PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Setkání s PhDr. Mášou Svobodovou, jednou z propagátorek a dlouholetou cvičitelkou jógy v Československu, socioložkou, astroložkou, zázračnou fyzioterapeutkou a také manželkou zářivé hvězdy našeho vědeckého nebe, filozofa a biologa Prof. Zdeňka Neubauera.

máša portrétNaposledy jsem po schodech slavného podolského bytu stoupala asi před patnácti lety. S Mášou i Zdeňkem mám trvalý pocit blízkosti, jakkoli se naše cesty často nesetkávají. Hluboce si vážím jejich přínosu všelidskému dílu i bezbřehé laskavosti, tolerance a mírumilovnosti vůči okolnímu světu.

Dveře se otevřely a v nich stojí Máša se svou zlatou září, stopy času nejsou ani trošku viditelné. Byt na mě dýchne svou osobitou atmosférou vědění a pokorné neokázalé duchovnosti. Zdeněk pracuje za zavřenými dveřmi, uvidíme se později. Nezadržím slzy, obejmeme se s Mášou a usedáme k rozhovoru.

Potkáváme se v takový zvláštní den - 21. srpna 2013. Jaké máš vzpomínky na srpen 1968?

Já mám hodně zvláštní zkušenost, protože týden předtím jsem přijela ze čtrnáctidenního pobytu v Moskvě. Jela jsem si tam vylepšovat ruštinu ...

Smějeme se: To se hodilo!

To se tedy hodilo. Bydlela jsem tehdy na Smíchově a šla jsem do práce přes most, který byl obsazen vojáky. Vysvětlovala jsem jim, že tu nemají co dělat. Držela jsem něco v ruce a oni měli strach, že po nich chci hodit granát. Zbystřili a už sahali po zbraních. To byl zajímavý zážitek. Říkala jsem jim, že tu není žádná kontrarevoluce, že jsme tu byli v pohodě, než přišli.

Kde jsi tehdy pracovala?

Jejej - šla jsem přes most... tak to jsem ještě byla v Pragoexportu, to byl zahraniční obchod.

Pojďme spolu projít tvou profesionální cestu.

Vystudovala jsem střední sociálněprávní školu. Později jsem se dostala na dálkové studium sociologie a kulturologie. Kulturologii později zavřeli, přešli jsme na andragogiku.

V té době jsem nastoupila do práce na pedagogickou fakultu, do laboratoře profesora Kahudy.

Kdy Ti přišla do života jóga?

Když jsem se rozváděla, začal se můj muž věnovat józe, aby krizi nějak zvládl. Pustila jsem se do toho s ním, což bylo bezvadné. Bylo mi asi dvacet šest.

Přiznám se, že nevím, kdo byl tvůj první muž...

Svoboda. Nechala jsem si jeho jméno, protože Marií Svobodových byly mraky, tak jsem se snadno mezi nimi ztratila. Začala jsem jógu pojímat hodně široce. Snažili jsme se založit jakési jógové společenství ve východním bloku, chtěli jsme spolupracovat mezinárodně.

Do Československa jezdil indický učitel jógy Suren Goyal. Vedl nás normální cestou, žádná mystika kolem. Byla to výhradně hatajóga. Byl bývalý pilot, pak vicemaršál indického polního letectva, působil také na diplomatických pozicích. Prožil obyčejný život, měl pochopení pro lidské slabosti. Opustil létání a stal se průvodcem v Himalájích. Tam se začal více věnovat józe, kterou se průběžně v životě zabýval. Navštěvoval naši republiku asi dvanáct let. Bydlíval u mne, s kamarádkou jsme mu hodně pomáhaly.

Pak se sem dostal Svámí Mahéšvárananda, bydlel také u svých žákyň kousek nad námi. Jednou se naše skupinka za ním vypravila. Někteří už hledali jakési duchovní vedení. V souvislosti s tím se nás Suren zeptal, jak ho bereme - jestli jako učitele, či co. Jedna z nás řekla: „Jako přítele.“ A on si oddechl: „Tak to jsem rád. Já nejsem žádný guru, vedu vás jako normální lidi.“

Došli jsme k Mahéšváranandovi a měli jsme velký zážitek. Bylo tam napětí, jeho oddané žákyně se

samým respektem viditelně třásly... Z jeho pokojíčku se ozval ostrý výkřik: „Tea!!!“ Zasvištěl vzduchem jako prásknutí bičem. Jedna dívka mu rychle čaj nesla rozklepanýma rukama. Zřejmě vycítil, že přicházíme trochu kriticky naladěni. Mezi námi byly vědecké kapacity, moudří a zkušení lidé. Nechal nás asi hodinu čekat. Pak si s námi sedl a zeptal se, co chceme. Zaskočilo nás to, protože jsme vlastně nic nechtěli. Nešli jsme ho požádat, aby nás vedl jako učitel, ani jsme nežádali mantru. Jen nás zajímal. Pořád byl v napětí, začal nám vyprávět nějaký indický příběh, jehož smysl jsme úplně nepochopili. Celé to vyznělo trochu rozpačitě.

Setkala jsem se s ním později ještě osobně. Zeptal se mě, jestli chci mantru, a já jsem odmítla. Ptal se mě, jestli mám nějakého učitele. Odpověděla jsem, že můj učitel je Ježíš, který je ve mně. To s ním málem praštilo. Já nejsem bigotní katolička, ale prostě jsem křesťan.

Bigotní nemůžeš být, protože bys musela považovat jógu za dílo ďábla... Krásně v sobě obojí spojuješ. To mám nejraději, když vše spolu v míru koexistuje.

To je ta správná zábava.

Snahu o mezinárodní propojení jsme zahájili asi v roce 1975 v Maďarsku, Mahéšvárananda jel s námi se svou skupinou lidí. Chtěli jsme Maďarům ukázat, co děláme. Uvítali nás ve velikém sále a na pódiu nám předvedli úžasnou jógu, dokonalé asány, měli překrásné oblečení, nasvícení, hudba k tomu... Nádherné představení. Když jsme s nimi pak mluvili, řekli jsme jim, že my takto necvičíme, že provádíme speciální spinální cviky, které jsou spíš dobré pro lidi, kteří mají nějaké potíže se zády a podobně. Páteř se musí nejprve rozcvičit, abychom mohli zaujímat složitější jógové pozice. Chtěli je poznat. Cvičili jsme s nimi asi hodinu. Vstali a říkali: „To je ale vydatné cvičení, neříkejte, že je to pro staré a nemocné lidi...“ Pak jsme je ještě učili očistné praktiky - alespoň ty jednoduché - protáhnout si hadičku nosem, aby se sliznice vyčistila. S tím měli chudáci veliké problémy - na to jsme zas byli natrénovaní my od Goyala.

Byl tam s námi také Jirka Čumpelík, jehož si velice vážím jako jednoho z nejkvalitnějších současníků, kteří se věnují józe. Začínal jako tanečník. Pak jel za svým učitelem Svámí Dévamurtim do tehdy západního Německa. Svámí učil jógu a vystupoval mimochodem i v cirkuse. Byl specialista na spinální cviky, kterým se věnujeme dodnes. Provádí se se zadrženým dechem, to nabíjí oblast solárního plexu a očišťuje celou páteř. V cirkuse vystupoval s ocelovým kruhem. Nadechl se a kruh praskl. Jirku tento učitel nadchl natolik, že se za ním později vydal do Indie, strávil u něj několik let.

Takže Goyal vás připravoval jako učitele...

Ano, pořádali jsme s ním týdenní pobyty. Vytvořil svoji vlastní sestavu, později jsme s ním cvičili i náročné asány.

Ve stejnou dobu (sedmdesátá léta) přijel Svámí Gítananda, lékař, jehož knížka u nás vyšla (Giri, Svámí Gítánanda: Jóga krok za krokem, Fontána 1999). Žil v USA a Kanadě, pak se vrátil do Indie, kde vytvořil ašrám. Vypadal jako Mikuláš - robustní muž s dlouhými šedými vlasy a vousy, nesmírně laskavý. Přednášel nám, učitelům jógy. To bylo úžasné setkání. Říkal, že žádní léčitelé nejsou potřeba. Nejvíc se mi líbil jeho výrok: „Já přijdu do nemocnice, postavím se na chodbu v přízemí a všichni se tam uzdraví.“

Ty jsi vedla běžné cvičení jógy, nebo jsi ji používala hlavně k rehabilitaci lidí s potížemi?

Vedla jsem běžné cvičení. Začala jsem cvičit u doktorky Milady Bartoňové. Už v šedesátých létech se snažila v institutu tělesné výchovy založit sekci jógy. Její asistentka Vlasta Kaplanová s námi jezdila na kurzy s Goyalem. Jednou jsem přišla cvičit k Miládce a ona se mě zeptala „Prosím tě, vzala bys hodinu za mě?“ Vyděsila jsem se: „Já, Miládko? Vždyť nic neumím, nemohu vést cvičení.“ Nemazala se se mnou: „A kdo jiný než ty?“ Tak jsem začala vést hodiny jógy.

Nemohu se přemoci - ač je to nezdvořilé - mohu se tě zeptat na věk?

Můžeš, teď je mi sedmdesát pět.

To není možné, nevěřím...

Zaplať pán bůh... Dodnes vedu cvičení. Nejdřív jsem opravdu vedla jen jógu. Po fakultě jsem vystudovala ještě rehabilitaci. Zjistila jsem, že mnozí lidé, kteří přijdou na cvičení, mají vážnější fyzické problémy a potřebují je řešit. Vedla jsem spíše speciální cvičení. Vycházelo z ásán a jógového dýchání, ale zaměřila jsem se více na rehabilitaci. Tak mě vedl život, protože moje noha je centrální linií mého životního příběhu od narození. Narodila jsem se s vykloubenou nohou v kyčli a nedovyvinutým kyčelním kloubem. Hned po narození mi ji vkloubili, a pak strčili do sádrových kalhotek. Celý život mě to úžasně vede jako základní vzdělávací prvek. Když jsem si vyhodila plotýnku, vytáhla jsem anatomické slovníky. Podle nich jsem hledala, které svaly mám zapojit, abych se srovnala a zbavila bolesti.

máši nožkyCvičíš denně?

Skoro denně. Necvičím ásány, ale spinální cviky, protože jsou mírnější. Udržuji si vzpřímenou páteř a pevné pánevní dno. V současnosti vedu tímto směrem i cvičení se skupinami. Chodí ke mně léta mé cvičenky, nyní stárnoucí, ty hodně takovou péči potřebují. Jezdíme na týdenní pobyty, kde denně cvičíme.

Kde učíš?

V regeneračním studiu Dayal ve Vyšehradské ulici, kde je pěkný prostor s báječnou atmosférou. Medituje se tam při úplňku, v pátek ráno a v pátek večer. Máme tělocvičnu, vejde se do ní asi patnáct lidí, je ideální pro jógu.

Kdy se koná tvoje hodina?

Každou středu od sedmnácti hodin.

Dá se tedy říci, že jsi všechny své obory spojila do jednoho, všechny své znalosti a zkušenosti využíváš ve svém originálním přístupu ke klientům...

Ano, je jen jedna linie. Říkám to i mladým lidem, když nevědí, co by měli studovat. Doporučuji jim, ať se nechají vést svým Já. Vede tou správnou cestou. Nakonec se ukáže, že vše, co člověk zažil, a čím se zabýval vede jedním směrem. Je úžasné, jak je všechno v životě propojené, jsme vedeni.

Často se zlobíme, když se musíme zabývat činností, o kterou nestojíme, máme pocit, že nás svádí z cesty. Po čase se ukáže, že měla význam pro další cestu.

Když jsem se vdala, byla jsem zamilovaná. Můj muž hrál na klavír a krásně zpíval. Měl nádherný basbaryton. Po létech mi řekl, že nepočítal s tím, že vztah vydrží, věděl, že se rozvedeme, že to pro něj bylo tak na zkoušku. Byli jsme spolu sedm let. To jsem se fakt namíchla. Můj tatínek se zabýval astrologií. Šla jsem za ním a on mi tehdy řekl: „Počkej dva roky a svět se ti otevře úplně jinak.“ Zlobila jsem se, měla jsem plán, že budu mít nějaké ideální manželství, a teď mám ještě dva roky čekat!

A co se stalo za ty dva roky?

Začala jsem studovat a otevřel se mi svět. Předtím jsem byla manželka mistra zvuku, jezdila jsem s ním po natáčeních. Točil hodně s Vojtěchem Jasným, úžasným člověkem, který se také zajímal o astrologii, to bylo moc příjemné. Po rozvodu se začala formovat moje smysluplná profesionální dráha.

A kdy nastoupil na scénu Zdeněk?

(Pozn.: současný manžel Prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer, CSc., věhlasný filosof a biolog, renesanční osobnost, zasahující i oblast křesťanské mystiky, jazykovědy, ekologie a dalších oborů.)

Potkali jsme se v jiném společenství lidí, o němž jsme zatím nemluvily. Byla to skupina kolem Tomáše Halíka, nejbližšího Zdeňkova přítele.

Patřila sem i Daniela Fišerová, s níž jsme u Miládky působily jako cvičitelky. Pozvali mě na zenový víkend s Tomášem na chalupě jeho kamarádky Scarlett. Byl tam také Zdeněk. Trošku jsem o něm věděla, nikdy jsem však nebyla na jeho přednášce.

Tomáš vedl program svým důstojným způsobem a mě to strašně nebavilo. Šli jsme se naobědvat do skal. Cestou jsem potkala houby. Řekla jsem si, že je při návratu seberu. Po jídle jsme se vraceli, já jsem se toulala vzadu... Mívám takové bliky - a to se mi tam stalo. Viděla jsem, jak kráčím Himalájemi a přede mnou jdou mniši, já se courám za nimi, nebaví mě to úplně stejně jako tady... Cestou jsem sebrala ty václavky. Neubauer mě došel a zlobil se, že jsem mu ukradla houby. Před mikrobiologií se původně zabýval mykologií. Tak to byl náš první kontakt.

A psal se rok...?

máša a patAsi 1983... Seděli jsme v meditační místnosti každý v jednom rohu, naproti sobě. Říkala jsem si: „Tak to je ten Neubauer? Toho tedy nemusím...“ A totéž si říkal on.

Zdeněk pak chtěl dříve odjet. Má postižené ruce - v té době to bylo horší než dnes, jedna ruka byla hodně spastická. Nemohl si ani zapnout knoflíček od košile a já jsem se u toho nachomýtla. Požádal mě, abych mu ho zapnula. Vstoupila jsem do jeho aury a najednou to se mnou zamávalo. To jsem tedy netušila...

Později jsme s Lídou - nyní doktorkou Bendovou (čínská medicína) - měly klub zdravé výživy. Pořádaly jsme v restauraci v Riegrových sadech ochutnávky makrobiotické stravy. Já nejsem makrobiotik, ale užívám její zásady. I vešli tam kamarádi, kteří byli na procházce - Tomáš se Scarlett a Zdeňkem. Aby byla legrace, vytáhli Tomáš a Scarlett šlehačku ve spreji, chtěli nám vylepšit makrobiotickou stravu. Zdeněk s tím nechtěl nic mít, zůstal na chodbě. Šla jsem ho pozdravit. Chvilku jsme si povídali a on mi řekl: „Já tě strašně potřebuji.“ Prý si to nepamatuje (Máša se zasměje). Ale asi to tak mívá. Od malička potřebuje kolem sebe lidi, aby mu pomáhali.

Dohodli jsme se, že za ním někdy zajdu sem do Podolí. Zanedlouho jsem se ocitla nedaleko, zavolala jsem, že k němu přijdu. Byl otrávený, protože zrovna na něčem pracoval - to je u něho normální. Ale pak řekl, že půjde nahoru po schodech a počká tam na mě. Tam jsme se samozřejmě nesešli - to Zdeněk dělá často. Domluví se s někým, a pak je všechno jinak. Nakonec jsme se potkali tady v bytě a povídali jsme si. Seděl v křesle, já u jeho nohou a znovu jsem ucítila jeho auru. Bylo to zpečetěno, začali jsme se často setkávat. Jednou jsme jeli pro biobrambory k Martinovi Paloušovi na statek. Po cestě jsme zastavili v polích a trhali kukuřici. Zdeněk mě v té kukuřici požádal o ruku.

Měli jsme dvě svatby - jednu tajnou, druhou oficiální. Zdeněk byl duchovně veden tajně vysvěceným knězem, který nás oddal na louce na své chatě. Druhá svatba na Vyšehradě byla také krásná - šli jsme tam odsud z Podolí cestičkou pěšky s kamarády z bývalého disentu jako na vesnici. Tak jsme spolu dodnes. Není to jednoduché, ale zaplať pán bůh, zvládáme to.

Jednoduché to není proto, že je Zdeněk ve svém světě a čas není jeho pánem?

Ano, je ve svém světě... domlouvá si schůzky, ale mně neřekne, že sem někdo přijde.

Takže musíš být vždy připravena...

Na všechno. Je to jeho prostor. Když jsem se sem přistěhovala, měla jsem všechny své věci tady v té skřínce (ukáže na nízkou dvoudvéřovou skříňku cca 60x80 cm). A to měl ještě problém, že z ní musí vyndat knihy. Brala jsem to jako zenové cvičení.

Zdeněk je především duch... Chápu, musela jsi být oslněná...

Nebyla, nikdy jsem nebyla oslněná. Já jsem dost zemitá. I když jsem Váha, moje myšlení je v Panně. Máme se Zdeňkem horoskopy, které k sobě báječně ladí. On je Blíženec, také vzdušný. Nejdisharmoničtější aspekt jsou však naši Merkuři, reprezentují myšlení. My se prostě občas nedomluvíme (znovu se srdečně směje). Ale jinak se máme moc rádi.

To na vás vždy bylo a je vidět na první pohled.... Astrologií se zabýváš celý život, že? Považuji tvou

knihu „Jak vychovávat děti podle hvězd“ (Fontána, 2000) za skvost, který by měli dostat do ruky všichni rodiče. Je zcela bezkonkurenční, jakkoli neměla takovou propagaci jako její matné odlesky od jiných autorů. Je láskyplná a psaná s pochopením pro rodiče. Pomáháš rodičům,aby porozuměli svým dětem, jejich originální osobnosti, rozdílům mezi dětmi, apod.

Ano, o to jsem se snažila. Občas přednáším budoucím cvičitelům jógy a mimo jiné povídám i o tomto tématu. Většinou se někdo ozve, že tu knížku má.

Ještě jsi napsala jednu knížku...

Ano, s Janou Kombercovou Autorehabilitační sestavu (Fontána 2007). Ta se také mimořádně povedla. Syn mojí známé šel studovat rehabilitaci na fakultu tělesné výchovy a ptal se starších ročníků, co si má pořídit za literaturu. Řekli mu: „Pořiď si Autorehabilitační sestavu, tam je všechno.“

To je paradox, že Zdeněk nechce cvičit, když je přímo u nejlepšího zdroje rehabilitace.

On musí mít navrch. Já mám však lví ascendent. Vzpomínám si, že když jsem k němu kdysi přišla na návštěvu, skočil na mě, až mě porazil na zem. Musel prostě získat nadvládu. Je to chlap. On má ve Lvu životní cestu, jednu ze základních os a já tu druhou osu.

Jsi velmi inspirativní osobnost - co jsi vnukla Zdeňkovi?

Obrácení pozornosti k těmto oborům... Ale on k tomu už sám směřoval. Já se s ním jen dělím o své zážitky. Protože jsem si prošla na druhou stranu...

V jaké situaci se to stalo?

Pracovala jsem ve svazu invalidů... To byl také výsledek jednoho paradoxu. Díky reorganizaci jsem se z ministerstva práce a sociálních věcí ocitla v nezaměstnanosti. V té době se na mě obrátila kamarádka, zda bych mohla rehabilitovat jejího bratra, který měl roztroušenou sklerózu. Začala jsem s ním pracovat - byl už ležák, snad jen jednou denně se dostal na vysokých berlích na záchod. Cvičili jsme spolu, upravili jsme samozřejmě stravu... byl syn řezníka. Zahájili jsme jednoduchými cviky spojenými s dechovým cvičením (pavamukta ásány). Cvičil poctivě, držel se všech doporučení a rozchodil se. Jeho žena byla šťastná, protože chodila do zaměstnání. Později si dokonce sám uvařil oběd.

Pak se na mě obrátil jeden režisér se stejnou diagnózou, krásný mladý muž. Ten ale pil, kouřil a podobně. Řekla jsem mu, že s ním budu pracovat, ale s těmi jedy musí přestat. Slíbil to, a nějaký čas i zvládal. Byl gay, měl přítele, který o něj příkladně pečoval, dával mu zázvorové obklady - mimochodem pro RS velmi důležité, dle postupů čínské medicíny. Pacient se zlepšil natolik, že přestal mít dokonce intenční třes. Mohl chodit i bez hůlky, efekt byl úžasný. Napadlo ho, že terapii nafilmujeme u něj doma. Řekla jsem, že ale nemáme natočený stav před léčbou. „To není problém, zapálím si cigaretu.“ Zapálil si a v tu ránu se mu ruka úplně rozkmitala. Fotografovali jsme ho přístrojem zachycujícím Kyrlianův efekt (vyzařování energie). Měl už v rukách energii, na obrázku zářily. Když si dal šluka, energie se zatáhla a ruka na obrázku zčernala. Osvětlovač, který u toho byl, řekl: „Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych tomu neuvěřil.“ Zeptala jsem se ho: „Tak přestanete také kouřit?“ „Ne, mně nic není, já jsem zdravý, já můžu.“ Režisér se však bohužel později vrátil ke starému způsobu života a přivodil si dlouhodobý velmi těžký stav až ke smrti.

S diagnózou RS nikdo nechtěl pracovat, zorganizovala jsem skupinu pacientů (nyní klub ROSKA). Vzala jsem si to jako vedlejší práci kromě své běžné agendy. Ve stejné době jsem také začínala vztah se Zdeňkem. Měla jsem svůj byt, starala jsem se o maminku. Takže jsem měla tři domácnosti, dvě zaměstnání a třikrát týdně cvičení. Navíc jsem jednou ročně ve Zlíně pořádala přehlídky pro postižené. Původně nás bylo asi pět organizátorů. Ten rok to zůstalo jen na mně - obrovská agenda včetně ubytování, dopravy, přetížila jsem se.

Začalo mi hodně bušit srdce, byla jsem zcela vyčerpaná. Přišla jsem domů, lehla jsem si na gauč, zavřela oči a vypla jsem. V tom stavu jsem najednou před sebou uviděla velké oči. Nedocházelo mi

to... objevila se lebka. Ani to mi nedošlo. Objevila se kosa. Byla jsem úplně klidná. Jestli mám odejít, dobře. A začala jsem si s tou paní povídat. Cítila jsem obrovské napětí v celém těle, vnímala jsem, že to může kdekoli prasknout... Přijímala jsem tu možnost, byla jsem klidná. Jen jsem jí položila otázku: „Moje rodina to zvládne, ale co Zdeněk?“ Ona mi sdělila, že ještě nemusím odejít, ale že je nutné změnit způsob života s ním. Potřebuji se naučit jinak se Zdeňkem zacházet. Prostě jsem ho rozmazlovala, byl na to od malička zvyklý...

Smrt se posunula doleva - jako by se prostor rozřízl skalpelem, na druhé polovině byl Kristus. Takže vím, že je na nebesích.

Lezla jsem ven hlubokou studní - byly tam skruže. Uvědomila jsem si, že to jsou jemnohmotná těla, jimiž lezu ven. Naprosto jasně jsem to vnímala a chápala. Vylezla jsem až nahoru - do úžasného světla, jaké maluje Zdeněk Hajný. Bylo láskyplné, pocítila jsem velikou blaženost.

Spojení tohoto prožitku s jógou a astrologií, to je jistě silný základ pro tvou práci...

Astrologií se nezabývám pro klientelu, jen pro své kamarády. Vidím jejich osudy... Jsou mezi nimi mnozí, jimž to hodně pomohlo. Jsem vybavena potřebnými dispozicemi, je to úžasná cesta poznání. Není snadné interpretovat astrologickou skutečnost, to je opravdové umění. Každý se astrologii naučí jinak.

O co v současné době, Mášo, nejvíce opíráš svůj život?

Je to především celek, zmíněné propojení mezi všemi událostmi mé cesty, pak spolek přátel, kteří kráčí podobným směrem. Je úžasné, že se máme, víme, že jsme chráněni a vedeni. Také jsem ráda, že ještě mohu chvilku pracovat s lidmi, myslím, že jim umím pomoci v náročných životních situacích...

Nezdá se, že je to na chvilku...

Uvidíme, snad mám před sebou nějakou dobu, kdy mohu pracovat naplno...

Ještě bych se tě ráda zeptala, jak s odstupem času vidíš cestu Václava Havla?

Zcela naplnil své poslání. Připravovala jsem mu astrologické prognózy, probírali jsme je spolu. Měl o ně zájem, protože se plnily. Když se stal prezidentem, vstoupila planeta štěstí Jupiter do velmi příznivého postavení k jeho Slunci. Tento aspekt přetrvával až do odchodu z Hradu. V roce skonu mu v létě Uran ve výrazně kladném postavení přinesl mnoho energie. Pak se však dostal do silně disharmonického vlivu Saturn, který ovládl poslední dny jeho života. Na konci s ním zapůsobila silně rušivě i Luna. Tomu už oslabený Václav nemohl odolat.

Do místnosti vstoupil fotograf a naše setkání zakončila veselá vaudeville s převleky a žertováním kolem pózování. Zdeněk se radostně zúčastnil. Jeho velkou vášní a radostí jsou bosé ženy. Dostala jsem rozkaz, že musím vyjít bosá před dům. Byla to legrační hra, Máša se Zdeňkem na mě šibalsky povykovali z okna. Vznikly tak dva nádherné dvojportréty. Usmívám se šťastně dodnes.

máša a zdeněk