PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Putujeme dál lidským příběhem za nalezením a naplněním životního poslání. Přehoupli jsme se z dětství, dospívání a adolescence do dospělosti. Každá věková dekáda má svá ústřední témata a jakési úkoly, jež je třeba splnit, aby mohl osobní vývoj přirozeně pokračovat.

POZNÁVÁNÍ, ROZVOJ SCHOPNOSTÍ, SÍLA

(20 – 30 let)

Toto životní období je nejdynamičtější. Je rozhodující pro utvoření kvality osobnosti a její nasměrování. Postupně se definuje osobní morální kodex – z dosavadních zkušeností a vlivu vrstevníků, z rodinné tradice. Jasně se prokáže, zda životní cesta vede ke světlu, nebo zmizí v temnotě. Kdo promrhá těchto deset let, jen velmi těžko bude hledat smysl svého pobytu na této planetě. Bude ho muset vykoupit velkým úsilím, bolestmi a ztrátami.

Důležitý je boj o vlastní směr. Mnohdy je nutné překonat programy necitlivě vnucované rodiči.

Mladý člověk potřebuje ochutnat svět, poznat ho co nejlépe, cestovat a studovat. Jeho mentální kapacita je na maximu. Později už studium není tak snadné, navíc přibudou povinnosti a závazky.

Sexuální potřeba v mládí dominuje, fyzické síly jsou na vrcholu. Pud je naléhavý, výbušný, způsobuje problémy se sebeovládáním. Muži i ženy dychtí získat co nejvíce blaha, a tak snadno podvedou i milovanou osobu. Citově založené páry vstoupí rychle do manželství či alespoň soužití, aby netrpěly nedostatkem. Mnohé z nich založí rodinu. Nedostatek zkušeností však přinese těžké zkoušky a ohrožení vztahu v další dekádě. Po dvacítce si málokdo uvědomuje, že rodičovství je důležitou součástí životního poslání. Je jednou ze složek osobního štěstí. Nechtěné se však může stát příčinou zoufalství a nepřátelství.

V mladém věku je sexualita i psychika egocentrická, přijít o blaho kvůli příchodu dítěte je pro mnohé nepředstavitelné.

Sexuální pud funguje také v transformované podobě jako motor ambicí a výkonu i v dalších oblastech života. Mládí je schopno fyzicky překonávat velké překážky, intelektuálně může přinášet čerstvé, neotřelé pohledy na vědecká témata i společenské problémy.

Ocitáme se v bodě, kdy člověk plně přebírá odpovědnost za kvalitu svého života. Vědomě či bezmyšlenkovitě se opírá o nějaký žebříček hodnot, jenž charakterizuje životní styl a dílčí cíle. Můžeme jasně vidět, jak se mladá populace rozděluje v tomto smyslu na konzumenty, alternativce a hodné děti, z hlediska osobního nasazení na včeličky a parazity.

Konzument se stará především o vlastní potěšení, podléhá většinovému vkusu, neplánuje vzdálenější budoucnost. Žije ze dne na den. Rodiče snáší, pokud po něm nic nechtějí. Často jde s nechutí po cestě, kterou mu vybrali, sám však lepší nápad neměl. Jeho hlavním postojem ke všemu dění je lhostejnost. Díky mládí má mnoho nevyužité síly, jež ho někdy strhne k revoltě vůči systému, pokud je ohroženo jeho pohodlí. Nikdy není hybatelem.

Alternativec pečlivě studuje zprávy o stavu světa, zlobí se na lidskou netečnost a bezohlednost. Burcuje na poli ekologie, politiky i zdravého životního stylu, sám jde příkladem skromností, snahou minimalizovat škodlivé dopady svého působení. Kritizuje předchozí generace, chce změnu.

V obou táborech najdeme včeličky i parazity.

Pilný konzument je hnán touhou po rychlém úspěchu a zbohatnutí, snaží se co nejdříve zařadit na manažerskou pozici nejlépe v rámci korporátní struktury. Jeho slovní projev je plný amerikanismů a jejich českých překladů, podléhá trendům. Je ve velikém stresu. Pracovní dny strávené v trysku a napětí vyústí o víkendu v happening nezřízenosti, o němž po celý další týden vesele sděluje dojmy na sociálních sítích. Opájí se naivní představou, že bude pracovat nejdéle do čtyřiceti let, kdy nashromáždí dostatek prostředků na zbytek života. Pak si bude užívat, což dosud činil pouze o pátečních a sobotních večerech.

Posilovnu nebo jógu kombinuje s kouřením, nezdravou stravou a návykovými látkami, sníženou pravděpodobnost dožití čtyřiceti let ve vrcholné formě nebere v úvahu. Nemůže se ženit ani vdávat, nejprve musí uspět a užít si. Staví na odiv vysoké sebevědomí, v nitru je sžírán strachem ze selhání. Morálka, čest, životní poslání jsou pro něj zastaralé nefunkční pojmy, které jen komplikují jízdu.

Líný konzument parazituje co nejdéle na rodičích, pracuje nerad a nepravidelně, nebo studuje nějakou hodně lehkou školu. Na oboru nezáleží, studium přerušuje, aby mohl trochu cestovat, některé ročníky opakuje… Životním stylem se snaží o totéž, co předchozí skupina. Mnozí rodiče to umožňují. Vrcholem týdne je prohýřený víkend v oblíbeném baru. Noci věnuje online hrám, v dívčí podobě sledováním povrchních videí, vstává po desáté.

Pokud jsou rodiče nepříliš movití, vystačí s málem. Nedbá na vzhled, opíjí se levnějším alkoholem. V ženském vydání je vzhled hlavním programem, hledá se partner, který zajistí pohodlný život. Ve vztazích jsou oba pasivní, bez ochoty cokoli obětovat.

Alternativci – včeličky představují hybnou páku dějin. Není jim lhostejný osud lidstva a planety, jsou občansky velmi aktivní a dovedou rozhýbat davy v historicky vyhrocených momentech. Potřebují nejen studovat, ale především prakticky konat. Někteří zakládají rodinu již v této dekádě, staví pro ni hliněný či slámový dům, obklopí ho permakulturní zahradou, své děti vychovávají i vzdělávají netradičními způsoby. Rádi se sdružují do komunit. Pokud nenahrazují nedostatek životních zkušeností militantním přístupem k prosazování svých hodnot, ztělesňují naději pro přežití lidstva. Jejich životním posláním je náprava zla, budování lepšího světa.

Parazitující alternativci se rekrutují často z řad těch, kteří pro neutěšené rodinné poměry zůstali brzy bez podpory a prostředků. Museli si projít bezdomovectvím a zoufalstvím, léčením bolesti návykovými látkami. Mají však vyšší intelekt, a ten je zachrání před pádem na dno. Připojí se k nějaké komunitě žijící ve squatu. Stanou se součástí podzemní kultury, která mnohdy burcuje svědomí většiny. To je smysluplný rozměr. Návykové látky však blokují naplnění osobního potenciálu, zvláště v tomto prostředí oblíbená marihuana. Jsou zahaleni sladkou mlhou, přesvědčeni o vlastní moudrosti a výjimečnosti. O nutnosti změnit svět pouze mluví, většinou vleže.

Hodné děti tvoří nejmenší skupinu. Jsou to mladí lidé, kteří z pohledu svých rodičů neměli žádnou pubertu. Nikdy se jim nevzpírali, vždy se dobře učili, byli poslušní, ochotní. Jejich životní styl může být konzumní i alternativní, vycházejí z tradic své rodiny. Pokud studují vysokou školu, je to často obor, který vybrali společně s rodiči, s nimiž mají otevřený, láskyplný vztah. Nadprůměrně nadaní svoji profesi objevili již na základní škole. Směřují přímo k cíli. Vedou si velmi dobře, jsou to slušní lidé. Zodpovědní, pečliví, ochotní, vstřícní, nenároční. Během dekády mezi dvacítkou a třicítkou tiše založí rodinu, jíž nebude možné cokoli vytknout. Stanou se páteří národa, na niž je spolehnutí. Kromě těch intelektuálně výjimečných se většinou nedostanou na vedoucí pozice, protože nejsou draví. Jsou však loajální, čestní.

Byl by velký omyl myslet si, že nejsou sami sebou, protože se snaží být vzorní pod knutou despotických rodičů. Děti násilníků přestávají být hodné nejpozději ve dvaceti letech, nebo se již psychicky zhroutily. Námi zmiňované hodné děti jsou skutečnými spořádanými občany. Je to obdivuhodné, i když neuvěřitelné. Přesto díkybohu opravdu existují.

MÍSTO VE SVĚTĚ, RODINA, DOBRÁ KONDICE

(30 – 40 let)

Přehoupne se třicítka, pro parazity to znamená rozčarování a pomalé prozření. Dosud jim povalování a nečinnost byly víceméně tolerovány s porozuměním pro mladickou rozháranost a hledání sebe sama, nyní se ocitají v táboře neúspěšných budižkničemů. Náhle si uvědomují, že se v klubu opíjejí s lidmi o deset let mladšími, kteří nenápadně nahradili jejich vrstevníky. Ti se věnují profesionální kariéře, někteří i rodině. Oslavy narozenin jsou ještě odleskem heroických pitek, každý týden se však neslaví. Setkání s bývalými spolužáky je traumatizující konfrontací s úspěchem a spokojeností, které se zdají být nedosažitelné.

Nastupuje krize, pocit osamělosti, prázdnoty. Příběh se tu může navždy zlomit. Přichází poslední příležitost probrat se a se zaťatými zuby dohnat, co se dá. V druhé polovině tohoto desetiletí už to bude téměř nemožné. Čtyřicetiletý začátečník nebude mít dost času na to, aby se z něj stal mistr. Teď jsou ještě schopnosti dostatečně aktivní, aby mohly být dál rozvíjeny.

Desetiletí před čtyřicítkou je prostorem pro upřesnění životního poslání, vybudování pozice ve společnosti. Cesta na vrchol je zřetelná, vyžaduje však připravenost a odolnost po všech stránkách. Míra stresu se násobí. Je třeba sbírat zkušenosti, kvalitně je zpracovat a vyjasnit si osobní nejvyšší cíl. Hned zkraje je moudré odložit mladické zlozvyky – závislosti, lenost, nespolehlivost. Není na ně čas. Je třeba být v kondici.

Někteří dosáhnou největších úspěchů již v takto mladém věku. To představuje obrovský nápor, způsobilost se musí dokazovat mnohonásobně přesvědčivěji než o deset let později. Většinou se takový příběh potýká s předčasným pádem podobně jako u veleúspěšných sportovců v předchozím dílu.

Tato dekáda je z hlediska psychické zralosti a stability ideální pro založení rodiny. S prodlužujícím se lidským věkem roste také doba nezralosti na jeho počátku. Většina žen je pod tlakem svých matek, aby rodily po dvacátém roku věku. Lékaři se také přimlouvají za těhotenství před třicítkou, nebo alespoň do pětatřiceti let. Mateřství je nejméně z poloviny nejdůležitější kvalitou životního poslání. Mladičké maminky většinou prožívají příchod dítěte jako ztrátu svobody, zlom v životě, konec naděje na úspěch. Nespokojenost ovlivňuje výchovou dítěte. Kolem třicítky většina žen pocítí touhu po potomkovi a těší se na něj. Jejich profesionální kvality jsou už objasněny a z velké části vybudovány.

Muži jsou k otcovství zralí spíše kolem pětatřicítky, tehdy se teprve na dítě těší, vnímají vysokou hodnotu rodičovství. Málokterý muž je připraven na obrovskou změnu, kterou mateřství způsobí v ženině chování a pocitech. Nezralý muž se cítí odstrčen, chybí mu předchozí výsadní postavení a odpočatá milenka. Není to věkem, ale mírou egoismu. Po druhém dítěti se mnoho párů z těchto důvodů rozejde, najde se ochotná náhradnice. Jedním z velkých úkolů zachování smysluplnosti cesty je překonání partnerských krizí a záchrana rodiny, těžiště života.

Mladí lidé se v tomto věku jasně rozčlení s nadsázkou řečeno na tažné a chovné. Není žádná hanba postavit rodinu a výchovu dalších generací na vrchol hierarchie hodnot. Je to veledůležitá práce pro budoucnost lidstva. Dobře a s láskou vychované děti jsou stejně cenné jako velké dílo. Tato orientace však musí vzniknout spontánně, přirozeně.

Není na překážku, když je rodinný typ jenom jeden z páru a vytváří zázemí pro partnera i jeho práci. Je dobré být obklopeni přáteli, kteří mají stejně staré děti, a vytvořit malou komunitu. Společně se tráví volný čas a všichni si navzájem pomáhají.

Ti, kteří posunují vývoj lidského poznání a schopností vpřed ve své profesi, by měli umět vyjádřit vděk za podporu, kterou dostávají.

Kdo zcela obětuje rodinu, měl by světu darovat něco opravdu velkolepého.

ÚSPĚCH, MOUDROST, MOC

(40 – 50 let)

Tato kapitola je z hlediska životního poslání výstupem na střechu světa. Výjimkou je pouze oblast politiky, kde se kariéra završuje až po padesátce a později. Ozvěna moudrého vedení radou starších v dávné historii? Domnívám se, že i v tomto oboru by měli mít nejsilnější slovo alespoň pozdní čtyřicátníci. Je to čas vrcholné zralosti, odpovědnosti a dostatku fyzických sil. Generace, která snadno udrží krok s novými technologiemi, se právem cítí ještě mladá. Má v sobě záři nejkrásnějšího mužství a ženství, odlesk mladistvého nadšení opřeného o cenné zkušenosti.

Ti, kteří vnímají hluboký smysl svého života, jejž nalezli včas, směřují k mistrovství. Každý den mají naplněný, necítí prázdnotu, nebojí se budoucnosti. Mají jasnou představu, co chtějí ještě světu dát, jak chtějí žít.

V rodičovské roli se musí utkat s těžkou periodou puberty a adolescence svých dětí. Pokud s nimi dokázali mít blízký vztah plný vzájemného respektu, neztratí svou autoritu a mohou se stát majákem v nebezpečných vodách. Pomohou dítěti najít směr a podpoří ho. Neodpustí mu bezohlednost, bezcitnost, naučí ho samostatnosti.

Partnerství je ohroženo rutinou, úbytkem citu. Výchova dětí spotřebovala hodně lásky a omezila prostor pro intimní život. Nyní je třeba vztah oživit. Muž i žena jsou na vrcholu zralé sexuality, ženy prahnou po romantice, muži touží být přijímáni bez podmínek. Vyplatí se znovu probudit něhu ve svém srdci, nebránit se běžné fyzické blízkosti, políbit se, pohladit a obejmout i mimo erotické situace. Sdílení názorů a pocitů, vzájemné pochopení a tolerance jsou účinnými léky na upevnění dobrovolného pouta. Málokdo si uvědomuje, že jeho přetržení v tomto čase přinese později osamělé stáří a pocit promarněného života.

Někteří lidé byli dosud tolik zaměstnáni svou kariérou a úspěchy, že založí rodinu až v tomto období, na poslední chvíli. Mnozí se z dítěte opravdu radují, jiní už nemají dost trpělivosti. Věkový odstup od potomků je izoluje od společenství ostatních rodičů. Musí si udržet mladistvost, tvořivost a přizpůsobivost, aby se nestali mentálně spíše prarodiči.

Jiní se teprve teď snaží najít své uplatnění, studovat, změnit svůj život. Důvodem není jen životní krize, mateřství nebo ztráta sebevědomí. Dohání je tu promarněné mládí. Mnohé se dá zvládnout, naučit, začít. Obor by se však měl opírat o zkušenost z předchozích kapitol. Pokud matka vychovala tři děti, je logické, že se uplatní v pedagogice, péči o děti na různých úrovních. Muž, všestranně řemeslně zručný, který přišel o zaměstnání, zahájí třeba nezávislou kariéru hodinového manžela. Možností je mnoho, jen musí být reálné. Stanovení skromných cílů přinese brzkou spokojenost.

MISTROVSTVÍ, VÝCHOVA NÁSLEDOVNÍKŮ, POTŘEBA UDRŽET KROK S DOBOU

(50 – 60 let)

Postupné prodlužování lidského životazpůsobilo, že mládí sahá až ke čtyřicítce a střední věk k šedesátce. Ženy mají menopauzu až po padesátce, muži v témže věku mívají krizi z úbytku sil a mohou zoufale dohánět uprchlé roky ve sportu či flirtování. Navzdory přirozeným propadům je tato fáze života nádherná ve své mistrovské kvalitě. Právě teď už člověk srostl s dílem i s blízkými, vložil do práce i vztahů svou osobitost a vystupuje na úroveň mistrovství. Zdá se, že mu vše jde velmi lehce, jeho konání je naplněno jakousi vnitřní září. Je radost přihlížet, či být účasten. Schopnosti dozrály, jsou vycizelovány bohatými zkušenostmi, běžné činnosti vykazují nejvyšší úroveň. Upečený koláč i řízení auta…

Důležitým úkolem je výchova následovníků, předání životních i pracovních zkušeností. Mohou se o ně zajímat potomci, ale i pokrevně cizí lidé. Je dobré ochotně se s každým podělit, inspirace nikdy nezplodí kopii, ani nepřipraví člověka o pozici. Pokud ano, je třeba skončit a věnovat se všemu, co bylo dosud zanedbáno.

Při dobrém zdraví se tato kvalita života udrží snadno až do sedmdesátky.

Kulturní krutá preference mládí mnohdy vyvrhne z aktivní činnosti již pozdní padesátníky. Je moudré mít připravený plán B opírající se o další, dosud nevyužité schopnosti. Jako po celý život, i tady je největším nepřítelem smysluplného šťastného bytí strach. Statečnost je jediná odpověď na všechny trampoty.

Následující životní období jsou přirozeně časem zúročení, sklízení plodů dosavadní setby. Pokud jim kraluje jen prázdnota, pocit prohry a beznaděj, je třeba změnit tento program v naslouchání, citlivé vnímání každodenních událostí. Kolem nás stále krouží možnosti uplatnění. Jsou jako světla v temnotě. Mohou se zdát příliš slabá až nicotná, přesto má smysl vydat se za nimi. Jsou to klíče ke dveřím, které se pro nás otevřou, abychom objevovali drobné příležitosti, jak učinit někoho šťastným. Tak se ocitneme na poli praktické spirituality, která nenabízí únik, ale naplnění. I tak vypadá šťastný život. A takový končí důstojně, jsa doprovozen mnoha milujícími příznivci.

Lidský příběh rozebíráme, popisujeme z různých úhlů pohledu. Většinou však uvažujeme především v souvislostech s osobním prospěchem, s dosažením uspokojení. U dětí se přednostně zajímáme o psychomotorický vývoj, školní úspěšnost a psychické zdraví. Pojďme se podívat na cestu od narození ke smrti jako na pouť nalézání smyslu života, neopakovatelnou příležitost k moudrému uplatnění všech darů, jimiž jsme byli od boha, přírody, rodičů i světa obdařeni.
DARY OBJEVENÉ A ROZVÍJENÉ V DĚTSTVÍ
Každé dítě se od samého počátku svého pobytu na světě vyznačuje zcela osobitými rysy a chováním. Rodiče mohou vnímat jeho originalitu, naslouchat jí a rozvíjet ji. Naše schopnost vcítění a instinkty v mimoslovní komunikaci jsou však téměř vyhaslé. Vzniká mnoho teorií, které v rukou laiků přináší více škody než užitku. Na neopakovatelnost nelze nasadit paušální metodu.
Miminku je třeba naslouchat a rozmlouvat s ním srdcem. Pak pochopíme, že pláč je jediným nástrojem, jímž dítě sděluje své silné pocity. Nikdy to však není týž pláč.
Nejčastěji pláč oznamuje nějaký tělesný problém či nepohodlí – bolest, hlad, únavu. Vnímavý rodič se brzy naučí rozeznávat tón pláče a uhodnout jeho příčinu.
Jsou nemluvňata, jejichž pláč je jemný a zoufalý, postrádá sílu nátlaku. Utiší se v náruči blízké osoby, někdy jen v matčině. Mnohdy to může být signál, že matka není dost vřelá a mateřstvím naplněná. Její ratolest má silnou potřebu kontaktu, lásky, vřelosti. Přitulí se, nezápasí. Je zjevné, že toto dítě bude po celý život spoléhat na citové vazby, jejichž prostřednictvím bude se světem komunikovat a poznávat ho. Touha po blízkosti v tomto případě napovídá, že se nám narodil citlivý človíček, jenž je láskou živ. Pokud jsme ji schopni upřímně a ochotně poskytnout, zklidní se a projeví radost. Doprovázíme tu člověka, který v dospělosti bude své poslání opírat o blízkost, poskytování citové jistoty. Buď vloží lásku, získanou na počátku, do rodinného života, nebo se stane psychologem, lékařem, umělcem, sociálním pracovníkem… Vše záleží na další výbavě jeho osobnosti. Nedostane-li od matky a rodiny potřebný cit, bude se potýkat se závislostmi, depresemi, ve vztazích bude nepříjemně ulpívavý, na profesionální cestě bude nejistý, vyžadující trvalou podporu. Chybějící pramen lásky z něj učiní úzkostného, slabého člověka.
Dítě pláče a hned někdo přispěchá s návodem: nerozmazlovat, nechat vyřvat, jinak si na sebe dítě moc navážete a nebude od něj nikdy pokoj. Doporučení platí v rozumné míře pouze pro úporný hysterický pláč, jímž drobek zotročuje celé okolí, násilím si vyžaduje pozornost. Činí tak nejčastěji v situaci, kdy je více lidí pohromadě. Stačí ho odnést z místnosti, tedy ze scény, a brzy ztichne. Lepší, než ho dál držet v náruči, je položit ho a zklidnit se, ovládnout rozčilení nebo strach, které jeho pláč navodil. Pak na něj shora položit chlácholivě ruku. Jsem tady, můžeš se na mě spolehnout, ale nejsem tvůj poddaný. Toto nemluvně bude silná osobnost se sklony podrobit si okolí. Je proto nutné učit ho spolupráci a trpělivosti od samotného počátku. Nehrozí nebezpečí z prodlení. Může chvilku počkat, jeho přání by se neměla plnit okamžitě. Podlézání takovému dítěti a nadměrné ochraňování později vyústí v bezohlednost a násilnické sklony.
Silnou osobnost nezlomíme. Musíme ji v průběhu dětství naučit spolupráci, soucitu, péči o druhé, aby se nerozvinuly psychopatické rysy. Potřebuje bohatou zásobu podnětů. Tak se mohou projevit zvláštní nadání, jež je třeba pěstovat. Později může světu prospět jako vůdčí osobnost naplňující odvážné cíle v oboru, k němuž díky moudré výchově brzy přilnula.
Již v prvním roce života musíme dbát o správný tělesný vývoj dítěte, zakládáme tu jeho fyzickou zdatnost, odolnost a dobré podmínky pro mentální rozvoj. Manuály pro psychomotorický vývoj prvních dvou let života jsou snadno dostupné, má smysl podporovat dítě v plnění jednotlivých úkolů.
Moderní permisivní výchova by měla být uplatňována tak, aby nezpomalovala vývoj dítěte v sebeobsluze a řeči od jednoho roku života. Zanedbání v těchto oblastech pramení ze scestného přesvědčení, že si dítě má řídit vše samo podle rychlosti dozrávání. V důsledku bohužel často dochází k dlouholetému pomočování a zaostávání v mluvě, čímž se oslabují možnosti plného využití intelektu a schopnosti osamostatňování.
Péče o rozvoj řeči je základem pro budoucí školní prospívání a pozdější profesionální uplatnění. Nestačí na dítě stále mluvit a něco mu vysvětlovat, potřebuje také umět odpovídat a sdělovat. Vidím sofistikované vysvětlující matky, jimž děti rozumí, ale vydávají jen podivné zvuky. Patlal je roztomilý budižkničemu, trpí neschopností sdělit své pocity a přání. Rozvine se u něj úzkost, zoufalství, nebo tupá agrese.
Kvalita výslovnosti se musí pěstovat od počátku řeči, ve třech letech je nezanedbané průměrné dítě schopno vyslovovat všechna písmena a vyprávět krátkou pohádku. Patří k tomu i pečlivá výslovnost rodičů, dítě musí vidět jejich mluvící ústa, aby mohlo správně tvořit jednotlivé zvuky.
Díky přirozené slovní zásobě můžeme jasně rozpoznat, zda je naše dítě intelektuálně v průměru, pod či nad ním. Trpělivě pomáháme nebo povzbuzujeme, citlivě zvyšujeme nároky.
V předškolním věku se dětská osobnost už jasně projevuje jako společensky otevřená – uzavřená, dynamická – nevýrazná, citová – chladná, aktivní – pasivní, tvořivá – těžkopádná, statečná – úzkostná, fyzicky obratná – neobratná, tělesně a intelektuálně silná – slabá. Tato intuitivní diagnostika jasně inspiruje, co výchovou podporovat, co ne, ve kterých činnostech dítě vyniká, co ho těší. Z toho už lze vyvodit dobrý základ pro budoucí životní i profesionální orientaci.
Školní věk je obdobím budování základů pro kvalitní uplatnění v životě. Není moudré předat potomka škole a přestat se mu věnovat. Již na prvním stupni školní docházky je třeba najít metodu osvojování textu. I v případech drobných poruch učení má smysl vyhledat odbornou pomoc. Jde především o problémy v oblasti vnímání, nikoli inteligence.
Potřebujeme poznat typ paměti svého dítěte: je-li názorně obrazný, slovně logický, emocionální nebo kombinovaný. Proces učení se tomu musí přizpůsobit. Rodiče mají tendenci vnucovat svoje vlastní postupy, tvořivým a moudrým přístupem však umožní, aby děcko přirozeně a plně využívalo svůj intelektuální i praktický potenciál. Odhalí, zda mu pomáhá přeříkávat si látku nahlas, chodit při memorování, kreslit schémata nebo získat vztah k tématu a spojit si ho s emocionálním prožitkem.
Rodičovské mistrovství spočívá v ochotě prožívat školu a učení s dítětem, nadchnout ho pro vzdělávání a sebezdokonalování. V první třídě se to podaří nejsnáze, dítě si snadno svého učitele zamiluje, pokud je jen trochu charismatický a schopný. Rodina by s ním měla spolupracovat, dávat mu zpětné vazby o situaci doma, jak dítě k učení přistupuje, s čím se trápí… Jsou-li všichni rádi na světě, určitě se dohodnou.
Být matkou, otcem, učitelem je velké požehnání a závazek na celý život. Jaký jsem, jak vidím svět, jak se chovám, jaké hodnoty vyznávám, jak řeším těžké situace, jak se rozhoduji… to vše se otiskne do dětské duše a bude napodobeno.
ŽIVOTNÍ A PROFESIONÁLNÍ ORIENTACE V DOSPÍVÁNÍ
V pubertě (přibližně mezi jedenáctým a patnáctým rokem věku) je pozdě chtít školní problémy napravovat. Dítě má svou hlavu, je v rozháraném stavu a není příliš ochotno k zátěži. Přirozeně se vyhýbá všemu, co je pro něj nesnadné. Navíc už začíná toužit po nezávislosti a potřebuje se vůči autoritám vymezovat. V tomto období můžeme pomoci jen tak, že dospívajícího přesvědčíme pádnými a pro něj pochopitelnými argumenty o nutnosti změny, dáme mu do ruky nástroje, jak jí může dosáhnout. Za vše musí vzít zodpovědnost už sám. Kolem patnáctého roku věku se nezávisle vnitřně rozhoduje – k dobrému i zlému. Proto říkám, že se na rodiče můžeme vymlouvat nejdéle do patnácti let, poté si své činy připisujeme na vlastní vrub.
Ve zmíněném období je u dítěte jasné, na co je šikovné, co mu jde opravdu ztuha. Ze zájmových kroužků a sportovních aktivit ke konci dospívání už zůstanou jen ty, které má opravdu rádo a je v nich úspěšné. I podle toho lze usoudit, jaké místo ve světě v budoucnosti pravděpodobně zaujme. Bude se opírat o svou fyzickou zdatnost a manuální šikovnost, nebo o intelekt či umělecké nadání, popřípadě o vše?
Po celé dětství se ptejme: „Čím bys chtěl být?“ Tato otázka je součástí života. Blikla mi vzpomínka, že za mého dětství chtělo hodně malých dětí být popelářem. Dnes už to slyším málokdy. Tehdy nebylo v rodinách auto samozřejmostí. Velké auto popelářské budilo posvátný obdiv. Ti chlapíci, kteří za jízdy bravurně naskakovali a seskakovali ze svých maličkých stupátek, měli gloriolu amerických kovbojů.
Můžeme se s potomky rozhlížet po světě, představovat jim možnosti a všímat si jejich náklonnosti k různým profesím a oborům. V těch je povzbuzujme k hlubšímu poznání. Nejúspěšnější osobnosti si zájem o svůj obor často nesou už od dětství.
Pokud je vaše dospívající dítě hodné, pečlivé, pilné a nepříliš radostné, je velká pravděpodobnost, že se vás bojí a kráčí poslušně po stezce, kterou jste mu vytyčili. Ulehčili jste si výchovu tím, že rozhodujete za ně. Po základní škole ho umístíte podle svých preferencí. Je to opravdu cesta, která je v souladu s jeho osobností a schopnostmi? Bude na ní šťastné?
V současnosti je dospívání zatížené závislostí na telefonech, tabletech, počítačích. Víte opravdu, co na nich dítě provozuje? Chápete princip sociálních sítí a znáte jejich nástrahy, rozumíte počítačovým hrám? Ztrácí vaše ratolest dlouhodobou paměť, má poruchy spánku, zírá tupě hodiny na připitomělá videa? Pokud na všechny otázky odpovíte kladně, nalezení životního poslání je v nedohlednu. Někteří pubescenti se domnívají, že láska ke kyberprostoru je předurčuje k profesi počítačového experta. V takovém případě by měli ovládat základy programování, rozumět aplikacím, možnostem využití počítače i v hloubce procesů jeho fungování. Měla by je bavit matematika a měli by vynikat v logickém myšlení. Jinak je jejich představa o budoucím uplatnění velkým omylem.
Možná se setkáváte jen s tupou pasivitou a odporem k zátěži, neochotou ke spolupráci. To je zlé. Snad se váš syn či dcera jednou probudí a pokusí se dohnat ztracený čas. Pravděpodobně k tomu dojde až krátce před třicítkou šokem, traumatem nebo velkým selháním. Do té doby budete čelit snaze parazitovat na vaší podpoře a prostředcích.
Jste těmi šťastnými, jejichž dospívající dítě je pro něco nadšeně a aktivně zapáleno? Podporujte ho! Nezabíjejte tu lásku svým názorem a strachem, že jde o nepraktický obor, který nepřinese materiální výhody. Výjimečnost není chyba, je to naděje. Šťastný člověk je zřídkakdy bohatý nebo populární. Kdo by nechtěl mít šťastné dítě?
Je na každém, jak zužitkuje v dalším životě rodičovskou pomoc či nezájem. I špatný příklad může být pobídkou k dobré cestě: hlavně, ať nejsem jako on!
Vliv rodičů byl po dlouhou dobu přeceňován, mnozí zralí lidé své neúspěchy dodnes házejí na jejich hlavy. Domnívám se, že kvalitní výchova usnadní cestu k nalezení místa ve světě, nekvalitní ji ztíží. Překážky však umíme překonávat, pokud máme silný motiv ke změně. Setkala jsem se s mnoha lidmi, kteří statečně přežili opravdu špatné a trýznivé dětství, a přece jsou tomuto světu hodně platní, šťastni ve svém poslání.
ADOLESCENCE – PŘEDSÁLÍ DOSPĚLOSTI
Dorostenecký věk psychologicky zařazujeme mezi šestnáct a dvacet, jednadvacet let. Historicky to bylo životní období, v němž člověk přirozeně nalezl své profesionální zaměření, nebo dokonce společenské zařazení.
Oslavujeme, když adolescent do dvaceti let složí maturitu nebo získá výuční list, nepodivujeme se nad tím, že se později zaměstná v úplně jiném oboru, než který vystudoval. Nastoupí-li na vysokou školu, není ještě zdaleka jisté, že se našel. Mezi početnou skupinou soukromých vysokých škol módního humanitního zaměření těžko hledáme tu, která studenta opravdu specializuje a vybaví pro praxi. Může rozšířit jeho rozhled, zlepšit znalost cizích jazyků. Společným jmenovatelem je snadné studium a radostné užívání života.
Ti, kteří naši svůj směr a stanovili si cíle, se zdají být předčasně dospělí a jaksi nezapadají do komunity divokého raného mládí. Zvolili si náročné studium a nemají tolik času na radovánky.
V tomto věku se nenápadně vyvíjí povaha a hloubka osobních vztahů. Někteří žijí partnerským životem, erotika je však velmi dominantní. Silná skupina mladých je proto přelétavá a prozkoumává oblast sexuality. Vrstevnický tlak je k romantické lásce spíše nepřátelský, divokost, tvrdost a necitlivost jsou vysoce ceněny.
Zamilovanost je šancí k otevření srdce, k empatii i soucítění, k nadšení ze života. Je to stav, v němž jsou mladí schopni překročit své osobní limity na cestě k dozrání, moudrosti i zkáze. Poezie prvních lásek je hnacím motorem obětavosti i touhy zazářit, oslnit milovanou bytost, celý svět.
Diagnóza zlomeného srdce se projevuje v dorosteneckém věku nejčastěji. Mnohdy spustí psychickou krizi, změní energii, emocionalitu i míru životní aktivity. Člověk je i není dospělý, stále je snadno ovlivnitelný. Citové zranění může způsobit obrat k egocentrismu, depresivní ladění, skepsi. U jiné osobnosti naopak pozdvihne mysl k ušlechtilým, nadosobním cílům nebo probudí velké ambice.
Adolescence je životním obdobím, v němž je zahájen proces samostatného vzdělávání, poznávání světa skrze silné prožitky. Velká touha po dobrodružství dovede mnohé k náročným fyzickým výkonům a velké psychické odolnosti vůči stresu. Někteří potřebu „adrenalinu“ bohužel nepřežijí… Naučit se brzy řídit auto dnes patří k základním životním dovednostem, podobně jako plavání a jízda na kole. Za volantem se však krutě nevyplatí ambice vyšší než schopnosti. Přesto je to skvělá škola rozvážnosti i rychlého rozhodování, pohotových reakcí i statečnosti.
Nezralost je podhoubím pro psychické propady, mladý člověk potřebuje vnímavého zkušeného průvodce, který ho povzbudí v těžkých chvílích. Z rodičů to může být jen ten, koho lze pro něco obdivovat, kdo neztratil potomkovu důvěru. Málokdo je tak vyznamenán. Častěji se velké dítě upne k náhradnímu otci či matce v podobě profesionálního nebo kulturního, společenského vzoru. Nekriticky přejímá jejich názory a mnohdy začne pohrdat vlastními rodiči.
Citlivé duše se na čas uchýlí do nějaké sekty, v jejímž čele sedí laskavý otec nebo matka nabízející lepší svět ve společenství, kde jsou na sebe všichni hodní. Svým způsobem je ochrání před jinými, nebezpečnějšími závislostmi, protože ve většině sekt se žije čistým a zdravým životem. S dozráním přijde rozčarování z odhalení méně čistých důvodů, pro něž guru všechny zahrnuje láskou, o jejíž pravosti lze pochybovat.
Mezi adolescenty je nepřehlédnutelná skupina vrcholových sportovců. Jsou to ti, jimž sport ukradl dětství i dospívání, kolem osmnáctého roku věku se však na rozdíl od vrstevníků těší slávě a obdivu. Jsou ve své profesi hotovými lidmi, mnohdy dokonce mistry. Ve věku kolem dvaceti let se jim svět koří a často jim vnukne pocit nadřazenosti. Kdo by si v tu chvíli připomínal, že tento mirákl bude trvat nejdéle deset, dvanáct let? Potom přijde prázdno a pro mnohé konfrontace s vlastní nevzdělaností a malou zkušeností s obyčejným životem. Tělo je opotřebované, bolavé, ale odolné, bolest není hodna pozornosti. Podaří-li se nastartovat druhou kariéru, bude stále ve stínu slávy z doby raného mládí.
Od nástupu adolescence se nemilosrdně rozvírají nůžky rozdílů mezi jednotlivci ve všech rozměrech života. Někdo už založí rodinu, jiný se ještě dlouho nepustí máminy sukně. Strach z neúspěchu vede ke sdružování v partách milovníků prázdnoty, kde se pomocí alkoholu, tabáku a jiných návykových látek umrtvuje moudrost duše zvaná svědomí. Na piedestalu stojí bůžek nezdrženlivosti s paní lhostejností a nad nimi se klene nápis SVOBODA.
Ocitli jsme se na hranici, k níž lze dojít s jistotou, že známe své životní poslání. Pro mnohé je to však teprve počátek. Dalším životním kapitolám hledání se budeme věnovat v příštím dílu.
„Toto je test na zjištění, zda je tvé poslání na zemi u konce: Jsi-li naživu, pak není!“
Richard Bach

Nejkrásnější léto mého života se opakovalo… Velmi ráda vzpomínám na dvě cesty s přáteli čistou norskou krajinou až na nejsevernější výspy pevninské části země. Jeli jsme po atraktivní silnici, která kopíruje mořské pobřeží, obdivovali fjordy s útesy zdobenými vodopády. Kochali jsme se kobaltovou krásou umírajících ledovců, zelení neproniknutelných lesů, ohromující paletou barev kvetoucí lupiny i náprstníků.
Nezapomenutelné bylo vše, co nás čekalo nad polárním kruhem. Liduprázdno, veškerá voda se dala pít… A nekonečný polární den, jemuž kralovalo půlnoční slunce. Každou noc jsme netrpělivě čekali na neuvěřitelnou podívanou. Slunce klesá k obzoru. V okamžiku, kdy by mělo zmizet, chviličku po něm pluje, pak začne znovu vycházet. Sedm týdnů jsme nezažili tmu, s nadšením vnímali nepřítomnost únavy, trvalou radost. Stačily nám pouhé tři hodiny spánku. Cestovali jsme bílou nocí, potkávali majestátní losy a divoké soby. Zpívali jsme joiky Sámů, jimž nás naučila jejich skvělá hudební ambasadorka Mari Boine. Křišťálová vzpomínka je navždy uložena v mém srdci.
Léčba světlem
Jsem nezničitelná optimistka, v mém životě je stále polární den. Světlo je můj průvodce, rádce i cíl. Je hlavním zdrojem síly, kterou vkládám do psychoterapie všech, kteří se na mě s důvěrou obrátí. Jsem průvodcem ze tmy ke světlu, ze strachu ke statečnosti, z uzavřenosti k otevření.
Častým problémem moderního člověka jsou deprese a úzkosti.
Deprese
je polární noc. Bezvýchodná tma, žádná naděje, nehybnost, mrtvý Bůh. Čtyřicetiletá praxe mě přesvědčila o tom, že žádná deprese nepadá z nebe či z neznáma, chemické změny v mozku jsou jejím průvodním znakem, nikoli zdrojem. Každá má svůj pramen, jejž objevuji v hlubinách pacientova příběhu. Často je deprese výsledkem dlouhodobého zneužívání nebezpečných látek, především alkoholu a tabáku. Ve středním a vyšším věku mívá bilanční povahu: ohlížíme se za prožitými roky a zoufáme si, že jsme nic nedokázali, mnohé pokazili a zřejmě už nestihneme nápravu. Jindy je reakcí na velkou ztrátu nebo změnu, kterou odmítáme přijmout, přizpůsobit se jí. Depresivní stav je podvědomou emigrací z příběhu, za nějž už nechci dál nést odpovědnost. Proměním se v bezmocné nemluvně či batole, nikdo po mně nemůže nic chtít, všichni mě musí nechat na pokoji. Předepsaná psychofarmaka tmu neprosvětlí, učiní ji však snesitelnou. Tak to může zůstat až do konce života. Mnohým temnota vyhovuje, o světlo nejeví zájem, nelze je ze sklepa vytáhnout.

Někteří se dají povzbudit, pokusí se uniknout ze samotky sebestřednosti a vydají se za Světlem, které v dáli tuší. Deprese se může transformovat ve stav čisté meditace, pokud ztišíme myšlení. Potom dojde k přesahu omezeného prostoru ega a ke spojení s univerzálním vědomím, božskou podstatou. Temnotou prosakuje jemná záře, již umocní naděje. Úspěšným průvodcem ke svobodě a k životu může být jen ten, kdo nezlomně věří v dobré konce, jehož srdce je naplněno láskou.
Úzkost
je strach z toho, co přinese budoucnost. Zaliti sluncem očekáváme jen katastrofy. Zoufáme si, kroutíme se v žaludečních křečích, souží nás bolest na hrudi, trnutí rukou, rtů, nemůžeme popadnout dech… něco zlého se určitě stane. Nevadí, že teď se nic neděje. Ono to určitě přijde! Sebemenší náznak problému či bolesti zmnohonásobíme: už je to tady! Na rozdíl od pomalé, těžké deprese je úzkost rychlá, dynamická, roztáčí vír děsivých myšlenek, obrazů hrůz, které se na nás řítí. Opustí nás spánek, protože do postele uléháme přesvědčeni, že to zas nepůjde. Kontrolujeme své usínání natolik, že ho zablokujeme.
Průvodce z úzkosti má nelehkou úlohu: musí přeprat zarytou jedovatou mysl a vdechnout ztracenci naději. Nedokáže to chladnou teorií ani suchými poučkami. Musí otevřít srdce, obětovat svůj čas i síly bez ohledu na počáteční neúspěchy. Nenechá se zahnat, odradit, dokud Bůh není znovu vzkříšen.
Deprese i úzkost jsou výsledkem lpění na materiálních, tedy pomíjivých hodnotách. Skrývají v sobě strach ze smrti. Duchovní kvality člověka se projevují ve světlých stopách, jež zanechává v přírodě i ve vztazích, ve zjevné radosti ze života. Pohled z vesmírné perspektivy jasně odlišuje podstatné od nepodstatného, velké od malého. Ego odhalí jako nepatrného služebníka, který může kralovat jenom v pekle. Taková je léčba světlem.
Léčba tmou
Zenový buddhismus ve své nejsyrovější formě vedl své adepty na vyšší formu mnišství tmou k osvícení. Podstatou byla totální deprivace od všech podnětů, které člověka drží při životě. Zavřen v temné kobce, trávil o samotě i rok a více bez paprsku světla s jediným úkolem: meditovat. První doušek vody dostal až ve chvíli, kdy byl na pokraji smrti žízní, první misku rýže až po týdnech půstu v okamžiku, kdy mu docházely síly. Mistr k němu promluvil ze tmy až po mnoha týdnech osamění, kdy se jeho mysl vzbouřila meditaci a změnila se v démona - mučitele. Postupně se adept ocitl ve stavu osvícení, v němž ho opustily všechny tělesné i psychické potřeby. Někteří mniši takto strávili i několik let. Návrat do života a na světlo byl silným procesem adekvátním zrození. Zůstala hluboká pokora a vděk za život, zmizel strach ze smrti.
Léčba tmou by měla respektovat posvátný původ meditace ve tmě. Člověk, který ji podstupuje, by měl být duševně zdravý, dlouhodobě připravený na deprivaci (zkušenost s dlouhými půsty, mlčením, hlubokou meditací, osaměním). Terapeut potřebuje znát klientův příběh do všech podrobností, jinak podceňuje nebezpečí intenzivní metody. Při meditaci se nejí, nic se nezapisuje, nikdo nevstupuje s instrukcemi, jaké téma se má řešit. Podobné intervence hovoří o tom, že jde pouze o komerční hru s nepřipravenými lidmi. Pobyt je řízen, meditace rušena jídlem a instrukcemi, jen aby proces nenabyl velké intenzity. I tak je to zajímavá zkušenost. Deprese ani úzkosti nezmizí, mohou se naopak objevit nebo prohloubit.
Pokud je meditace ve tmě zasazena do eticky čistého kontextu, přinese velké vnitřní zklidnění a posílení, zmizí sobectví a sebestřednost.
Mezi světlem a tmou
Každý den se ocitáme v mnoha situacích, v nichž se musíme rozhodovat. Aniž si to připouštíme, má naše řešení úkolů a problémů jasný rukopis: chaotický, destruktivní, logický, tvořivý nebo altruistický. Chaotik nepřemýšlí, střílí od boku, někdy to vyjde, jindy ne. Destruktor se zásadně řídí skepsí, poraženectvím, temnotou, výsledek je pro něj vždy důvodem ke stížnostem. Logik vnímá souvislosti, rozhoduje se zásadně ve svůj prospěch, nikdy netratí. Kreativní člověk improvizuje, hledá nejlepší řešení pro všechny zúčastněné. Altruista se snaží druhé potěšit, učinit je šťastnými, teprve pak má pocit smysluplného života. Pokud si přiznáme, ke které kategorii se nejčastěji řadíme, je zcela zřejmé, zda se naše kroky řídí světlem, nebo temnotou. Na duchovní cestu svítí půlnoční slunce.

Životní úkol muže byl tradičně zakódován do imperativu „postav dům, zasaď strom, zploď syna“. Necítím v tom přehlížení ani ponížení ženy, jen přirozený zákon zachování rodu. Muž stvoří bezpečný domov, zajistí pokračování rodu stromů, dávných průvodců i služebníků člověka, a zplodí dalšího ochránce, svého následníka. Ženě zajistí místo, kde může bez ohrožení rodit děti, pečovat o celou rodinu, vytvářet láskyplné teplo pod křídly silného a statečného muže. Narodí se tu i budoucí matky, bez nichž není života.
Tradiční model byl v rozvinuté západní společnosti překonán pokrokem, jenž nás dovedl do časů pohodlí, nadbytku, zaručených základních jistot pro přežití, rovnoprávnosti žen a oslabení rodinných pout. Dům se stal symbolem přepychu a mužovy úspěšnosti. V určitém bodě kariéry je byt k životu nevhodný, je třeba stavět.
Pojďme nahlédnout do hypotetického příběhu. Je spleten z mnoha podobných, s nimiž jsem se na své cestě psychoterapeutky setkala.
Stromy zasadí zahradník, dům postaví žena. Úspěšný muž nemá čas, on to „zafinancuje“. Vznese požadavky na vybavení a podobu domu, mnohdy dokonce zajistí stavební firmu. Jeho manželka (moderněji přítelkyně) jedná s dělníky, snaží se je přimět, aby drželi slovo a pracovali kvalitně. Ve složitých situacích bezúspěšně žádá manžela (přítele) o pomoc. Vyslechne si mnohé o své neschopnosti a mrhání časem. Dělníci nemohou očekávat žádné občerstvení, tráví tučné přestávky v nedalekém hostinci. Krasavice s postavou modelky nejí a raději neumí vařit. Na stavbu přijíždí luxusním vozem, který zraňuje sebevědomí zedníků, instalatérů a dalších profesí, podílejících se na stavbě domu. Všichni proto potměšile odvádějí špatnou práci. Přesto dům stojí v docela krátkém čase a začne být zabydlován nábytkem i potomky. Žena se propadá do krize. Partner považuje přivádění potomků na svět i péči o rodinu a dům za lehkou zábavu. Při každé žádosti o peníze si neodpustí poznámku, že vydělává jenom on. Ona je přetížená, podrážděná, nabírá na váze, mateřství jí otevřelo dveře do magie gastronomie. On je nespokojený, kritizuje její vzhled a neschopnost.
Po více než deseti letech, kdy děti stojí na prahu puberty, začne matka pracovat na své kariéře, aby měla vlastní příjem, a narovnala své pošramocené sebevědomí. Jakmile se jí začne dařit, má stále méně času, domácnost vázne a děti jsou jak utržené ze řetězu. Otec rodiny se ocitá v krizi středního věku, naváže intimní vztah s výrazně mladší kráskou, která má pro něj díky jeho společenské prestiži velké pochopení, obdivně k němu vzhlíží. Hýčká ho a skvěle reprezentuje mezi kolegy, kterým už také táhne na druhé děti. Druhá žena dům nestaví, obydlí ho poté, co je první žena i s dětmi vypuzena do dostatečně vyhovujícího bytu. To je chvíle, od níž první žena bude z dálky škodolibě pozorovat postupný rozpad nekvalitní stavby. Pokud druhá žena dá muži druhé děti, riskuje, že se celý cyklus bude opakovat ve verzi zkrácené o stavbu domu.
První děti vylétnou z hnízda, každé na jiný konec světa. První ženě je k padesátce, partnerská samota ji vytrénovala k velké nezávislosti a organizačním i technickým schopnostem. Ohlédne se přes rameno a vidí na své dosavadní cestě ležet trosky snů a ideálů z mládí. Hřeje ji u srdce skutečnost, že se jí podařilo vychovat potomky, za něž se nemusí stydět.
Pohlédne do budoucnosti a dozraje v ní rozhodnutí: teď postaví malý dům podle sebe. Vytvoří ostrov klidu, domov, kam za ní budou moci přijít přátelé, kde bude žít život, jenž jí dosud byl odpírán. Ráno vstane, zacvičí si, osprchuje se, vypije kávu na malebné zahrádce. Zahájí tak každý z nekonečné řady nádherných dní. Najde si práci, kterou může vykonávat z domova, bude se věnovat svým koníčkům. Možná bude ve svém příbytku pořádat inspirativní kurzy pro malé skupiny žen s podobným rodinným osudem…
Je vděčná za útrapy, jimiž prošla při stavbě prvního domu. Skvělý trénink, na nějž může nyní navázat beze strachu, že něco nezvládne. Objíždí kraj a hledá své místo. Vytváří si náčrtky i poznámky k podobě domu. Zjišťuje, že existuje mnoho zajímavých, ekologicky příznivých technologií, díky nimž bude dům potřebovat minimální náklady na provoz. Konzultuje se zajímavými nadšenci pro přírodní stavby, získává nové přátele a kontakty na dobré firmy všech potřebných oborů.
Najde vhodný pozemek, zatíží hypotékou byt, jejž kdysi dostala na rozloučenou. Spustí akci, která pohltí dva roky života a mnohokrát ji dostane na kolena. Tentokrát dohlíží na všechny profese, částečně staví svépomocí za vydatného přispění kamarádů. Vaří kotle skvělých polévek, po nocích peče chléb, ráno vše veze na stavbu.
Skoro každý den se přesto něco zvrtne. Firmy nedodržují termíny ani postupy, několikrát bojuje o nápravu chyb s patriarchálními ignoranty. Nevěří tomu, že by žena mohla stavbě rozumět. Ta náruživě studuje všechna řemesla nezbytná pro stavbu domu. Brzy se stane rovnocennou soupeřkou v boji za kvalitu. Jsou chvíle, kdy chce vše vzdát. Zdá se jí, že se proti ní spikl celý vesmír: živly, lidé, její zdraví… Tluče se do hlavy, jež měla ten děsný nápad.
Stavba domu je však také nádherný proces. Krásu doceníme až zpětně, když je dílo dokončeno. Po úmorných zemních pracích, zasíťování a tím zničení pozemku začínají růst stěny a sen se v hrubých rysech stává hmatatelným. Potůčkem za plotem ještě uplyne mnoho vody, než se slaví „glajcha“ a začne se pokládat střecha. Zateplení, osazení oken a spousta vnitřních prací… Prach uvnitř, bláto venku, další nedorozumění, konflikty. Občas na budoucí paní domu padá zoufalství a strach, že tu zažívá tolik těžkostí a špatných pocitů, které mohou ohrozit energii domova…
Jakmile se začnou malovat stěny, obkládat koupelna, pokládat podlahy, nastává kapitola úmorných a často marných pokusů o úklid. Přeci jen nastane chvíle, kdy je možné se nastěhovat. Jedna prázdná čistá místnost je okrášlena matrací a na ní stráví naše hrdinka první noc v novém domově. Sny se mají splnit, ale ona je tak vyčerpaná, že o snění nemůže být řeči. Prostě padne a ztratí vědomí.
Následuje řada týdnů a měsíců, během nichž dům dostává svou konečnou podobu a přijímá otisk duše majitelky. Barvy, tvary, látky, květiny… Zahrádka bude dlouho vypadat jako cosi prázdného a podivného, stromy, keře a květiny potřebují svůj čas, aby se zabydlely. Stavitelka si všimne, že musí rychle začít pečovat také o sebe… Svlékne montérky a pracovní rukavice, vyloupne se jako motýl z kukly. Nadváha je ta tam.
Martyrium však nezabilo lásku v jejím srdci, s níž svůj sen uskutečňovala. V domě, který porodila jako své další dítě, se nemůže zavřít a vychutnávat si ho. Je to otevřená náruč, jež nabude smyslu až ve chvíli, kdy sem budou zváni blízcí i vzdálenější, aby spočinuli, nabrali sil a chuti do života.
Objeví se i nápadníci, u nichž je třeba především zmapovat bytovou situaci. Je-li neutěšená, je těžké uvěřit náhlému vzplanutí. Toto je otevřené, svobodné místo, na něž si nikdo nemůže činit nároky.
Jednoho dne se tu občas budou batolit vnoučata, jimž dům navždy zůstane v paměti jako živá pohádka obydlená moudrou babičkou, s níž je veselo a peče úžasné koláče.
Příběh má ještě mnoho dalších podkapitol a zákoutí, tisíce možností vývoje i vyústění. Vždy je uprostřed žena, kterou život nezlomil, není vůči mužům nepřátelská. Už ji však nikdo nebude ponižovat ani podceňovat. Toto je člověk, s nímž lze jednat pouze jako rovný s rovným, v pravdě a laskavosti. Kdo v dobrém přicházíš, jsi vítán.

Od nepaměti se snažíme uchopit téma lásky. Jak těžké je zpodobnit ji, popsat, definovat... Pocit, jímž prošel každý, je závratně nádherný, přesto mnohá snaha o ztvárnění vyzní nepřesvědčivě.
Občas mě napadá, že nejvěrnějším způsobem jsou schopni lásku zachytit ti, jež nikdy nebyli ve svém těle velkými milovníky. Naplnila jejich duši a mysl a vytryskla do světa formou světla či tónu. Požehnali jí celé lidstvo.
Rostandův Cyrano z Bergeracu je toho výmluvným příkladem. Za milostné tělo, obdařené krásou, jímavě zpívá okouzlující hlas ohyzdy. Ač půvabná Roxana na konci příběhu zjistí, že milovala tento hlas, nikoli krasavce Kristiána, autor ji uchrání těžkého úkolu oddat se nosatci fyzicky a milosrdně ho zabíjí. To je samozřejmě moje humorná licence.
Pomáhala jsem zažehnat stovky partnerských problémů, vztahy defilují mou praxí. Musím konstatovat, že mnozí utíkají za romantickou poezií a po chvíli si stěžují na malou fyzickou přitažlivost partnera. Jiní jsou tělem pobláznění a strádají prázdnotou partnerova ducha... Lpění na formě je zprávou o povrchnosti a důkazem nepřítomnosti zázraku zvaného Láska. Zmíněné osoby postrádají schopnost hluboce milovat a zabývají se pouze svým vlastním blahem, otázkou, zda jsou dostatečně milováni. Láska je pro ně oblažením, nikoli proudem tryskajícím ze srdce. Jsou odsouzeni k trvalé nespokojenosti, jejich požadavky jsou nesplnitelné, sami nabízejí pramálo. Pletou si lásku s vlastnictvím, otroctvím, vládou nad druhými. Jejich zbraněmi jsou výčitky, ponižování, trestání. Nechápou, že ani zcela zmučený a zotročený partner, plnící všechna přání, nemůže probudit němé srdce. Bojí se bolesti, nejsou ochotni nic obětovat. Jsou zaslepeni pýchou, která jim našeptává, co vše mají právo žádat. Sebestřednost je dovádí k zuřivosti, stále se cítí ukřivděni a nedoceněni. Časem docházejí k závěru, že láska neexistuje, je to jen mámení, poblouznění. Pokud se na chvíli zamilují a snaží se potěšit blízkého, očekávají hluboký vděk a okamžitou odměnu. Získají jen důvod k dalším útokům. Někteří dokáží zářit a pobláznit mnohé hlavy, obdiv však zneužívají jen pro své uspokojení. Věkem se jejich nenasytnost přetaví v nevrlost, škarohlídství. Jsou mezi nimi fanatičtí vyznavači konspiračních teorií, zavilí neznabozi. Jejich náboženstvím bývá moc a majetek.
Milovat
Umění milovat se nemůžeme naučit technicky, neexistuje žádná univerzální metoda. Těžko budeme milováni, pokud neotevřeme srdce a nevpustíme do něj Lásku. Vede naše kroky, prozařuje naše činy. Uprostřed hrudi cítíme proud tepla, jímž potřebujeme zahrnout vše živé i neživé. Připojí-li se k nám spřízněná duše, přirozeně se do ní vcítíme a s radostí nacházíme mnoho způsobů, jak ji potěšit. Nepotřebujeme vděk ani odměnu, jsme naplněni samotnou skutečností, že jsme někoho učinili šťastným. Dětem, dospělým i zvířatům je v naší přítomnosti dobře. Jakmile se začneme příliš zabývat sami sebou, Světlo zhasne. Bez něj není blízkosti, důvěry ani pocitu bezpečí.
Všichni se ke schopnosti milovat musíme probolet životními zkušenostmi. Ve vzácných případech se narodí sluneční dítě, které ji dostane do vínku. Je snadné ho milovat, rozdává radost svým pouhým bytím. Tento dar však může během dospívání a dozrávání ztratit či promarnit. Útočí na něj mnoho silných vlivů, svůdných výkladů světa, přicházejících často i od nejbližších. Je varováno před mnoha nebezpečími, která na něj číhají, bude-li důvěřivé s náručí dokořán a potřebou pomáhat druhým.
Podlehnout takovým autoritám znamená propadnout se do tmy, stát se opravdu slabým. Tak k světu promlouvají ti, kteří jsou plni strachu - ze života, ze smrti, z Boha. Přestože se sami někdy ocitli ve stavu Milosti, zabili Světlo v sobě. Zalekli se těžkých úkolů vyžadujících odolnost a statečnost.
Není duchovní cesty bez schopnosti milovat, bez ochoty milovat, bez statečnosti při obhajobě Lásky jako základního rozměru bytí. Nedá se předstírat. Nemáme o ní pochyb, když jsme aktivně a po většinu času v láskyplné službě světu. Úzké spojení se spřízněnou duší je poklad. Jen znásobí moc Světla, jímž jsme vedeni. Otevřené srdce nestrádá nedostatkem Lásky, nemusí jí šetřit jen pro vyvolené. Čím více milujeme, tím více narůstá síla léčivé energie, již můžeme rozdávat.
Být milován
Je nemožné někoho přesvědčit o základní pravdě života a smrti: všichni jsme milováni Prozřetelností, všichni jsme vyvolení. Osobní prožití této skutečnosti znamená Osvícení. Je nejvyšším cílem na všech duchovních cestách, v mystických základech všech náboženství.
Mnozí se mylně domnívají, že dosažení takového stavu znamená doživotní setrvání v blaženosti. Je to však jen příležitost k upevnění hluboké důvěry, statečnosti, naděje. Dotkneme se na okamžik svého trvalého vnitřního spojení s Univerzálním vědomím. Stane se tak možná jednou za život. Jakmile zmarníme tuto zkušenost následnými pochybnostmi, požadavky na další potvrzení, přesvědčíme sami sebe, že to byl jen stav poblouznění. Propadáme se zpět do strachu, slabosti, nelásky. O to naléhavěji požadujeme důkazy lásky od těch, jež jsou nám jí povinováni: od rodičů, dětí, partnerů, učitelů... Čím více je vyžadujeme, tím méně jich dostáváme.
Cítit se být milováni můžeme jen tehdy, je-li naše vnímání velmi jemné a probuzené. Důkazy jsou jako dotek motýlího křídla: úsměv, něha, vřelé slovo, hudba či obraz rozechvívající srdce, krása kapky rosy v úžlabí listu, ptačí zpěv, paprsek slunce na tváři... Jejich výčet by mohl být nekonečný. Jsou silné, oslnivé a přeci éterické. Nikdo se nekoupe v proudu Lásky v každém okamžiku, ani každý den. Mnohem častěji jí však můžeme svět obdarovávat, vkládat ji do svého konání i vztahů. Pak prožijeme mnohem více porozumění s těmi, kdo jsou na podobné cestě, a pocítíme laskavou shovívavost k odpůrcům.