PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Psal se 21. srpen 2013, byla jsem na cestě ke dvěma úžasným lidem, které jsem dlouho neviděla. Manželé Máša Svobodová a Zdeněk Neubauer jsou živoucí inspirací, jak lze skromně žít bohatý život s pocitem štěstí a láskyplným vztahem ke světu. Těšila jsem se na ně, vždy pro mne byli na dlouhou dobu povzbuzením.
Byla jsem rozechvělá i pro to výročí okupace, které mi cestou připomněla Vinohradská třída a Národní muzeum. Bylo mi tehdy čtrnáct let, měla jsem za sebou rok přečetných návštěv všech pražských divadel malých forem a četbu svobodné literatury. Prožívala jsem nástup svobody nadšeným srdcem dospívající dívky, vychované v tomto ohledu tatínkem, vášnivým antikomunistou. Nikdy nezapomenu na mezilidskou vlídnost a revoluční prožitek vzájemnosti se spoluobčany. Silně jsem vnímala stmelující nezlomnost a odpor k násilí, které nás přijelo okrást o klíčící svobodu.
pokuseni1O čtyřicet pět let později znělo z rozhlasu cosi trošku jiného: rozhovor s párem pamětníků - herečkou a kameramanem. Moderátorka se marně snažila stočit rozhovor k tématu srpnového vpádu vojsk, její hosté se roztomile handrkovali o pozice a postoj k životu. Dáma se snažila promlouvat na citové úrovni, pán ji za to okřikoval a chtěl být objektivní. Nezdrželi se ani vzájemných osobních invektiv, vést s nimi rozhovor bylo jako trénovat blechy pro cirkus. Nakonec jsme se mnoho nedozvěděli kromě toho, že se ti dva mají hodně rádi, ale pořád se přetahují o vládu. Herečka se v jedné chvíli přeci jen prosadila s působivým popisem situace před rozhlasem, která přesně souzněla s mými hlavními vzpomínkami na osmašedesátý. Vyzdvihla svého muže obrazem neohroženého natáčení těch tragických událostí, což on okamžitě popuzeně korigoval. Nakonec se nedala odradit jeho šikanou a před národem mu krásně vyznala lásku. Nenechal ji domluvit... Redaktorka byla zralá na studený obklad. Bylo to nesmírně roztomilé, napadlo mě, že tu máme co do činění s čímsi, co bych nazvala pamětí srdce. Ženy se o ni ochotně dělí, muži ji střeží jako vnitřní hájemství, vzájemná domluva je těžká.
Zazněla Modlitba pro Martu. Vytryskly mi slzy a celou duší jsem s ní zpívala. Uvědomila jsem si vděčně, že pro určitou skupinu pamětníků má dodnes stejnou sílu.
Při pohledu na prožitou historii se setkáváme s natolik rozdílnými obrazy, že se minulost zdá být skoro nepoznatelná. Doby a události, jichž jsme sami nebyli svědky, se nám nabízejí vykresleny v přijatelné či pochybné podobě, musíme se s tím nějak vyrovnat. Smířit se však se ztvárněním vlastních vzpomínek způsobem, jenž zásadně popírá mou osobní zkušenost, je opravdu těžké. Slavná česká komedie o osmašedesátém mě před časem zcela znechutila právě absencí zprostředkování skutečné atmosféry, která tehdy mezi lidmi panovala. Chtělo to být vtipné, mnozí se i smáli, pro mne však autoři přispěli pouze k degradaci a zkreslení důležitého momentu v historii národa. Připomnělo se mi hospodské veselí nad třicet let starou střevní příhodou, která se přihodila bývalému kamarádovi z mládí, aktuálně vyznamenanému akademikovi. Podvědomá snaha ponížit vše, co nás převyšuje, je plodem úzkosti. Je to krutost, vydávající se za žoviální vtipkování. Velikána se nedotkne, trpaslíci ji nadšeně přiživují v nevědomé naději, že se tím opticky zvětší. Paměť srdce je vědecky nepoužitelná, přesto s ní musíme počítat. Kdykoli procházíme hádkou či nedorozuměním, z nichž zdánlivě není východisko, dotkli jsme se pravděpodobně tohoto rozměru. Nezbude nám než respektovat neslučitelnost pohledů a prožitků, rozdílnost paměti srdce...
Po rozháraných úvahách jsem se pokusila vrátit zpět do svých čtrnácti a patnácti let, zvědavá, jaké další obrazy se mi vynoří.
Vynořil se ruský tank, který vyrazil ze zatáčky v protisměru na Letné. Znovu se mi zvedl žaludek - stejně jako tehdy. Nikoli strachem, ale pobouřením, hněvem.
Pak vidím naši zkrvavenou vlajku, memento nejsilnější.
Znovu prociťuji společnou vroucí modlitbu davu na Václavském náměstí za Jana Palacha. Bod obratu v mém životě, neotřesitelné rozhodnutí nezradit ho.
Vybavily se mi fronty hospodyněk u obchodů s potravinami a všeobecná obava, že bude zase válka.
pamet srdcePak se objevily střípky ze slavných hokejových zápasů: Golonka klouzající dlouho po kolenou, vděčný všem božstvům vesmíru, Dzurila líbající led... Bouře v centru Prahy, kde jsme se museli všichni sejít a sdílet alespoň toto vítězství. Jak legrační mi dnes připadá skutečnost, že jsme nenáviděli velkohlavého obránce Ragulina a rtuťovitého útočníka Firsova jako symboly okupace, ač s tím neměli nic společného... Tento pocit naštěstí zmizel.
Plačtivý a poraženecký poslední projev Alexandra Dubčeka byl pro mne tehdy zklamáním, pro něž jsem ho už nikdy nemohla mít ráda - moje mladinké city byly v tomto ohledu nesmiřitelné, otisk zůstal.
Krylova píseň „Bratříčku, zavírej vrátka“ mě tisíckrát hořce rozplakala, byť byla alarmující. Stejně silnou emoci mi v raném dětství vyvolávala píseň „Kačena divoká“... Nemám od té doby ráda lov.
Všechny obrazy, které jsem tu z hlubin své citové paměti nabídla, mohou být důvodem ke sváru s těmi, jejichž srdce prožívalo ve stejných momentech cosi jiného. Přesto je nemohu vymazat, nemohu se od nich distancovat. Ani ti druzí to neučiní. Je snadné se hněvat. Nic se tím nezmění. Důležité jsou jen stopy, které za sebou zanecháváme. Stali jsme se dobrými či nedobrými lidmi v důsledku těch prožitků? Prý to posoudí historie... Kruh se uzavírá.
Dorazila jsem ke dveřím Máši a Zdeňka. Medvídek a kočička, pověšení u jmenovky na dveřích, mi přivodili rozněžnělé dojetí. Vzpomněla jsem si na těch pár nádherných, v minulosti společně strávených chvil. Věděla jsem, že vstupuji do příbytku bohatství ducha, z něhož nemohu odejít neobohacena. Moje srdce se otevřelo dokořán, aby přijalo požehnání tou chvílí. Uloží se do něj další klenoty, o něž nemohu být nikdy okradena.