všechno dobře dopadne. Přistihla jsem se, že jsem automaticky čekala to, co se v současné kinematografii považuje za slušnost. Protagonista měl přeci chlapce přinejmenším sexuálně obtěžovat, peníze ze sbírky měl lodník samozřejmě ukrást a manželka měla na rakovinu zemřít! Vymotala jsem se z kina jako ve snách, dlouho jsme se s Jitkou dělily o dojmy.
Po celý svůj život se snažím povzbuzovat lidi k víře v dobré konce, k naději jako hlavnímu motoru lidského konání a sama se tím řídím, seč mohu. Tento zážitek odhalil, že když usednu do kina, nevědomky přizpůsobím své očekávání destruktivnímu trendu vyprávění příběhů. Jako by se v mé mysli zabydlely ty štítivé obličeje a výroky kritiků a arbitrů umění, které doprovázejí pojmy ?láska, ?krása?, ?nadšení?, ?útulno?... Rychle jsem se oklepala a připomněla si, že podle nich naštěstí nežiji. Miluji bez hranic, svět kolem mne je plný krásy, jsem nadšena svým namáhavým pádlováním proti proudu a doma mám útulno. Díky tomu jsem dosud ustála všechny rány a bouře, které mě právem válcují, aby prověřily pevnost mého přesvědčení. Tak.
Stádnost lidu pod vládou komunistů vystřídala stádnost konzumní. Neznamená to nic jiného, než strach ze svobody, z odpovědnosti, bez níž není nezávislosti. Hledáme snadné cesty, podléháme mediální masáži.
Důležitým duchovním úkolem pro ty, kteří tvrdí, že jsou na spirituální cestě, je jediné: nehrát si na anděly, ale statečně plout proti proudu marasmu, skepse, ateismu. Jedině naše životy, naše každodenní chování a rozhodování jsou tou lodí, která může podpořit vítězství všeho, v co věříme. ?Bůh je skutečný, protože ho cítím ve své duši?, zpívá Mahalia Jackson v jednom svém krásném spirituálu. A podoba duše se každému zračí v tváři: světlo nebo tma, radost nebo hněv, odvaha nebo strach...
Nedávno jsem si poprvé v životě přečetla jedno kompletní číslo bulvárního deníku. Seděla jsem u kadeřnice, nestihla jsem si zakoupit svůj tisk a nic jiného tam nebylo k dispozici. Žaludek málem nezvládl tak silný zážitek, ale ze studijních důvodů jsem vydržela. Čeština ze stoky, odporné formulace, vše jaksi ulepené, smrduté. Výklad současné politické situace naprosto zkreslující, podněcující k agresi, fakta naruby. Prošpikováno lascivními obnaženými děvami (zřejmě určeno ke čtení jen mužům jisté úrovně). K tomu jako obloha fotografie a drby o slavných lidech, které vůbec neznám. To je samozřejmě moje chyba, nemám televizi. Když jsem však byla konfrontována s jejich duchaplnými výroky na jakákoli témata, nelitovala jsem. Uvědomila jsem si, že spolu s jistými televizními kanály podobné úrovně to představuje jediný zdroj informací pro obrovskou skupinu spoluobčanů. U nás na vesnici v pohraničí je tisk k doptání pouze na poště. Můžete hádat, co tam najdete. Jen to.
Padl na mě nevýslovný smutek. Přemoci tak hrubou sílu nátlaku na křehkou lidskou duši je opravdu těžké. Celá ideologie bulvárního vymývání mozku se opírá o skutečnost, že primitivně sdělované informace nezatěžují mysl, a tak jsou z pohodlnosti polykány na kila. Podprahově však je tu přítomno tvrdé manipulování názory a marketingový tlak. Chtít to mít, nerespektovat morálku, vysmívat se Bohu... Vedle ohlupování se nenápadně živí také závist a nenávist. Jakmile některá modla padne, čtenáři s gustem cupují byvší slávu a krásu na kousky s pocitem "Patří ti to!" Dávno zapomněli na svůj okouzlený úsměv, který se jim rozprostřel po tváři, když ji nebo jeho uviděli naživo v autě či dokonce bez auta...
Plout proti proudu je nutné, záleží na tom osud lidstva. Každá loďka budiž požehnána. Potřebujeme k tomu kromě lásky v srdci jen píli, ochotu, odvahu a nezdolnost. Máme svobodnou vůli, trvalou možnost volby. Nemusíme činit nic z toho, co je nám podsouváno. Amen.


*clochard = bezdomovec ? ve Francii je však tento termín spojován s jistou filozofií nezávislosti a svobody