PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Rozhovor s Patricií připravila Pavlína Brzáková

Nemohu se ubránit poznámce, jak čas letí. Držím v ruce knihu, jejíž kapitoly jsou z velké části poskládané z příspěvků, které pravidelně píšeš do časopisu REGENERACE, a mám velkou radost. Mám raději texty, které vznikají časem a zrají. Jaký je to pocit, když držíš v ruce svou knížku, dosud vonící čerstvostí z tiskárny?

Pocit bezbřehé radosti… Texty prošly uspořádáním do kapitol podle témat a pečlivou opravou mou a mých přítelkyň. Jsou osvěžené, vyladěné. Ať otevřu na kterékoliv straně, stojím si za každým slovem. Mám hlubokou úctu ke čtenáři, psaní neodbývám. Vše je mnohokrát přečteno třemi páry přísných očí, poté ještě korektura nakladatelství, znovu naše čtení, protože o některé zvláštnosti svého stylu musím se současným pojetím jazyka bojovat. Moje knížka je mi milá jako dítě, do kterého jsem vložila srdce i posbírané zkušenosti. Dívám se dojatě, jak běží do světa, aby se dotklo dalších srdcí a pomohlo jim žít šťastný život.

Proč jsi vybrala právě název „Dodušemluvy“? Je to příslib sdělení a sdílení? A jak vznikl podtitul Kniha, po které bude všem s vámi lépe? Ten mi zní zase jako požehnání.

Název mě napadl jednou nad ránem na rozhraní spánku a bdělosti. Miluji češtinu, ráda si s ní hraji. Její zvukomalebnost oblažuje moje muzikantské srdce. Autorský neologismus dodušemluvy je legrační, má rytmus, zvuk bubínků a chrastítek a přesně vystihuje podstatu textů. Každým z nich si promlouvám do duše a z duše ráda se o něj potom dělím s nadějí, že vylepší i další životy.

Kniha, po které bude všem s vámi lépe – slogan, který ze mne spontánně vypadl v okamžiku, kdy mě nakladatelé požádali o podtitul. Není to prázdná věta. Popisuje proces pozitivní proměny mé korigující přítelkyně, která prošla v posledním roce hodně těžkými časy. Zesílily její porušenou důvěru ke světu, hyperkritičnost a podrážděnost reakcí. Neúčastní se mých programů, nemá v sobě zkušenost z intenzivní osobní inventury a hluboké aktivní proměny. Přesto se pod vlivem mnohonásobného čtení Dodušemluv začala jaksi obrušovat, zvlídněla, a dokonce uspořádala články do kapitol tak, že každá končí pozitivně. Je s ní opravdu mnohem lépe. Věřím, že stejný efekt může kniha mít i na další čtenáře.

Číst dál...

Jsem ráda, že jsi na začátek knihy připsala své povídání o sobě. Pojďme nalákat čtenáře tvým příběhem. Zkusme krátkou rekapitulaci, i když to bude asi těžké. Čeho si na svém životě nejvíc ceníš? Kterých okamžiků?

Rekapitulace v tuto chvíli nejsem schopna. Příběh v úvodu knížky mi dal hodně zabrat, a ten je určitě celistvým obrazem mé životní cesty… Pro mne je nejtěžší zabývat se sama sebou. Mám z toho pocit nepatřičnosti.

Zkusím si tedy spontánně vybavit cenné okamžiky. Určitě musím začít tatínkovou výchovou ke statečnosti. Skoro nikdy se nebojím a to mi hodně ulehčilo život. Když taťku otravovali bolševici, povzbuzoval se drsnou a zpupnou mantrou: druhou díru do zadku mi neudělají. On byl vůbec pokladnicí vtipných a úderných příměrů a pořekadel. Mnohé z nich vytvořil sám. Hodně jsme poslouchali rozhlas, televizi jsme neměli. Jednou se z něj linula sovětská opera Píseň tajgy, vážně příšerná. Od té doby jsem občas od tatínka slyšela: „Je blbej jak Píseň tajgy.“ I když mě už dlouho provází z druhého břehu, cítím stále jeho povzbuzující přítomnost. S radostí okořeňuji své promluvy jeho kameňáky.

Fascinující byla má puberta, po ní i dospívání. Vzbouřila jsem se a ukončila úspěšnou kariéru závodní plavkyně, která mě týrala celé dětství. Od třinácti let jsem chodila do divadel, tehdy tak svobodných, moudrých a dokonalých. Byla jsem intelektuálně dobře vybavená, radostně jsem se vpíjela do protirežimních náznaků a vtipů ukrytých v představeních. Toulala jsem se po galeriích, studovala výtvarné umění, prožívala jsem nadšení ze života. Duše mi zpívala, začala jsem psát básně. Okupace v srpnu šedesát osm a půl roku poté Palachova smrt mi rozřízly krvavě srdce, jizva se nikdy nezacelila. Dodnes jasně cítím, odkud vane jedovatý vítr.

Hledala jsem, kam patřit, abych s „nimi“ neměla nic společného. Přimkla jsem se k církvi, nechala se pokřtít a stala se písničkářkou biblických protestsongů. V osmnácti jsem se dozvěděla, že můj farář je udavač a spolupracovník StB, pohřbila jsem víru i lásku. Naštěstí jen na měsíc, protože mi byla seslána milost klinické smrti. Ta mi přinesla nezpochybnitelná setkání s Boží láskou a její nejprostší lidskou podobou, v níž jsem zakotvena dodnes.

Po opakovaném odmítnutí jsem se neohroženě vecpala na univerzitu díky rozhořčenému osobnímu apelu na tehdejšího ministra školství, který se zřejmě domníval, že za mnou někdo stojí. Psychologie však byla tak podřízena ideologii, že kromě tří statečných přednášejících nebylo na studiu nic obohacujícího. Od prvního ročníku jsem chodila na praxi a poté i na individuální psychoterapeutický výcvik do vězení na Pankrác, abych měla pocit naplnění.

Aspirantura se mi přihodila zázrakem na přímluvu přítele. Bádala jsem si v efektech psychoterapie, opouzdřila se vůči komunistickému ponižování, vydržela, do strany nevstoupila a po obhajobě se vrhla do obyčejné praxe. Moje cesta psychologa byla v podmínkách normalizace bolestná, stále jsem se vymykala pravidlům.

Moje životní cesta je vytýčena zázračnými milníky. Jedním z nich je můj pobyt v USA v druhé polovině osmdesátých let. Souhrou neuvěřitelných synchronicit jsem se ocitla tam, kde jsem mohla pocítit, že moje hluboké citové noření do procesu psychoterapie je v pořádku, je to jedna z mnoha možností. Došlo k mému totálnímu přerodu a zasvěcení originálnímu pojetí, opírajícímu se o živou spiritualitu.

Od dubna devadesátého roku jsem na volné noze a rozevlátá svoboda spojená s osobní odpovědností pro mne nikdy neztratila na ceně, jsem stále za tu možnost vděčná. Vášnivě rozvíjím svoji metodu, v posledních letech se ten proces zrychluje, prohlubuje a stává se až extatickým.

Ve svém životě jdeš proti proudu. V čem je to v poslední době?

Kam se podívám, snad ve všech oblastech života.

V emocionální angažovanosti, blízkosti s klientem a ochotě k osobní oběti v roli psychoterapeuta.

V péči o dům, který jsem postavila za obrovské pomoci mnohých jako stánek pro moji práci. Je v něm čisto, útulno, je sám o sobě inspirací pro kvalitu osobního prostoru, vegetariánské stravování, hlubinnou ekologii, mezilidskou důvěru a bezpečí pro překračování hranic omezujících zpěv duše.

V propagaci koncepce potírající egocentrismus a módní milování sebe sama, v soustředění na službu a činění druhých bytostí i světa šťastnými.

V tom, že nic nehraji, nezneužívám své charisma, ale myslím vše vážně a také se to ze všech sil snažím žít.

V blízkosti s přáteli o generaci mladšími přináším výchovné inspirace, jdoucí proti módním psychopatizujícím trendům. Fyzická zdatnost a odolnost, intelektuální tvořivost, láskyplná blízkost schopná oboustranné empatie a soucitu, umění spolupráce, citlivé podporování schopností a nadání směrem k originalitě… Výsledky jsou viditelné a není to má zásluha. Jen jsem občas k dispozici ve vyhraněných a náročných situacích. Děti mě mají rády, moje fyzicky nenaplněné a díky tomu univerzální mateřství se bohatě uplatňuje. Jsem šťastná, když vidím, že dítě hodně čte a nepotřebuje mobil. Když se nebojí žádného počasí a potřebuje být v přírodě. Když se hezky chová k domácím zvířátkům. Když dokáže přiznat chybu, protože dospělí to také samozřejmě dělají.

V psaní a přednáškách si dávám záležet na bohaté češtině, odmítám její vulgarizaci a zjednodušování, miluji archaismy, bohatost. Je to jediná oblast, kde má smysl bojovat za zachování národních hodnot.

A jsem trvale přesvědčena, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Moc mě těší, že jsem mohla přijít na křest tvé knížky. Konal se v pražském Divadle Radka Brzobohatého a knihu přišli pokřtít tři skvělí kmotři. Můžeš je představit pro čtenáře REGENERACE podobně, jako jsi tak učinila na pódiu? Čím jsou pro tebe osobně významní?

Jan Potměšil se mnou osm let spolupracoval. Nejprve absolvoval všechny úrovně mých programů, potom se stal cenným koterapeutem, jehož vliv posunul mnohé směrem k větší odolnosti a pokoře. Pomáhala jsem mu nastavit životní styl, díky němuž přestal být pravidelně hospitalizován, nadšeně jsme spolupracovali na lidské stránce jeho tehdejších úspěšných hereckých rolí. Naše setkávání ukončil bohulibý důvod – oženil se a začal žít utěšeným rodinným životem. I když se vídáme velmi zřídka, je mezi námi velká přátelská láska, kterou si nepotřebujeme dokazovat ani potvrzovat. Jiskříme společným nastavením, temperamentem i humorem. Je duší mojí duše.

Vladimír Javorský jezdil na moje programy do Liblic na začátku devadesátých let, našel si u mne nevěstu, s níž je už dvacet pět let. Po stejnou dobu se setkává se skupinou přátel, s nimiž se tam poznali. Patří mezi ně i Mirek Kemel. Nedoprovodili mě na cestě k intenzitě a malým skupinám, přesto je mezi námi něžné světlo. Když jsem ve své čajovně na Vinohradech pořádala v druhé polovině devadesátých let čtené divadlo, byl Vladimír jedním z důležitých účinkujících herců. Miluji jeho hloubku a meditativní klid, máme k sobě tiše blízko. Je také skvělý hudebník. Ryzí člověk, jehož pravdivost a poctivost jsou nepřehlédnutelné.

Mirek Kemel, o němž jsem se už výše zmínila, je bohatě obdařen talenty. Skvělý výtvarník a také kreslíř, který mistrovským způsobem glosuje naši politickou scénu už od první poloviny devadesátých let. Něžný a originální básník, zpěvák, multiinstrumentalista, poslední dobou víc a víc populární se svým hudebním uskupením, v němž občas – pokud čas dovolí – účinkuje i Vladimír Javorský. V devadesátých letech se mnohokrát zúčastnil mých programů, jeho milá žena, výtvarnice Katka, též, byla jsem i vzdáleně přítomna příchodu jejich dětí. Velmi mě potěšilo, že se připojil ke kmotrovství Dodušemluv, byť jsme se dlouho neviděli.

Křtili jsme knížku dýmem z vonných tyčinek, každý z kmotrů pojal obřad originálně… Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života.

Číst dál...

Číst dál...

Někdy se mi z našich krátkých povídání zdá, že máš ve svém životě přespříliš naloženo. Jak zvládáš tíhu? Vnímáš ji? Přijímáš psychoterapii jako svoje poslání? Co tě nejvíc těší, co ti pomáhá a co tě posiluje?

Nakládám si sama, bojím se prostojů a promrhaného času. Snad to vzniklo nahlédnutím za hranici mezi životem a smrtí, vážím si všech příležitostí, které se mi naskytnou. Ještě mě neopustilo nadšení z každého dne a doufám, že se tak ani nestane.

Moje práce je mi vším, dává smysl mému životu, je mi dítětem i rodičem, partnerem i učitelem. Je mi ctí, že mohu pár lidí chvíli doprovázet na jejich životní cestě a podpořit je v překonání krizí, nalezení poslání a smyslu, pomoci při prohlubování všech vztahů.

Díky naplněnému a dynamickému způsobu existence mám řadu skvělých přátel, s nimiž mohu podnikat nejrůznější kulturní i rodinné akce. V poslední době se spíše musí oni připojovat ke mně. Pečuji o maminku, která je téměř bezmocná, a žijeme pospolu. Vše se však dá skloubit, a za to jsem vděčná. Pán Bůh mi poslal velkého pomocníka, nezištného přítele, který mě v tomto nelehkém čase podporuje až na hranici záchrany života.

To vše mě těší a posiluje můj motor – nezničitelnou radost ze života.

Začátkem devadesátých let byla naše společnost plná nadějí, jakoby se duchovní brány otevřely. Když se ale dívám na veřejnou scénu, nevidím žádnou inspiraci. Máš pro to vysvětlení? Slýchám názory, že se společnost nedokázala od minulosti očistit, a tak se nevyčištěné rány ozývají.

Myslím si, že moje profesionální dráha velmi citlivě kopíruje vývoj naší společnosti. V devadesátých letech jsem pracovala s velkými skupinami klientů, kolem osmdesáti osob. V návaznosti na svůj rozhlasový pořad jsem pořádala četná setkání posluchačů po celé republice, vždy se sešly stovky lidí. Tehdy mi šlo o znovunalezení vzájemné důvěry, oslavu svobody a podporu odhodlání svobodně tvořit a obohatit společnost. Nikdy jsem nic nepředstírala, byla jsem opravdu nadšená tak, že to bylo nakažlivé. Pak se však začalo ukazovat, že většina lidí přitahovaných spiritualitou je jejími nadšenými diváky, ve svém každodenním životě však není ochotna nastoupit cestu oběti, služby a poctivosti, uskutečnění pozemské pravdy a lásky. Začala jsem zmenšovat skupiny a víc se vrtat do osobních příběhů, aby výstupy byly užitečné pro blaho světa. Byla jsem chvílemi dost drsná při odhalování vlastních selhání i reakcích na ostatní, v požadavcích na pojmenování chyb a vyjádření účinné lítosti. Díky tomu jsem nepřišla o duši v nějaké pseudoroli gurua či duchovního učitele. Jsem v současné době spokojená s tím, že vím o velké nezávislé skupině lidí, kteří jdou cestou záchrany cti lidstva ve svých profesích, rodinách i ve vztahu k životnímu prostředí.

Postkomunistické země charakterizuje mrtvá morálka, proto tu chybí očištění minulosti. To však musí proběhnout především na individuální úrovni, konkrétně a se snahou napravit, co se dá, nebo zastínit dobrými kroky ty špatné. Veřejná scéna nese stopy blahobytu, lenosti, sobectví. Děje se to v celém moderním světě. Volby vyhrává, kdo nejvíc křičí a slibuje. Ač jsou to lži, málokdo je odhalí. K tomu je totiž třeba číst, studovat mnoho zdrojů a získat tak objektivní přehled o stavu světa. Pohodlnost, konzum a neochota přemýšlet nás sunou do krize. A to je dobře. Celý vesmír se vyvíjí v krizích k vyšším kvalitám. Hluboce věřím ve světlou a láskyplnou podstatu existence. Ta se nakonec prosadí, byť na troskách pouťového pozlátka, které egocentrický materialismus vyhlásil za štěstí.

Každý, kdo podvádí, lže a krade, sklidí plody toho, co zasel. Žádný trest shůry. Jen logický důsledek kroků. Bůh netrestá, jen miluje natolik, že nám dal svobodnou vůli. K jejímu moudrému využití musíme dozrát. Mnohokrát shoříme a vstaneme z popela, jinak se nestaneme nezávislými a nepřestaneme se bát smrti. Možná nám dojde, že si planeta bez nás poradí, my bez ní nikoli. V každém z nás je nezničitelná jiskřička světla, skutečná duchovní cesta ji rozdmychává a přináší statečnost, velkorysost a soucítění. Jak moc planeme, tak velká zářivá stopa po nás zůstane pro další pokolení.

Jakým tématům se v psychoterapii v současné době věnuješ nejvíce?

Nejčastějším úkolem, před kterým stojím jako terapeut, je pomoc při překonávání partnerských krizí. Myslím, že se nám to s klienty daří, především tam, kde jsou ve hře i děti. Někteří přijdou bohužel pozdě, láska se už nedá zachránit. Pak je mohu jen doprovodit rozchodem, v němž nikdo neztratí důstojnost ani čest, společně objevíme hodnotu velkorysosti.

Dalšími velmi frekventovanými tématy jsou výchovné problémy s dětmi všech věků, nacházení společné řeči mezi generacemi.

Také mě hodně vyhledávají lidé trpící úzkostmi a depresemi, které souvisí se ztrátou smyslu v moderní konzumní společnosti. Soustředím se s každým na budoucnost, minulost je pro mne pouze zdroj informací. Odmítám v ní hledat výmluvy pro současné neúspěchy. Na rodiče se můžeme vymlouvat nejdéle do patnácti let. Potom už se rozhodujeme sami, kudy naše další kroky povedou.

Často pomáhám klientům najít cestu k využití potenciálu jejich schopností a nadání v životě.

Zvláštní skupinou témat jsou krize víry a strach ze smrti. Souvisí s hlubokým konfliktem mezi materialismem a spiritualitou v nitru každého z nás. Materialismus je zakotven v pyšném přesvědčení, že Ego je Bůh. Vše je třeba mít pod kontrolou a skutečnost je jen to, čemu rozumí mysl. Smrt a krize jsou chápány jako chyby, jež se musí napravit a vymýtit.

Spiritualita se opírá o citlivé vnímání okolí a tvořivou, spontánní snahu o harmonizaci. Hlavní hodnoty jsou uplatnění zákonů lásky v chování i prožívání, umění uskrovnit se a omezit ničivý vliv člověka na přírodu. Touto cestou se snažím ubírat a motivovat k ní ty, kteří mě vyhledají.

Vyvinula jsi vlastní originální psychoterapeutickou metodu, kterou jsi nazvala aktivní egolýza. Můžeš ji čtenářům zkráceně představit?

Název egolytická terapie je v odborné literatuře spojen s aplikací psychotropních látek, jejichž nejsilnějším účinkem je jakési rozpuštění hranic ega a možnost nahlédnout skutečnost z vesmírné perspektivy, ztotožnit se s univerzálním vědomím, božskou podstatou existence. Takový prožitek má v sobě příslib skutečně duchovní orientace osobnosti v každodenním životě. Díky mnohočetným inspiracím od mých učitelů, významných postav transpersonální psychologie, jsem pochopila, že se k tomuto bodu obratu můžeme dobrat i bez pomoci chemie a posvátných bylin.

Důležitá je dlouhodobá příprava obsahující detoxikaci, půsty a pravidelnou meditaci, zklidnění konfliktů, důvěru v moudrost, která nás přesahuje. Velkým pomocníkem je soudržnost malé skupiny spojené společnými prožitky na jemnějších úrovních duchovního poznávání, pocit bezpečí v prostoru, kde se vše odehrává. Jako hlavního průvodce na cestě využívám velmi kvalitně reprodukovanou hudbu z různých koutů světa. Pokročilí klienti s ní dokážou komunikovat nikoli tancem, ale jakýmsi převtělováním. Rozplynou se v ní tak, že hraje i zpívá skrze ně. Pak dochází k uvolnění hluboko uložených energetických a emocionálních bloků s trvalým efektem osvobození a jasnějšího zření. Vše se integruje díky společnému sdílení a citlivým zpětným vazbám od terapeutů, kteří podrobně znají příběh každého účastníka. Je to náročná práce na sobě, často bolestivá. Na nižších úrovních práce se nejprve potýkáme se strachem, pýchou a závislostmi, které brání svobodě ducha. Spolupráce je dlouhodobá, nelze vynechat žádnou úroveň. Na nejintenzivnější programy zve tým terapeutů podle dosavadní zkušenosti s klientem. Vyhneme se tak rušivým motivacím, jako jsou touha po dobrodružství, potřeba být pokročilejší než ostatní, přehnané sebevědomí. Nepořádáme žádné výcviky, nerozdáváme certifikáty, nechceme živit Ego.

Co by sis do budoucna nejvíce přála?

Abychom byli všichni ochotni čerpat informace z více objektivních zdrojů a nenechali se manipulovat hloupými křiklouny. Aby nám ležela na srdci Planeta a byli jsme ochotni se uskromnit. Abychom se nebáli smrti a přijali ji jako přítele, který stále kráčí po našem boku a ptá se, zda nemarníme čas. Abychom nabízeli bez podmínek poklady svého srdce a umu.

Číst dál...

Jako každý rok se u příležitosti Vánoc vzedme vlna vzájemného obdarovávání. Je to umělecký obor, málokdo však k němu přistupuje v tomto duchu.
DÁRCI
V roli dárce mnozí trpí z různých důvodů. Někteří proto, že nejsou zvyklí používat fantazii a tvůrčí přístup ani v jiných životních situacích. V předvánočním čase je zachvátí panika, smutek či vztek. Z láskyplného činu se stane nepříjemná povinnost, obdarovávaní klesnou na žebříčku obliby.
Výše postavení z této skupiny mají někdy exkluzivní řešení – šikovnou sekretářku, které přidělí prostředky na vánoční dárky a ona je obstará k velké radosti všech. Zná psychologické ladění i zvláštnosti všech členů šéfovy rodiny mnohem lépe než on sám. Zda se bude tvářit, že je to jeho dílo, nebo přizná, kdo mu pomohl, záleží na míře sympatií či nevraživosti vůči asistentce na straně manželky.
Ostatní odevzdaně absolvují cestu po kamenných obchodech a nějak se s tím popasují. Možnosti využití internetového obchodu jsou jim k ničemu, nevědí, kam by se měli podívat…
Jinou skupinou jsou lakomci. Nehovořím o lidech, jejichž finanční situace je nepříliš utěšená. Ti kupodivu většinou problém v této oblasti nemají. Lakomci netrpí výrazným nedostatkem, neradi však přicházejí o jakékoli částky. Pro ně je tento čas naprosto odporný. Pokud se jim nepodaří vyhnout se svátkům odjezdem na neznámé místo, nešetří časem ani silami na to, aby pořídili co nejlevnější, třeba i lehce opotřebované zboží, jež vypadá lépe než jeho kvalita. Doprovodí je i zajímavým smyšleným příběhem umocňujícím hodnotu daru. Vydávají jej za pozůstalost po zesnulé oblíbené hvězdě či hrdinovi, popřípadě za předmět, kterého se žijící celebrita letmo dotkla. Zapranou blůzu obdaří komentářem, že letos je nejmódnější barvou holubičí šeď. Takové dary představují úžasnou pokladnici nápadů. Nebudete-li líní a pokaždé si vděčně a bez zášti zapíšete tyto momenty, vznikne zajímavý humorný dokument. Po pohřbu skrblíka při něm s něhou zavzpomínáte. Zjistíte, že vás obdaroval více než kdokoli jiný.
Je mezi námi i mnoho nadšených dárců. Předvánoční čas zbožňují, není u nich výjimkou ani pořizování dárků v průběhu celého roku. Bývají to přirozeně duchovní bytosti, činí je šťastnými učinit někoho šťastným. Nevýhodou bývá jediné: občas se jim nepodaří najít dárek, kamsi pečlivě ukrytý od dubna.
Faktory blokující obdarování
Těžko nás obdarovávání bude těšit, když si při něm budeme příliš připomínat, že je to povinnost. Zkusme si připustit, že dostáváme dobrou možnost nezapomenout na své blízké a pokusit se je potěšit. Těžší je zadání každoročně obdařit někoho, koho nemáme příliš v lásce. Pokud však řadu let patří do rodiny, mezi naše blízké, je možná letošní rok příležitostí k psychologické analýze vztahu a osobnosti postiženého. S velkou pravděpodobností se nám podaří odložit staré křivdy a vzpomínky na jeho nevhodné výroky nebo činy. Zkusme na něj pohlédnout bez této zátěže a více mu otevřít srdce. Možná se stane drobný zázrak.
Nedostatek empatie způsobuje, že žijeme v omylu. Jsme si jisti, že to, co působí radost nám, milují i všichni v našem okolí, touží po tomtéž a mají stejné názory. Taková nedostačivost vcítění rodí absurdní dary. Ne každý bude nadšen ze seskoku padákem, rybářského prutu, kosmetické sady, pletení nebo víkendu v Čapím hnízdě.
OBDAROVANÍ
Nesmíme zapomenout, že chyba může být také na druhé straně. Není snadné obdarovat každého.
Někdo je přehnaně náročný bez ohledu na možnosti dárce. Většinou jde o jedince, jimž je lásku možné dokázat pouze velkými finančními investicemi. Uspokojující jsou jen okázalé dary, které vyrazí dech širokému okolí. Odtud pocházejí dluhové víry. Je však třeba podotknout, že se tato úchylka vyskytuje i na straně nadělujícího, který chce oslnit a obstát v konkurenci.
Jsou mezi námi lidé, kteří neumí vyjádřit radost. Je to k uzoufání. Každá snaha končí frustrací. Stále stejný výraz, žádná reakce, žádná emoce, bezbarvé díky. Zatímco nejbližší se zmítají v pochybnostech, pocitu odmítnutí či nelásky, nositel kamenné tváře si vůbec neuvědomuje, co působí. Dokonce mívá uvnitř dobrý pocit, ba i lásku. Musíme počítat i s touto invaliditou a nebrat si prázdnotu osobně.
Pohotovost k agresivitě vede k pozici člena rodiny, jehož se ostatní bojí. Třesou se strachy, zda dárek nezpůsobí nevoli, výčitky, či přímo útok. Vánoce jsou pak spíše procházkou minovým polem než svátky lásky a míru.
Jiní blízcí blokují dobrou vůli příbuzných tím, že zarputile odmítají vyjádřit jakékoli přání. Jsou neobdarovatelní pro ty, kteří zoufale potřebují inspiraci, pomoc. Někteří tak činí z přehnané skromnosti. Jiní jen surově týrají své nejbližší, považují dar za důkaz hluboké lásky a zájmu o ně, požadují, aby dárce dokázal, že zná každou jejich myšlenku a přání.
Jiným příkladem jsou ti, již neumějí přijímat. Není v tom ani zlý úmysl, ani zvláštní požadavek, ani obludná skromnost. Žijí jen v opačné energii, rádi se starají o druhé, o svět, jsou si jisti, že sami nic nepotřebují. I když se snaží, nedává jim pozice obdarovaného smysl. Jediné, s čím mohou souhlasit, je pozvání k nějakému společnému zážitku. Dejme jim jasně najevo, že po něm moc toužíme. Pak to pro nás s velkou radostí udělají.
DÁRKY VYCHOVÁVAJÍ
Vánoční dárky mají potěšit především děti. Nesmíme zapomenout, že je to situace, v níž našim nejmenším předáváme také svoji hodnotovou orientaci, zakotvujeme v nich lásku k pomíjivému a nepomíjivému. Vše materiální pomine, společné šťastné prožitky a chvíle blízkosti zůstanou na celý život.
Moji přátelé vychovávají své děti ve věku tři, osm a deset let nádherným stylem, dbají na jejich srdečnost, odolnost, cit k přírodě a další důležité charakterové vlastnosti. Jsou mi trvalou inspirací a nadějí pro budoucnost. Vloni si pro nejdůležitější dárek dětem vzali inspiraci z knihy od Bey Johnson Zero Waste Home a darovali jim kalendář na příští rok, do něhož zaznamenali víkendové zážitky, jež absolvují. A tak spolu letos postupně navštívili venkovní archeologický skanzen, kde se podíleli na stavbě pravěkého domu, zábavní park Mirakulum, IQ park, Náprstkovo muzeum, výlet s hledáním trilobitů, dvoudenní výlet s přespáním pod širým nebem a tábornickým stravováním, návštěvu divadla a ještě se chystají na balet a operu.
Každá rodina má své experty na různé obory, svůj styl, a tak může vzniknout nesčetně nádherných vánočních zážitkových kalendářů. Budu vděčná, když mi ti, kteří to považují za dobrý nápad, pošlou další exempláře.
Krásné Vánoce!

Číst dál...

My lidé jsme podivní živočichové. Nad ostatní bytosti se vyvyšujeme, protože jim podle nás chybí schopnost myšlení. Na rozdíl od nich však nedokážeme být harmonickou součástí geniálně uspořádaného vesmíru, jehož skutečnou podstatu náš ubohý mozeček není s to pochopit.
Rostliny letos s jistotou a ve velkém předstihu věděly, že přichází těžký čas a velké sucho. Kvetly a plodily jako o závod, aby zajistily pokračování rodu. Vlastní zánik žádného jedince z rostlinné říše neuvrhl do deprese, služba Všehomíru je jim nadevše. Podobných příkladů najdeme, kam oko dohlédne. Nikdo nepanikaří, každý činí, co je třeba.
Dávno jsme se zbavili šestého a dalších smyslů, a tak čekáme, co předpovědí meteorologové, naši vědci přes počasí. Asi budou muset přepočítat modely, letos nás mnohokrát zmátli. U mne v Rynarticích například v neděli třiadvacátého září ještě v osmnáct hodin přesná lokální předpověď hlásala, že za hodinu přijde orkán. I uklidila jsem a přivázala vše, co by mohlo poletovat, zabednila se doma a v obavách očekávala katastrofu. Jeleni nedbali a troubili přímo pod chalupou ze všech sil, vášnivě si vyřizovali své chlapské účty. A skutečně: nic se nestalo, jen pořádně pršelo. Před jedenáctou hodinou večerní nastal výpadek proudu, který skončil až v půl sedmé ráno. Že by přece jen? Když jsem druhý den projížděla krajem za nákupy a na poštu, neviděla jsem jediný padlý strom. Něco se stalo, ale na míle daleko. Určitě to však nebylo tak ničivé jako orkán Kyrill, který měl být překonán.
Ve své psychoterapeutické praxi se soustřeďuji především na prevenci, na zúročení osobních, vztahových i společenských krizí dosažením vyšších kvalit prožívání i konání. Snažím se všemi silami a formami nabízet cenné podněty pro moudrou sebereflexi a velkorysé řešení problémů. Podporuji zdravý životní styl, úctu k přírodě, ohleduplné chování nejen na mezilidské úrovni. Doufám, že přispěji k posílení naděje na to, že šest procent populace tyto hodnoty podpoří svým osobním životem. Je to počet lidí, kteří již mají sílu obrátit běh lidských dějin bohulibým směrem. Přežijeme a s námi i mnoho božích stvoření. Příroda se bude moci regenerovat, my se staneme odolnějšími, vlídnějšími a skromnějšími, vychováme tak i svá mláďata.
Znovu a znovu mě znepokojuje fakt, že fungujeme na velmi nebezpečném principu: na chvilku se polepšíme až po tragédii, konfrontaci s vlastní smrtelností. Do té doby jsme slepí, hluší, nechápaví. Odkládáme důležité činy na neurčito, podléháme Lenosti a Strachu – dvěma zplozencům pekla. Jejich koučink nás spolehlivě dovede do deprese, k tupé necitelnosti a destrukci.
Jakmile do nás uhodí jako blesk z čistého nebe bolest, ztráta, hanba nebo nemoc, měli bychom vztáhnout ruce k nebi jako chasidští mudrci a vzkřiknout: „Děkuji ti, Hospodine, žes mě uznal tak velkým a postavil mě před tuto zkoušku!“ A spolu se zenovými buddhisty číst poselství své katastrofy, abychom pochopili, která posvátná brána se před námi otevírá, jakým směrem se máme vydat, co máme odložit, čeho se vzdát. Potom se otevřeme křesťanskému milosrdenství a ochotě obětovat se, abychom dosáhli čistoty oddanosti Nejvyššímu, jak káže Korán.
Veškerá duchovní moudrost lidstva je nepřetržitě k dispozici. Vyberme si své pomocníky i učitele, kteří nás podpoří ve snaze být dobrými lidmi. Přestaňme krmit nenasytné Ego plné touhy po moci a blahobytu. Učiňme z něj oddaného služebníka božího, pod jehož rukama svět rozkvete a stane se bezpečným místem.
Potřebujeme si cenit svých nejbližších dnes, dát jim najevo lásku a úctu namísto věčné nespokojenosti a obviňování. Až zemřou, stanou se pro nás teprve dokonalými a my budeme litovat, že jsme si toho nevšimli dříve.
Podívejme se očima blízké smrti na současný obraz své životní pouti. Co vše je třeba uspořádat, očistit, smířit? Co bych ještě chtěl stihnout vykonat? Kolik času jsem promarnil? Zkusme si v životě udělat takový pořádek, aby za námi nezůstávala zkáza a tíha, abychom mohli odejít se ctí v jakémkoli okamžiku života.
Nevíme, jak dlouhá pouť je nám dána. Krátké životy bývají naplněny po okraj, jako by ti, jimž je dáno zemřít mladí, byli moudřejší a vnímavější, dříve zralí než ostatní. Mnohokrát jsem doprovázela kousek cesty rodiče, kteří přežili své děti. Z jejich svědectví jsem vyčetla, co je napsáno výše. Nebyla to jen obecná adorace zemřelých dětí, ale ohromující zprávy o skutečných činech a zprávách, které za sebou zanechaly. Škoda, že si je málo předáváme, jistě by uzdravily oslabenou soudržnost a vzájemnou péči v moderní rodině. Snadno se rozcházíme, opouštíme živé děti. Vystavujeme je trapnému představení vzájemných útoků na téma neuspokojivého partnerství, ač by nám mělo být jasné, že ten, kdo je požehnán potomstvem, je především rodič a mnohem méně sexuální konzument.
Duchovní život je skutečný a pravdivý teprve tehdy, když nám ráčí vstoupit z úst a mysli do rukou a srdce, když s láskou a vděkem žijeme i konáme. Kráčíme světem ve víře v dobré konce, s věčnou nadějí, že můžeme napravit, co jsme pokazili. Chyby lze zastínit mnoha obdivuhodnými činy.
Kdo nosí Boha v srdci, je rád na světě, nebojí se smrti, váží si každé pozemské chvíle, jež je mu dána. Nestydí se za slzy dojetí, dokáže se smát na celé kolo, až nakazí ostatní. Nepovyšuje se, nenápadně slouží, kde je třeba. Vnáší světlo do svých vztahů, do svého díla, nic mu není zatěžko. V jeho blízkosti se lidé cítí dobře, aniž by tušili proč. Umí vroucně obejmout a pohladit, utěšit slovem, pomoci činem. Nedopustí, aby kvůli němu zbytečně umírali jiní tvorové. Není svatý, je neobyčejně obyčejný. Až dlouho poté, co zmizí z dohledu, nám dojde, že jsme se ohřáli ve světle, z něhož neubývá. Kéž jsme tací všichni alespoň hodinu denně…
Západní civilizace se ocitá v duchovní, etické a psychologické krizi, pomíjivé hodnoty jsou vynášeny do nebes, Láska tone ve tmě. Ale nic není ztraceno. Budiž požehnáno každé dobré slovo i skutek. Kéž v pravou chvíli zasáhnou jako blesk z čistého nebe.

Česká republika má smutné prvenství v užívání drog u dospívajících a v polykání antidepresiv napříč celou populací. Na vysokých příčkách se pohybujeme i v konzumaci alkoholu a cigaret. Jsem hluboce přesvědčena, že hlavními důvody tak masivního oslabování a degradace jsou převažující materialismus v hodnotové orientaci, egocentrismus a ochlazení ve vztazích, strach z jakékoli bolesti.
Odborníci hovoří o nedostatku psychoterapeutů, které supluje psychiatrie předepisováním psychofarmak. Domnívám se však, že ani ti nejsou všichni spasením. Odtažitý psychoterapeut z klasické školy, který si rozhovor pečlivě zapisuje a má s pacientem minimální oční kontakt, neposkytuje základní léčivé substance: lidskou účast a citovou blízkost. Je vhodný jen pro toho, kdo se potřebuje vypovídat a dál si poradí sám. Ani afektovaně vlídní a láskyplní samozvaní terapeuti neslaví trvalé úspěchy. Antidepresiva vypnou prožívání a je klid. „Nic necítím, nic mě nebolí, všechno je mi ukradené.“ Opravdu všechno, protože s robotem je citový život na vedlejší koleji. Náhražky prostě nefungují.
Nejdůležitější je prevence, jejíž účinek se bohužel projevuje s velkým zpožděním, a tak není její provádění lukrativní. Žijeme v nezdrženlivé době rychlých uspokojení, okamžitých efektů a povrchních hodnot. Potřebujeme se zušlechtit v oblasti vztahů, životního stylu a zabývat se smyslem života. V tom nás může profesionál podpořit, hlavním aktérem však musí být každý sám. Plné duševní zdraví je výsledkem uvědomělého osobního vývoje, jímž důsledně pečujeme o svou osobnost i vztahy.
Úkoly v říši Ega
Za základní kámen považuji budování statečnosti. Strach je totiž hlavní příčinou psychických problémů. Má tisíce podob. V této změkčilé době je respektován a považován za samozřejmou součást zdravé psychiky. Pokud více zesílí, chemicky ho ošetříme.
Kdyby se lovci v době kamenné báli tolik jako my, rychle by vyhynuli a po planetě by se rozprostřel liduprostý ráj. Obstáli v nepředstavitelně těžkých životních podmínkách a my bychom měli jejich odkaz uctívat všeobecným pěstováním fyzické i psychické odolnosti.
Mnozí lidé si pletou pud sebezáchovy se strachem. Není to totéž. Strach je hloupý, pud sebezáchovy je moudrý vnitřní instinkt, který nám pomáhá vnímat hranice možného. Od dětství musíme být vůči strachu a zátěži otužilí. Cvičištěm nám jsou každodenní situace, v nichž se začneme bát a zkusíme nepodlehnout, zachovat se statečně, nebo alespoň statečněji než posledně.
V současnosti velmi podceňujeme spirituální ukotvení. Strach nám nedovolí opřít se s důvěrou o moudrost kosmického vědomí, jsme vězni svého mozku a potřebujeme mít vše pod kontrolou. To způsobuje trvalé napětí, jež těžko uvolňujeme. Cestou ke svobodě jsou modlitba a meditace. Jejich výsledkem je všeléčivý stav otevřeného vědomí, šťastného splynutí s božskou podstatou, velké vnitřní posílení a klid v duši. Tak začínáme preferovat nadosobní hodnoty. Jednáme v zájmu vyššího celku, dokážeme se uskromnit. Zdrojem vnitřního uspokojení jsou pro nás především možnosti učinit okolí šťastnějším, prostředí zdravějším.
Ovládání mysli a otevřenost vůči okolí přirozeně vede k moudrému hospodaření s energií. Výdej a příjem vyrovnáme formou střídání intelektuálních a fyzických aktivit, posilováním mentálních i tělesných sil. Odtud pak pramení přiměřená míra sebevědomí, bez níž se potácíme mezi hloupou pýchou a zoufalým sebepodceňováním.
Zdravý způsob života je jedinou záchranou před depresemi, úzkostmi a nespavostí, které dominují mezi duševními poruchami dneška. Tyto problémy jsou přímým důsledkem holdování návykovým látkám, ztráty vlády nad vlastním myšlením a citové vyprahlosti.
Oblast vztahů
Každý člověk si přeje žít v láskyplných vztazích. Duševní zdraví je bez nich nepředstavitelné. Egocentrický pohled plodí přesvědčení, že chyba je v okolí, v těch druhých. Opak je pravdou. Nedostatek lásky v životě je logickým pokračováním destruktivní energie, kterou do světa vysíláme ve formě strachu, nedůvěry, žárlivosti, urážlivosti, neomalenosti, bezohlednosti. Vzácný poklad lidského srdce se nám otevře, když budeme pečovat o tři drahokamy, jimiž jsou empatie, vstřícnost a smířlivost.
Pochopení nitra protějšku, jeho potřeb, přání i pohledu na svět není snadné. Naučme se odhlédnout od vlastních postojů a hodnocení, vidět očima a vnímat srdcem toho, s kým máme vztah, vnořit se s velkým zaujetím do jeho duše… Hlubokým zájmem o osobní příběhy a vnitřní svět druhých lidí budujeme vlastní vstřícnost. Díky ní nepotřebujeme v komunikaci používat agresivní postupy, jsme smířlivější, protože vnímáme široké souvislosti a lépe chápeme celou situaci.
Tím jsme schopni spolupráce, dalšího pilíře zdravých vztahů. Dokážeme odhadnout své síly i schopnosti. Ujímáme se přirozeně nenásilného vedení nebo se podřídíme tam, kde si partner zaslouží v dané oblasti respekt. Sobectví ubíjí ochotu ke spolupráci a zbytečně zvyšuje duševní i tělesnou zátěž. Ta se živelně uvolňuje sebedestruktivními postupy: závislostmi, záští, pýchou. Sláva a moc jsou čertova cukrátka, jen prověří sílu charakteru a velikost srdce. Kdo se o své úspěchy nechce dělit, bude osamělý.
Pro ego je nejtěžším zadáním ochota k oběti. Bez ní nemůžeme být dobrým milencem, rodičem ani vlastencem. Proto musíme stále zvyšovat svoji odolnost. Duchovní cesta není myslitelná bez samozřejmého upřednostňování nadosobních, vyšších hodnot. Pevné duševní zdraví se potřebuje opřít také o čisté svědomí, čest a oddanost Lásce.
Máme to veliké štěstí, že žijeme stranou od válečných konfliktů a skutečného strádání. Můžeme využít síly pro vítězství dobra nad zlem v bitvách ve vlastním nitru. Kéž je v nás dostatek soucitu a sil pomáhat tam, kde je třeba. Pak se o duševní zdraví nemusíme bát.

Putujeme dál lidským příběhem za nalezením a naplněním životního poslání. Přehoupli jsme se z dětství, dospívání a adolescence do dospělosti. Každá věková dekáda má svá ústřední témata a jakési úkoly, jež je třeba splnit, aby mohl osobní vývoj přirozeně pokračovat.

POZNÁVÁNÍ, ROZVOJ SCHOPNOSTÍ, SÍLA

(20 – 30 let)

Toto životní období je nejdynamičtější. Je rozhodující pro utvoření kvality osobnosti a její nasměrování. Postupně se definuje osobní morální kodex – z dosavadních zkušeností a vlivu vrstevníků, z rodinné tradice. Jasně se prokáže, zda životní cesta vede ke světlu, nebo zmizí v temnotě. Kdo promrhá těchto deset let, jen velmi těžko bude hledat smysl svého pobytu na této planetě. Bude ho muset vykoupit velkým úsilím, bolestmi a ztrátami.

Důležitý je boj o vlastní směr. Mnohdy je nutné překonat programy necitlivě vnucované rodiči.

Mladý člověk potřebuje ochutnat svět, poznat ho co nejlépe, cestovat a studovat. Jeho mentální kapacita je na maximu. Později už studium není tak snadné, navíc přibudou povinnosti a závazky.

Sexuální potřeba v mládí dominuje, fyzické síly jsou na vrcholu. Pud je naléhavý, výbušný, způsobuje problémy se sebeovládáním. Muži i ženy dychtí získat co nejvíce blaha, a tak snadno podvedou i milovanou osobu. Citově založené páry vstoupí rychle do manželství či alespoň soužití, aby netrpěly nedostatkem. Mnohé z nich založí rodinu. Nedostatek zkušeností však přinese těžké zkoušky a ohrožení vztahu v další dekádě. Po dvacítce si málokdo uvědomuje, že rodičovství je důležitou součástí životního poslání. Je jednou ze složek osobního štěstí. Nechtěné se však může stát příčinou zoufalství a nepřátelství.

V mladém věku je sexualita i psychika egocentrická, přijít o blaho kvůli příchodu dítěte je pro mnohé nepředstavitelné.

Sexuální pud funguje také v transformované podobě jako motor ambicí a výkonu i v dalších oblastech života. Mládí je schopno fyzicky překonávat velké překážky, intelektuálně může přinášet čerstvé, neotřelé pohledy na vědecká témata i společenské problémy.

Ocitáme se v bodě, kdy člověk plně přebírá odpovědnost za kvalitu svého života. Vědomě či bezmyšlenkovitě se opírá o nějaký žebříček hodnot, jenž charakterizuje životní styl a dílčí cíle. Můžeme jasně vidět, jak se mladá populace rozděluje v tomto smyslu na konzumenty, alternativce a hodné děti, z hlediska osobního nasazení na včeličky a parazity.

Konzument se stará především o vlastní potěšení, podléhá většinovému vkusu, neplánuje vzdálenější budoucnost. Žije ze dne na den. Rodiče snáší, pokud po něm nic nechtějí. Často jde s nechutí po cestě, kterou mu vybrali, sám však lepší nápad neměl. Jeho hlavním postojem ke všemu dění je lhostejnost. Díky mládí má mnoho nevyužité síly, jež ho někdy strhne k revoltě vůči systému, pokud je ohroženo jeho pohodlí. Nikdy není hybatelem.

Alternativec pečlivě studuje zprávy o stavu světa, zlobí se na lidskou netečnost a bezohlednost. Burcuje na poli ekologie, politiky i zdravého životního stylu, sám jde příkladem skromností, snahou minimalizovat škodlivé dopady svého působení. Kritizuje předchozí generace, chce změnu.

V obou táborech najdeme včeličky i parazity.

Pilný konzument je hnán touhou po rychlém úspěchu a zbohatnutí, snaží se co nejdříve zařadit na manažerskou pozici nejlépe v rámci korporátní struktury. Jeho slovní projev je plný amerikanismů a jejich českých překladů, podléhá trendům. Je ve velikém stresu. Pracovní dny strávené v trysku a napětí vyústí o víkendu v happening nezřízenosti, o němž po celý další týden vesele sděluje dojmy na sociálních sítích. Opájí se naivní představou, že bude pracovat nejdéle do čtyřiceti let, kdy nashromáždí dostatek prostředků na zbytek života. Pak si bude užívat, což dosud činil pouze o pátečních a sobotních večerech.

Posilovnu nebo jógu kombinuje s kouřením, nezdravou stravou a návykovými látkami, sníženou pravděpodobnost dožití čtyřiceti let ve vrcholné formě nebere v úvahu. Nemůže se ženit ani vdávat, nejprve musí uspět a užít si. Staví na odiv vysoké sebevědomí, v nitru je sžírán strachem ze selhání. Morálka, čest, životní poslání jsou pro něj zastaralé nefunkční pojmy, které jen komplikují jízdu.

Líný konzument parazituje co nejdéle na rodičích, pracuje nerad a nepravidelně, nebo studuje nějakou hodně lehkou školu. Na oboru nezáleží, studium přerušuje, aby mohl trochu cestovat, některé ročníky opakuje… Životním stylem se snaží o totéž, co předchozí skupina. Mnozí rodiče to umožňují. Vrcholem týdne je prohýřený víkend v oblíbeném baru. Noci věnuje online hrám, v dívčí podobě sledováním povrchních videí, vstává po desáté.

Pokud jsou rodiče nepříliš movití, vystačí s málem. Nedbá na vzhled, opíjí se levnějším alkoholem. V ženském vydání je vzhled hlavním programem, hledá se partner, který zajistí pohodlný život. Ve vztazích jsou oba pasivní, bez ochoty cokoli obětovat.

Alternativci – včeličky představují hybnou páku dějin. Není jim lhostejný osud lidstva a planety, jsou občansky velmi aktivní a dovedou rozhýbat davy v historicky vyhrocených momentech. Potřebují nejen studovat, ale především prakticky konat. Někteří zakládají rodinu již v této dekádě, staví pro ni hliněný či slámový dům, obklopí ho permakulturní zahradou, své děti vychovávají i vzdělávají netradičními způsoby. Rádi se sdružují do komunit. Pokud nenahrazují nedostatek životních zkušeností militantním přístupem k prosazování svých hodnot, ztělesňují naději pro přežití lidstva. Jejich životním posláním je náprava zla, budování lepšího světa.

Parazitující alternativci se rekrutují často z řad těch, kteří pro neutěšené rodinné poměry zůstali brzy bez podpory a prostředků. Museli si projít bezdomovectvím a zoufalstvím, léčením bolesti návykovými látkami. Mají však vyšší intelekt, a ten je zachrání před pádem na dno. Připojí se k nějaké komunitě žijící ve squatu. Stanou se součástí podzemní kultury, která mnohdy burcuje svědomí většiny. To je smysluplný rozměr. Návykové látky však blokují naplnění osobního potenciálu, zvláště v tomto prostředí oblíbená marihuana. Jsou zahaleni sladkou mlhou, přesvědčeni o vlastní moudrosti a výjimečnosti. O nutnosti změnit svět pouze mluví, většinou vleže.

Hodné děti tvoří nejmenší skupinu. Jsou to mladí lidé, kteří z pohledu svých rodičů neměli žádnou pubertu. Nikdy se jim nevzpírali, vždy se dobře učili, byli poslušní, ochotní. Jejich životní styl může být konzumní i alternativní, vycházejí z tradic své rodiny. Pokud studují vysokou školu, je to často obor, který vybrali společně s rodiči, s nimiž mají otevřený, láskyplný vztah. Nadprůměrně nadaní svoji profesi objevili již na základní škole. Směřují přímo k cíli. Vedou si velmi dobře, jsou to slušní lidé. Zodpovědní, pečliví, ochotní, vstřícní, nenároční. Během dekády mezi dvacítkou a třicítkou tiše založí rodinu, jíž nebude možné cokoli vytknout. Stanou se páteří národa, na niž je spolehnutí. Kromě těch intelektuálně výjimečných se většinou nedostanou na vedoucí pozice, protože nejsou draví. Jsou však loajální, čestní.

Byl by velký omyl myslet si, že nejsou sami sebou, protože se snaží být vzorní pod knutou despotických rodičů. Děti násilníků přestávají být hodné nejpozději ve dvaceti letech, nebo se již psychicky zhroutily. Námi zmiňované hodné děti jsou skutečnými spořádanými občany. Je to obdivuhodné, i když neuvěřitelné. Přesto díkybohu opravdu existují.

MÍSTO VE SVĚTĚ, RODINA, DOBRÁ KONDICE

(30 – 40 let)

Přehoupne se třicítka, pro parazity to znamená rozčarování a pomalé prozření. Dosud jim povalování a nečinnost byly víceméně tolerovány s porozuměním pro mladickou rozháranost a hledání sebe sama, nyní se ocitají v táboře neúspěšných budižkničemů. Náhle si uvědomují, že se v klubu opíjejí s lidmi o deset let mladšími, kteří nenápadně nahradili jejich vrstevníky. Ti se věnují profesionální kariéře, někteří i rodině. Oslavy narozenin jsou ještě odleskem heroických pitek, každý týden se však neslaví. Setkání s bývalými spolužáky je traumatizující konfrontací s úspěchem a spokojeností, které se zdají být nedosažitelné.

Nastupuje krize, pocit osamělosti, prázdnoty. Příběh se tu může navždy zlomit. Přichází poslední příležitost probrat se a se zaťatými zuby dohnat, co se dá. V druhé polovině tohoto desetiletí už to bude téměř nemožné. Čtyřicetiletý začátečník nebude mít dost času na to, aby se z něj stal mistr. Teď jsou ještě schopnosti dostatečně aktivní, aby mohly být dál rozvíjeny.

Desetiletí před čtyřicítkou je prostorem pro upřesnění životního poslání, vybudování pozice ve společnosti. Cesta na vrchol je zřetelná, vyžaduje však připravenost a odolnost po všech stránkách. Míra stresu se násobí. Je třeba sbírat zkušenosti, kvalitně je zpracovat a vyjasnit si osobní nejvyšší cíl. Hned zkraje je moudré odložit mladické zlozvyky – závislosti, lenost, nespolehlivost. Není na ně čas. Je třeba být v kondici.

Někteří dosáhnou největších úspěchů již v takto mladém věku. To představuje obrovský nápor, způsobilost se musí dokazovat mnohonásobně přesvědčivěji než o deset let později. Většinou se takový příběh potýká s předčasným pádem podobně jako u veleúspěšných sportovců v předchozím dílu.

Tato dekáda je z hlediska psychické zralosti a stability ideální pro založení rodiny. S prodlužujícím se lidským věkem roste také doba nezralosti na jeho počátku. Většina žen je pod tlakem svých matek, aby rodily po dvacátém roku věku. Lékaři se také přimlouvají za těhotenství před třicítkou, nebo alespoň do pětatřiceti let. Mateřství je nejméně z poloviny nejdůležitější kvalitou životního poslání. Mladičké maminky většinou prožívají příchod dítěte jako ztrátu svobody, zlom v životě, konec naděje na úspěch. Nespokojenost ovlivňuje výchovou dítěte. Kolem třicítky většina žen pocítí touhu po potomkovi a těší se na něj. Jejich profesionální kvality jsou už objasněny a z velké části vybudovány.

Muži jsou k otcovství zralí spíše kolem pětatřicítky, tehdy se teprve na dítě těší, vnímají vysokou hodnotu rodičovství. Málokterý muž je připraven na obrovskou změnu, kterou mateřství způsobí v ženině chování a pocitech. Nezralý muž se cítí odstrčen, chybí mu předchozí výsadní postavení a odpočatá milenka. Není to věkem, ale mírou egoismu. Po druhém dítěti se mnoho párů z těchto důvodů rozejde, najde se ochotná náhradnice. Jedním z velkých úkolů zachování smysluplnosti cesty je překonání partnerských krizí a záchrana rodiny, těžiště života.

Mladí lidé se v tomto věku jasně rozčlení s nadsázkou řečeno na tažné a chovné. Není žádná hanba postavit rodinu a výchovu dalších generací na vrchol hierarchie hodnot. Je to veledůležitá práce pro budoucnost lidstva. Dobře a s láskou vychované děti jsou stejně cenné jako velké dílo. Tato orientace však musí vzniknout spontánně, přirozeně.

Není na překážku, když je rodinný typ jenom jeden z páru a vytváří zázemí pro partnera i jeho práci. Je dobré být obklopeni přáteli, kteří mají stejně staré děti, a vytvořit malou komunitu. Společně se tráví volný čas a všichni si navzájem pomáhají.

Ti, kteří posunují vývoj lidského poznání a schopností vpřed ve své profesi, by měli umět vyjádřit vděk za podporu, kterou dostávají.

Kdo zcela obětuje rodinu, měl by světu darovat něco opravdu velkolepého.

ÚSPĚCH, MOUDROST, MOC

(40 – 50 let)

Tato kapitola je z hlediska životního poslání výstupem na střechu světa. Výjimkou je pouze oblast politiky, kde se kariéra završuje až po padesátce a později. Ozvěna moudrého vedení radou starších v dávné historii? Domnívám se, že i v tomto oboru by měli mít nejsilnější slovo alespoň pozdní čtyřicátníci. Je to čas vrcholné zralosti, odpovědnosti a dostatku fyzických sil. Generace, která snadno udrží krok s novými technologiemi, se právem cítí ještě mladá. Má v sobě záři nejkrásnějšího mužství a ženství, odlesk mladistvého nadšení opřeného o cenné zkušenosti.

Ti, kteří vnímají hluboký smysl svého života, jejž nalezli včas, směřují k mistrovství. Každý den mají naplněný, necítí prázdnotu, nebojí se budoucnosti. Mají jasnou představu, co chtějí ještě světu dát, jak chtějí žít.

V rodičovské roli se musí utkat s těžkou periodou puberty a adolescence svých dětí. Pokud s nimi dokázali mít blízký vztah plný vzájemného respektu, neztratí svou autoritu a mohou se stát majákem v nebezpečných vodách. Pomohou dítěti najít směr a podpoří ho. Neodpustí mu bezohlednost, bezcitnost, naučí ho samostatnosti.

Partnerství je ohroženo rutinou, úbytkem citu. Výchova dětí spotřebovala hodně lásky a omezila prostor pro intimní život. Nyní je třeba vztah oživit. Muž i žena jsou na vrcholu zralé sexuality, ženy prahnou po romantice, muži touží být přijímáni bez podmínek. Vyplatí se znovu probudit něhu ve svém srdci, nebránit se běžné fyzické blízkosti, políbit se, pohladit a obejmout i mimo erotické situace. Sdílení názorů a pocitů, vzájemné pochopení a tolerance jsou účinnými léky na upevnění dobrovolného pouta. Málokdo si uvědomuje, že jeho přetržení v tomto čase přinese později osamělé stáří a pocit promarněného života.

Někteří lidé byli dosud tolik zaměstnáni svou kariérou a úspěchy, že založí rodinu až v tomto období, na poslední chvíli. Mnozí se z dítěte opravdu radují, jiní už nemají dost trpělivosti. Věkový odstup od potomků je izoluje od společenství ostatních rodičů. Musí si udržet mladistvost, tvořivost a přizpůsobivost, aby se nestali mentálně spíše prarodiči.

Jiní se teprve teď snaží najít své uplatnění, studovat, změnit svůj život. Důvodem není jen životní krize, mateřství nebo ztráta sebevědomí. Dohání je tu promarněné mládí. Mnohé se dá zvládnout, naučit, začít. Obor by se však měl opírat o zkušenost z předchozích kapitol. Pokud matka vychovala tři děti, je logické, že se uplatní v pedagogice, péči o děti na různých úrovních. Muž, všestranně řemeslně zručný, který přišel o zaměstnání, zahájí třeba nezávislou kariéru hodinového manžela. Možností je mnoho, jen musí být reálné. Stanovení skromných cílů přinese brzkou spokojenost.

MISTROVSTVÍ, VÝCHOVA NÁSLEDOVNÍKŮ, POTŘEBA UDRŽET KROK S DOBOU

(50 – 60 let)

Postupné prodlužování lidského životazpůsobilo, že mládí sahá až ke čtyřicítce a střední věk k šedesátce. Ženy mají menopauzu až po padesátce, muži v témže věku mívají krizi z úbytku sil a mohou zoufale dohánět uprchlé roky ve sportu či flirtování. Navzdory přirozeným propadům je tato fáze života nádherná ve své mistrovské kvalitě. Právě teď už člověk srostl s dílem i s blízkými, vložil do práce i vztahů svou osobitost a vystupuje na úroveň mistrovství. Zdá se, že mu vše jde velmi lehce, jeho konání je naplněno jakousi vnitřní září. Je radost přihlížet, či být účasten. Schopnosti dozrály, jsou vycizelovány bohatými zkušenostmi, běžné činnosti vykazují nejvyšší úroveň. Upečený koláč i řízení auta…

Důležitým úkolem je výchova následovníků, předání životních i pracovních zkušeností. Mohou se o ně zajímat potomci, ale i pokrevně cizí lidé. Je dobré ochotně se s každým podělit, inspirace nikdy nezplodí kopii, ani nepřipraví člověka o pozici. Pokud ano, je třeba skončit a věnovat se všemu, co bylo dosud zanedbáno.

Při dobrém zdraví se tato kvalita života udrží snadno až do sedmdesátky.

Kulturní krutá preference mládí mnohdy vyvrhne z aktivní činnosti již pozdní padesátníky. Je moudré mít připravený plán B opírající se o další, dosud nevyužité schopnosti. Jako po celý život, i tady je největším nepřítelem smysluplného šťastného bytí strach. Statečnost je jediná odpověď na všechny trampoty.

Následující životní období jsou přirozeně časem zúročení, sklízení plodů dosavadní setby. Pokud jim kraluje jen prázdnota, pocit prohry a beznaděj, je třeba změnit tento program v naslouchání, citlivé vnímání každodenních událostí. Kolem nás stále krouží možnosti uplatnění. Jsou jako světla v temnotě. Mohou se zdát příliš slabá až nicotná, přesto má smysl vydat se za nimi. Jsou to klíče ke dveřím, které se pro nás otevřou, abychom objevovali drobné příležitosti, jak učinit někoho šťastným. Tak se ocitneme na poli praktické spirituality, která nenabízí únik, ale naplnění. I tak vypadá šťastný život. A takový končí důstojně, jsa doprovozen mnoha milujícími příznivci.