PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Přestali jsme si už konečně namlouvat, že je vše v pořádku, začínáme uznávat, jak moc se podílíme na destruktivních procesech v přírodě i blízkém vesmíru, tušíme, že zdravý životní styl není nesmysl… Možná se polepšíme ve všech těchto rozměrech. Nebude to však nic platné, jestli neuzdravíme hlavní pilíř naší existence – Lásku.
Ač bez pochyb víme, že Bůh je Láska, po staletí se pereme a dohadujeme o tom, čí Bůh je ten pravý, která cesta vede ke štěstí, jak je to s posmrtným životem, má-li smysl zabývat se tím, nač si nemůžeme sáhnout. Každý máme v sobě zdroj, zazáří však jen tehdy, kdy nejsme sobečtí a zabýváme se blahem kolem sebe. Pak vnímáme nádheru života a nic nám není zatěžko, pokud máme naději učinit svět i blízké šťastnými.
V poslední době prochází západní civilizace ničivým procesem lynče slavných a bohatých ohledně osahávání a zneužívání nevinných obětí za posledních padesát let. Mnohé ze stíhaných a zostouzených hvězd stvořil bezejmenný dav svým přepjatým a nekritickým obdivem. Skoro žádný z idolů nezvládl ten tlak. Byli jsme svědky sebevražd, závislosti na alkoholu, drogách, sexu, brzkého umírání v důsledku spalující životní cesty. Zdá se, že se lid jejich záře nasytil a přišla revoluce – pojďme zničit ty rozmazlené primadony, jimž roky závidíme pohádkový život. Nezpochybňuji, že v mnoha případech opravdu došlo k odsouzeníhodnému zneužívání. Myslím si však, že by se každá událost měla posuzovat v co nejširším kontextu, individuálně, s hlubokým poznáním příběhů a osobností – pachatele i oběti. Teprve potom se můžeme dobrat pravdy: kdo byl manipulátorem a kdo byl zmanipulován. Není to vždy na první pohled jasné.
Vzpomínám si, jak mi v době dospívání moje patnáctiletá kamarádka šťastně sdělila, že ji nedávno připravil o panenství princ – tehdy oblíbený popový zpěvák a tanečník. Stalo se to v zákulisí nějakého kulturního stánku po koncertě. Nic romantického, krásného – z vnějšího pohledu čistokrevné sexuální zneužití. Ona si to však nesla životem jako poklad. Nekladla na svého svůdce žádné nároky, žila po zbytek života běžným sexuálním a posléze rodinným životem. Pro ni ten zážitek byl jakýmsi potvrzením její krásy, ženské přitažlivosti i osobní hodnoty. Žádné trauma. Dokonce si na to ve špatném světle nevzpomněla, ani když se stala matkou dcer. Uplynulo padesát let. Mohla by se dnes začít strachovat o svá vnoučata a pohnat k soudu prince, který si na ni ve svých osmdesáti pravděpodobně nevzpomene a zjevně si už pamatuje málo co, nekypí příliš zdravím. A já bych se účastnila vláčení a svědčila u soudu. Promluvila bych také o tom, že mě tím svým vyprávěním ušetřila traumatu. Její nadšení jsem tehdy nesdílela, bylo mi jasné, že bych nic takového podstoupit nechtěla. Možná jsem díky tomu svůj sexuální život zahájila až po osmnáctém roce věku. O tom zpěvákovi si dodnes myslím, že to bylo primitivní čuně. Nic by na tom nezměnil ani jeho pozdní pobyt ve vězení. Jistě by se našlo několik dalších důchodkyň, které mu kdysi za podobných okolností podlehly, některé by dokonce vykázaly nějaké citové trauma. Jejich matky jsou už povětšinou na pravdě boží, a tak by nestihly páchat sebevraždy pro nezvládnutí výchovy a neochránění pelu dcerušek. Komu by to teď prospělo? Moje známá po sexuálním spojení se svým idolem toužila a snadno ho dosáhla. Jak aktivní a určující je v nás, ženách a mužích ve zralém věku, vzpomínka na první roky sexuálních zkušeností? U mne krásná, čistá, romantická, přesto mě neochránila před pozdějšími partnerskými krizemi a trápením. Moje první láska na nich beze sporu neměla žádný podíl.
Leaving Neverland
Velmi pozorně a opakovaně jsem se věnovala filmovému dokumentu Leaving Neverland. Také jsem si znovu pustila film This is it!, který vznikl v závěru života Michaela Jacksona.
Leaving Neverland je mistrovský dokument, nelze mu nepodlehnout. Když poodstoupím a představím si výrobu těch čtyř hodin osobních výpovědí obětí a jejich rodin, přestává se mi zdát autentický. Bez hereckých dispozic zúčastněných by nebylo možné vystavět takovou emocionální gradaci. Nezpochybňuji, že všechny výpovědi jsou pravdivé. Domnívám se, že nebylo nutné stále do detailu opakovat podrobnosti sexuálních praktik, které s dětmi Michael Jackson provozoval.
Je třeba jít hlouběji a všimnout si, že ho oba chlapci hluboce milovali a milují dodnes. Připravil jim ráj na zemi, postaral se i o jejich rodiny a kariéry, zaplavoval je něhou a láskou. Sexuální hrátky vnímali jako tajemství, pouto lásky, které dlouho nemohli zradit. Zdá se, že jim nezpůsobil fyzickou ani duševní bolest. Byli s ním šťastní a naplnění láskou po okraj. Opouštěl je, když kontakty začaly mít podobu dospělého sexu. Stále doufali, že se vrátí.
Byl okouzlován nevinností, čistotou. Necítil se být dospělým mužem, i okolí o něm hovořilo jako o muži s prožíváním devítiletého chlapce. Hoch, s nímž měl první zkušenost ve svých třiatřiceti letech, prožil díky němu sny, které si ani netroufal snít. Nemohl poté pochopit, že nejkrásnější čas jeho života měl také podtext sexuálního zneužívání. Michael u nich přespával, užíval si bez sexu roli dítěte v atmosféře milující rodiny. Strávil hodiny na telefonu nejen s chlapcem, ale také s jeho matkou. Neuvědomoval si svoji psychickou poruchu, způsobenou rodinnými traumaty, která ho uvěznila v dětství. Nepřipouštěl si, že je homosexuální pedofil. Zaplaven láskou a pocitem emocionální rovnosti s dítětem bohužel svoji úchylku aktivoval a dostal se na scestí. Potřeba čistoty a nevinnosti vtáhla do jeho života další chlapce. Ti první, kteří byli tak dlouho privilegovaní, nemohli pochopit, proč je vyměnil za někoho jiného, milovat ho však nepřestali. Michael si časem uvědomil, kam ho odtržení od skutečnosti zavedlo a snažil se apelovat na ty, kteří ho nejvíce zbožňovali, aby pro něho svědčili i u soudu. A oni tak učinili. Probrali se až po jeho smrti a také ve světle skutečnosti, že se sami stali otci synů. Představili si, že by totéž někdo praktikoval s jejich ratolestmi, a rozhodli se konat. Všimněme si, že nejsou homosexuálové, přestože byl pro ně první láskou muž. Muž s velmi silnými ženskými rysy… Potřebovali najít odvahu vyslovit po léta utajovanou pravdu, která jim působila psychické obtíže. Byla to však především bolest z nešťastné lásky srdce. Pochybuji, že jsou spokojeni s reakcí, kterou film vyvolal.
Michael si svou tragédii uvědomil mnohem dříve, a tak propadl alkoholu a lékům proti bolesti. Nepomohlo ani to, že se ženil a měl děti. Obávám se, že to byl něčí terapeutický nápad.
Každého klienta s nebezpečnou sexuální úchylkou se snažím povzbudit k celibátu a transformaci konkrétního zaměření na bohulibé programy. Jakmile sáhne k dráždivým podnětům, aktivuje svou sexualitu, zmocní se jeho duše destruktivní chtíč a nemůže se zastavit. Potom již není návratu ke klidu, potenciál slibný pro lidstvo je zadušen. Michael Jackson mohl učinit tisíce dětí šťastnými ve svém Neverlandu, pomoci mnoha talentům na světlo a oslnit dobrem řadu rodin, aniž by překročil hranici bezpečnosti dětí.
Podíváme-li se na dokument ze závěru Jacksonova života This is it!, můžeme uvidět, jak moc se snažil přinést pozitivní poselství světu. Osobní kouzlo způsobilo, že všichni zúčastnění – mladí lidé, nikoli děti – byli neskonale šťastní a k slzám dojatí, že s ním mohou spolupracovat. Jeho trpělivost a neskonalá vlídnost ke všem, které chtěl dovést k dokonalému společnému dílu, byly nepřehlédnutelné. Obrovský vnitřní rozpor mezi láskyplností a nezdrženlivostí ho zabil. Nemyslím si, že je to důvod přestat hrát jeho písně.
Revoluce
Dav neúspěšných a bezejmenných se vrhl na úspěšné, které sám stvořil, a začal likvidovat jejich kulturní odkaz. Neuvidíme filmy Woodyho Allena a dalších tvůrčích géniů, smete je vlna pomsty za úspěch a bohatství. Rekonstrukce intimních situací, k nimž došlo před desítkami let, je nemožná, nikdo si nevzpomene na přesné souvislosti a podmínky. Právo za podpory veřejnosti podporuje lynč, k němuž dochází. Ve všem se točí veliké peníze – novodobý bůh.
Z praxe vím, že sexuální zneužívání bohužel probíhá v mnoha rodinách a společenstvích blízkých přátel. Pachatelé zůstávají většinou nepotrestáni, nejsou zajímaví, nelze se jejich prostřednictvím zviditelnit. Točíme se v kruhu. Sexuální život není nutně životem milostným. Láska je zastíněna upatlanými, uslintanými pokusy o pomíjivé uspokojení. Srdce snad ztratilo svůj význam? Nejsme na vrcholu blaha, když zpívá, když jsme zamilovaní a nadšení? Není potom sexualita zcela jiná, plná něhy a radosti z blízkosti beze stopy nelibosti?
Na podobném principu se rozběhly procesy s hříšnými služebníky církve. Je to odsouzeníhodné, neboť celibát měl být zárukou duchovní hloubky a spojení s Nejvyšším. To přináleží jen opravdu vysoce kultivovaným a hluboce duchovním bytostem, které by si zasloužily církve řídit. Ostatním by mělo být povoleno ženit se, zakládat rodiny, nikoli rozvádět a podvádět se. A jsme znovu u aktivace chtíče…
Při vší úctě k našim věhlasným investigativním novinářům musím konstatovat, že první otevření církevních sexuálních afér proběhlo hrubě neeticky s absolutní adorací obětí a týráním domnělého viníka, kterému nebyla umožněna anonymita. Jeho osoba a cesta mi náhodou není neznámá, moji nejbližší s ním mají mnohaleté zkušenosti jako s excelentním pastýřem a milujícím otcem.
Celosvětové tažení morálních panen a paniců proti chlípníkům je v řadě případů oprávněné, musíme ho vnímat jako silný apel na všelidské budování hodnot na neposkvrněném základě. To je jediná možná pozitivní odpověď na současnou situaci. Láska přestane být redukována na konzumaci sexu, vrátí se domů, do srdce. Nebude se ustrašeně choulit na našem prahu a bát se dalšího zraňování a zostouzení.
Boží láska září dál a nabízí náruč ke splynutí. Bez něhy a pokory si můžeme jen zoufat za vysokou zdí zlovůle.

Měsíc duben je spojován s nepředvídatelnými změnami počasí. Smějeme se, ale nelibujeme si v tom. Zvláště v posledním desetiletí se aprílové počasí roztáhlo daleko za hranice jara, a to už přestává být k smíchu. S obavami pozorujeme, jak se nečekaně střídají krutá sucha a vedra, požáry, holomrazy, sněhové kalamity, povodně, zemětřesení, tsunami… Doufáme, že bohaté srážky doplní podzemní vody, brzy však zjišťujeme, že se tekutiny života stále nedostává. Situace nás vyzývá k odpovědnosti, uskromnění a velké předvídavosti. Rostliny a živočichové se na rozdíl od nás tak chovají. Ctí hluboký zákon vesmírné harmonie, jímž se řídí, jemuž se nevzpěčují. Následují instinkty, které lidé v sobě umlčeli.
Měli bychom myslet na budoucí generace, přesto projevujeme lhostejnost k jejich osudu na každém kroku.
V osobním životě se nesmíme nechat strhnout většinovými tendencemi. Je moudré chovat se, jako by osud planety a lidstva závisel přímo a pouze na mně. Všichni to víme – a nedbáme. Jsme posedlí osobním prospěchem, blahem, ziskem, pofiderní slávou a mocí. Opakovaně se nadšeně ujišťujeme, jak je důležité milovat sám sebe, žádat naplnění osobních potřeb, uplatňovat právo na cokoli, po čem právě bažíme. Tím se stáváme nepředvídatelnými. Trpíme silnou jednosměrností uvažování, prožívání i hodnocení. Víme velmi přesně, co potřebujeme a požadujeme. Jak se s námi cítí naši blízcí a svět, s nímž jsme v kontaktu, si nejdříve nepřipouštíme, později to přestaneme vnímat zcela. Strádání okolí k nám nedoléhá, natropené škody přehlížíme.
Podle stejného scénáře se chovají i někteří politici. Moudřejší část lidstva si uvědomuje, jak nebezpečná je jejich nepředvídatelnost, nabobství, zahleděnost do sebe. Dochází k rozhodnutím, jejichž následky mohou být nenapravitelné. Je to hrozivý jev, denně jsme s ním konfrontováni. U některých mocných jde o plod nevzdělanosti a neochoty doplňovat si vědomosti. U jiných přesvědčení o vlastní neomylnosti a zaryté odmítání přiznat chybu závažně ohrožují bezpečnost vlastní země, mnohdy dokonce celé planety. Na své posty se dostali díky populismu – nabízení rychlých a líbivých řešení významných společenských problémů, která se nedají uskutečnit, nebo jsou dokonce škodlivá.
Závažnost nepředvídatelnosti způsobené nezdrženlivostí a sobectvím pociťujeme nejsilněji v partnerských a rodinných vztazích. Opravdu strádáme, když nedrží slovo ten, na koho bychom se rádi spolehli. Lže, bez varování mění názory a rozhodnutí, zneužívá nás pro uspokojení svých tužeb. Nestará se vůbec o trápení, jež způsobuje, ohrožení, jemuž blízké vystavuje. Přitom stále vyhlašuje, jak má všechny rád, pečuje o ně a leží mu na srdci všeobecné blaho. To však považuje za totožné se svým vlastním potěšením. Jinému nerozumí, jiné neexistuje. Citové utrpení po boku takového člověka je přímým důkazem důsledků programu „po mně potopa“. V širším společenském měřítku nejsou zasaženy city obětí, ale jejich integrita a bezpečí.
Nesplnitelné sliby, lži a falešné emoce jsou hlavními nástroji nebezpečné psychické manipulace. Dopouští se jí osobnosti oplývající jistým charismatem, působícím na oběť nebo na celé davy. Proto si málokdy hned zpočátku všimneme, že jsme ovlivňováni. Jsme oslněni, nadšeni, plni naděje na světlé zítřky. Dlouho trvá, než začneme pozorovat neblahé následky podlehnutí.
Nepředvídatelnost nastalých situací oběť frustruje, udržuje ji v trvalém stresu a obavách. Ubývá z odolnosti a ztrácí se schopnost svobodného úsudku. Odevzdáme vůli, rozum, žijeme pouze klamnými nadějemi. Většinou se probudíme až uprostřed katastrofy, kterou už nelze odvrátit.
Můžeme se ubránit. Otevřeným vnímáním, zvídavostí, trvalým rozšiřováním znalostí a studiem původu informací, aktivitou, tvořivostí a jasným smysluplným hodnotovým směrem osobního příběhu. Díky tomu nám není zatěžko odolávat škodlivým vlivům.
Ve společenském prostoru se můžeme bránit uvážlivým přístupem k volbám, pečlivou analýzou osobnosti a programu, jejž nabízí.
Láska, kterou cítíme každý k sobě, není výjimečný, ale od přírody pěstěný pocit. Vypjatý egoismus naproti tomu zasluhuje výtku spravedlivou, neboť je sebeláskou vystupňovanou přes míru. (Aristoteles)
Nemoderní forma
Existuje také nepředvídatelnost nesmírně prospěšná, s níž se setkáváme jen zřídka. V osobním životě se můžeme setkat s člověkem, který nás často příjemně překvapuje. Má silně vyvinutý smysl pro empatii, je tvořivý a má radost, když někoho potěší nebo osvobodí od nepříjemných povinností. Bývá to součást životního programu zvlášť kvalitních osobností. Vytváří pocit bezpečí a velké blízkosti. Cítíme, že dotyčný láskyplně čte naše myšlenky, a tak se mnohá přání vyplní dříve, než je vyslovíme.
My, kteří o sobě tvrdíme, že spiritualita je hlavním pilířem naší existence, musíme vnímat rozvíjení takových osobních kvalit v chování, konání i vztazích jako samozřejmost. Lásku nevyléčíme bez každodenního zrození radosti ve vlastních stopách. Není to tak těžké. Stačí vystoupit z vězení sebestřednosti do světa a uvidíme tisíce příležitostí pro dobré skutky. Možná nesklidíme vděk, v kontextu cesty životem však výrazně zvýšíme pravděpodobnost, že v krizi nezůstaneme bez pomoci.
Tato láska bez podmínek v praxi je jedinou nadějí na uspořádání světa, které se nám dnes zdá pouhou utopií: řízení společnosti se ujmou osvícené tvořivé osobnosti oplývající vysokým intelektem, citlivým srdcem a schopností uvažovat v nejširších souvislostech. Potom se politika bude opírat o moudré vize pro budoucnost, o morální hodnoty a vizionářská řešení palčivých problémů, ohrožujících život na planetě. Nastolení programu ohleduplnosti a spolupráce bude výsledkem takového pořádku. Nikdy neodložím naději, že to jednou nastane.
Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel. (T. G. Masaryk)
Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů – lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických. (Václav Havel)

Přítelkyně mi dala popud k zamyšlení nad tímto tématem:
… vycítila jsem u dětí po rozvodu rodičů, mezi nimiž přetrvává nepřátelství, velký vnitřní rozpor. Jeden popuzuje dítě proti druhému… Například matka, kterou manžel opustil, štve dítě proti otci, že zradil… a človíček se pak ve svém nitru těžko smiřuje se skutečností, že táta je také jeho součástí… O to bolestnější je pak reakce matky na neposlušnost: „Jsi celej táta!“… v dětské duši může znamenat nepřijetí otce v následku špatného vztahu rodičů odmítání poloviny sama sebe…

Upozornila mě tím nejen na hluboké vnitřní citové konflikty dětí procházejících rozpadem rodiny, ale i na velké celoživotní téma: vztah k matce, vztah k otci prostupuje naším chováním i prožíváním jako klišé, které těžko překonáváme. Díky bohu nás rodiče naplňují po okraj jen v nejútlejším věku, postupně je zatlačují naše probouzející se originální osobnost a nesčetné emocionální zkušenosti, které cestou posbíráme. Přesto jsou povaha a vývoj napojení na matku a otce hluboko zakořeněny. Celoživotně je nevědomky uzdravujeme, či zraňujeme a toužíme po jeho ideální podobě. Takovou ji v sobě uchováváme pouze v případě, že tento svět opustili v našem útlém dětství.
Nelze však věřit schematickým rovnicím vytvořeným z potřeby zjednodušení a přehlednosti duševního života:
1. milující matka stvořila láskyplnou bytost, která bude v tomto směru pokračovat
2. chladná matka je příčinou neschopnosti milovat
3. laskavý otec je zdrojem konstruktivních, neagresivních vztahů s mužským světem
4. krutý otec plodí slabochy se skrytou nebo otevřenou záští vůči mužským autoritám
Nepopírám, že jsou mnohdy platné, ale to neznamená, že jsme bezmocným výsledkem dokonalosti, či nedokonalosti rodičů. Každý vliv zpracováváme tisíci způsoby. Je až neuvěřitelné, kolik lidí je schopno projít zoufale těžkým dětstvím bez lásky, zakusit týrání a psychopatologické jevy všeho druhu, a přesto se stát obětavou, láskyplnou a obdivuhodnou bytostí. Kolik těch, kteří měli idylické pohádkové dětství, v němž byli hýčkáni jako princátka, se v dospělosti stane bezcitnými parazity…
Jestliže se s některým z rodičů ztotožňujeme, obdivujeme ho, milujeme a vážíme si ho, je pravděpodobné, že ho po celý život budeme v sobě hledat. Potěší nás jakákoli podobnost, zároveň v sobě pocítíme silnou motivaci stát se takovým člověkem, na nějž bude moci být hrdý. Pokud je to rodič opačného pohlaví, hledáme navíc jeho záři v partnerech, kteří nám vstoupí do života. Stane se jakýmsi intuitivně vnímaným měřítkem kvality, k němuž se spontánně obracíme při rozhodování, životních změnách a hodnocení světa.
Proslulý, slavný otec či matka jsou také kladnými vzory, většinou však nedostižnými. Je přetěžké vyrůst ve stínu hvězdy v celistvou, zdravě sebevědomou a nezávislou osobnost.
Rodič, s nímž jsme v konfliktu, cítíme se od něj poškozováni a prožíváme vůči němu prudké negativní emoce, je ztělesněním pekla na zemi. Někdo, kdo nám dal život a měl by nás milovat, je k nám krutý, lhostejný, surový, zapuzuje nás. Stane se ďáblem, před nímž se máme na pozoru. Náš život pak provází boj nejen s ním, ale se vším, co nám ho připomíná, co se mu v čemkoli podobá. Albert Einstein, který byl nepovedeným rodičem, díky své vysoké inteligenci a moudrosti nepřímo obhájil svou citovou nedokonalost vtipným výrokem: „Všude se až moc vychovává, zvláště na amerických školách. Ona ale neexistuje žádná lepší výchova než být příkladem, a nejde-li to jinak, i odstrašujícím.“
Svět není černobílý, každý člověk má dobré i špatné vlastnosti, každý dosáhne nějakých úspěchů a napáchá spoustu chyb. Vypjaté vztahy k rodičům pochází z podvědomé nemoudré touhy po jejich dokonalosti. Jako by každá matka měla být božskou matkou, otec božským otcem. Nepromíjíme jim chyby a očekáváme silný cit, který nás po celý život bude ochraňovat, povzbuzovat, povznášet. Později se nám samotným však nedaří dostát týmž „oprávněným“ požadavkům vlastních dětí. Označíme je za nevděčníky, považujeme se za skvělé vychovatele, mnohem lepší, než byli ti naši.
Vzpomínám na jednu ženu, která se zúčastnila mého intenzivního skupinového programu. Po celou dobu si hlasitě stěžovala na svou matku, přinášela mnoho příkladů o její bezcitnosti, sobectví, neomalenosti, ponižujícím chování… Vždy se snažím otevřít ochotu k pochopení druhého člověka v kontextu jeho příběhu, povzbudit rozzlobené ke smíření, k hledání cest ke sblížení. Tady se zdála má snaha marná. Matka zmíněné ženy přijela po několika měsících také na můj program. To samo o sobě bylo šokující, větší úžas však přinesla skutečnost, že si začala úplně stejnými slovy, jaká používala její dcera, stěžovat na svou matku. Když jsme se po chvíli opatrně zeptali na její vztah s dcerou, bez zaváhání odvětila: „Tam je vše v nejlepším pořádku.“ Příběh je směšný, ale není vůbec neobvyklý. Často nevědomky opakujeme chování svých rodičů. Rozlítíme se, pokud si na to někdo dovolí poukázat. Pro mnohé označení „jsi stejná jako matka“, „jsi stejný jako otec“ znamená nejhrubší urážku. Býváme k nim opravdu málo tolerantní.
A přeci je mezi námi mnoho lidí, kteří svého rodiče milují až za hrob, je pro ně celý život nejdůležitějším člověkem. Úmyslně hovořím jen o jednom z nich v souvislosti s hluboce vášnivým citem. Tím neumíme milovat oba stejně. Silné propojení bývá nejčastější s matkou, zvláště tam, kde chyběl otec. Ač je to dojemné, může tak vzniknout překážka v rozvíjení vlastních partnerských a rodinných vztahů zdravou formou. Těsná blízkost však bývá také důsledkem manipulativní nadvlády rodiče, který se nedokáže vzdát moci nad potomkem.
Pouto mezi rodičem a dítětem je veledůležitým symbolem vývoje mezilidských vztahů. Začíná naprostou závislostí dítěte, vyžaduje po dospělém silnou odpovědnost, vřelost, něhu, empatii a moudré vedení dobrým směrem. Po desátém roce věku je již třeba nabídnout více rovnocenné komunikace, nedávat mu úkoly, ale žádat o pomoc a vyjadřovat vděk. Zakládáme tak nejdůležitější období, jež by mělo být nejdelší: rodič a dítě – dva blízcí dospělí lidé, kteří se mají rádi, navzájem se respektují, podporují a umí spolupracovat. Ke konci života se role pomalu obrací, dítě se stává pečovatelem slábnoucímu seniorovi, dostává příležitost vrátit láskyplnou péči z počátku svého života. Pozoruji zvláštní úkaz, že něžně se o své rodiče starají více ti, k nimž v dětství vlídní nebyli. Odložení staroušci bývají spíše ti laskaví, milí, kteří o nic nežádají a trpělivě snáší svou osamělost, chápajíce zaneprázdněnost potomků.
Ocitáme se zpět v úvodu našeho zamyšlení. Co se děje v dětské duši, když jsou rodiče posedlí partnerskými nesváry, neberou ohledy na výsostnou důležitost rodinných vazeb a posvátnost mateřské a otcovské role? Malé děti situaci nechápou. Mnohé se domnívají, že jsou samy příčinou rozvratu svou neposlušností a nedokonalostí. Jiné začnou hodně zlobit, přitáhnou na sebe pozornost a odvedou ji tím od konfliktů. Činí tak intuitivně, a přeci to funguje. Některé ratolesti se snaží rodiče vydírat, dávat je dohromady, žádají ujištění, že se k sobě vrátí… Starší školáci podvědomě touží po jednoduché spravedlnosti, a tak se spíše přimknou k osočovanému, aby ho v oslabené pozici posílili a vyrovnali rozložení sil v rodině. Pokud jsou popuzováni psychopatickým manipulátorem, z nějž mají strach, uloží si pocit spolupachatelství v duši a budou se s ním mnohdy na nevědomé úrovni celý život potýkat.
Každý lidský příběh je neopakovatelný, každý člověk se vypořádá se svou rodinnou konstelací po svém. Neexistuje paušální technika, která uzdraví složité předivo vztahů, citů a osobnostních vlastností. A přeci je tu kouzelný nástroj, lék na nemoci osudových spojení: obě strany potřebují najít ve svých srdcích laskavou shovívavost. Nebo shovívavou laskavost…

Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji.
Tomáš Garrigue Masaryk
Ještě nám v uších nedozněly silvestrovské petardy, dělobuchy a ohňostroje, kterými před měsícem bezohledně a krutě oslavovali nástup nového roku lidé po celé planetě… Možná se s odstupem můžeme kriticky ohlédnout za tímto barbarským zvykem, jenž se pro mnohé pojí také se svatbami a narozeninami. Hlučná smrdutá pseudoválka se každoročně rozpoutá bez ohledu na četná zranění, zdraví silně škodlivé zplodiny a především bez ohledu na ohrožení života lidí se slabým srdcem a všech zvířat a ptáků, kteří s námi Planetu obývají. V Praze se střílí i o Vánocích, roky z ní touto dobou prchám do lesů. Ani tady však nejsem ušetřena… I přes zákaz národního parku se odmítají někteří duchamdlejší občané vzdát extáze ze smrtícího rambajzu. Můj pes mi panikou a zoufalstvím zprostředkovává ve slabší verzi duševní rozpoložení bytostí, které se nemají kam a ke komu schovat. To jsou chvíle, kdy mě zaplaví vztek, že bych se přeskočila. Moc dobře vím, že se musím rychle ovládnout, abych nevyběhla a trapně neječela. V tom okamžiku zuří v mém nitru bitva dobra se zlem a díky svému dosavadnímu životnímu stylu nejsem na pochybách, kdo musí vyhrát. Při mém temperamentu to však představuje velkou zátěž. Musím napnout mnoho sil, abych hněv zkrotila a nedovolila mu přerůst mi přes hlavu. Celá tato situace je typickým příkladem každodenních střetů světla a tmy v duši a mysli.
V našich zeměpisných souřadnicích žijeme v nepředstavitelném blahobytu a míru. Můžeme pozorovat, že se naše chování i prožívání pod jejich vlivem nezdravě deformuje. Dříve války povstávaly z bídy a hladu, nyní se agresivitě, krutosti a bezohlednosti daří v opačné situaci. Zdá se, že v populaci vznikl jakýsi přetlak způsobený velkým příjmem energie a malou aktivitou duševní i fyzickou. Enormně podléháme závislostem, návykové látky přináší zdánlivé blaho bez vynaloženého úsilí. Hazardu, ožebračujícímu celé rodiny, podléhají ti, kdo touží po snadném velikém zisku. Místo toho ztratí všechno.
Muži ve věku od adolescence po padesátku holdují virtuálnímu zabíjení, převtělují se v bojovníky a vojáky, aniž by většina z nich byla schopna vyběhnout na nejbližší kopec nebo ochotna respektovat rozkazy velitele. Jako by držitelé modrých knížek žíznili po válce. Je tu sice i hrstka těch, kteří se na ni fyzicky i psychicky chystají, jejich zápal je však veden nebezpečnými extremistickými ideologiemi. Div divoucí, že tu ještě nezuří smrtonosný boj. Ale jsme blízko. Stačí jen přečíst několik zpráv z našich silnic a jsme svědky brutality, jež by ještě před deseti lety nebyla myslitelná. Zde je několik zpráv z minulého roku:
… řidič donutil zastavit řidičku ve Škodě Octavii, rukou jí rozbil boční okénko, poničil čelní sklo a poškodil mobilní telefon. Údajně tak reagoval na předchozí dopravní situaci, kdy jej měla žena podle jeho slov ohrozit při předjíždění jiného vozidla…
… s agresivním řidičem se v pondělí setkala mladá řidička na Liberecku poté, co se mu zřejmě nelíbil způsob její jízdy. Muž ji při čekání na červené napadl slovně a následně poškodil její vozidlo páčidlem…
… mladý muž napadl a zbil v Domažlicích třiašedesátiletého řidiče autobusu za to, že ho údajně nenechal předjet. Poškozený utrpěl vážná zranění hlavy. V nemocnici bojoval o život, dlouho se léčil a má trvalé následky…
… konflikt mezi L.P. (52) a J.K. (74), jehož důvodem bylo nedání přednosti v jízdě u supermarketu... mladší z mužů staršímu uštědřil dokonce několik ran pěstí a zranil ho…
To jsou výstražná znamení, na něž musíme reagovat ve svém nitru. Chceme-li se hlásit k duchovním cestám, jsme svému vyznání povinni přemáháním vnitřních démonů,vítězstvím v boji s nimi a vyrovnáváním vlastních pochybení obětavostí, vlídností a účinnou pomocí tam, kde jí je třeba.
Každý máme v duši ohnisko lásky, jež jsme schopni rozdmýchat v zářivý plamen. To neznamená, že budeme okolí vnucovat vykonstruované pozitivní myšlení a kárat hříšníky kolem sebe. Naši blízcí i známí musí být opakovaně svědky i adresáty našich statečných činů, nezištné pomoci, ohleduplnosti, laskavosti bez přetvářky. Spiritualita zakletá ve slovech je jen hrou.
Snadno se nám stane, že se neovládneme, někomu ukřivdíme… Nejsme schopni být bdělí a vnímaví dvacet čtyři hodiny denně. Jsme však s to přiznat si chybu, vyjádřit lítost, snažit se o nápravu… Každá taková chvíle může vést k hlubší pozornosti a aktivaci lásky v srdci. Nelze ji předstírat. Pokud opravdu zazáří, uvidíme její světlo v očích všech, kteří stojí poblíž. Bude jim v naší přítomnosti dobře.
Paprsky v sobě probouzíme pokornou modlitbou, hlubokou meditací, odklonem od sobectví a sebestřednosti. Lidstvo vytvořilo za dobu své existence nepřeberné množství duchovních praktik, jež měly jediný cíl: spojení s Bohem, Světlem, Láskou.
Nedávno uplynulo padesát let od vyšlehnutí takového plamene. Student Jan Palach se pokusil vyburcovat národ k odvaze nepodlehnout násilí a kruté diktatuře. Václav Havel tehdy jeho čin popsal pro mne nezapomenutelnými slovy:
… čin Jana Palacha je krajním výrazem bolesti nás všech, výkřikem, který se jediný člověk odhodlal zvolat za nás všechny. Právě proto je to zároveň promyšlený politický čin. Musíme ho přijmout tak a jedině tak, jak byl myšlen: jako výzvu k aktivitě, ke skutečně důslednému boji za vše, co upřímně považujeme za správné. Přijmout pasivní roli, kterou nám vykázali jiní, by znamenalo morálně se zabít. Smrt Jana Palacha chápu jako varování před morální sebevraždou nás všech…
Jak daleko jsme od této výzvy zabloudili… A přece je v nás veliká síla, jejímž probuzením můžeme každý svůj život naplnit posláním, pro něž jsme se tu jako osobnost, jednotlivec ocitli.
Mahátma Gándhí po sobě zanechal také tuto větu:
Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.
Mám nezničitelnou důvěru v dobro v každém z nás. Potkala jsem za svůj život velmi mnoho lidských příběhů a ve všech jsem spatřila zázrak nebo jeho příslib. Nejsme bezmocní, možná jsme jen příliš pohodlní a zhýčkaní. Je nejvyšší čas, abychom se probudili a ochránili svoji osobní i celospolečenskou svobodu tím, že se nenecháme zmanipulovat. Nemůžeme slepě věřit křiklounům a lhářům jen proto, že jsme líní důkladně prostudovat všechny zprávy o současné skutečnosti a najít objektivní pravdu.
Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí.
George Bernard Shaw

Rozhovor s Patricií připravila Pavlína Brzáková

Nemohu se ubránit poznámce, jak čas letí. Držím v ruce knihu, jejíž kapitoly jsou z velké části poskládané z příspěvků, které pravidelně píšeš do časopisu REGENERACE, a mám velkou radost. Mám raději texty, které vznikají časem a zrají. Jaký je to pocit, když držíš v ruce svou knížku, dosud vonící čerstvostí z tiskárny?

Pocit bezbřehé radosti… Texty prošly uspořádáním do kapitol podle témat a pečlivou opravou mou a mých přítelkyň. Jsou osvěžené, vyladěné. Ať otevřu na kterékoliv straně, stojím si za každým slovem. Mám hlubokou úctu ke čtenáři, psaní neodbývám. Vše je mnohokrát přečteno třemi páry přísných očí, poté ještě korektura nakladatelství, znovu naše čtení, protože o některé zvláštnosti svého stylu musím se současným pojetím jazyka bojovat. Moje knížka je mi milá jako dítě, do kterého jsem vložila srdce i posbírané zkušenosti. Dívám se dojatě, jak běží do světa, aby se dotklo dalších srdcí a pomohlo jim žít šťastný život.

Proč jsi vybrala právě název „Dodušemluvy“? Je to příslib sdělení a sdílení? A jak vznikl podtitul Kniha, po které bude všem s vámi lépe? Ten mi zní zase jako požehnání.

Název mě napadl jednou nad ránem na rozhraní spánku a bdělosti. Miluji češtinu, ráda si s ní hraji. Její zvukomalebnost oblažuje moje muzikantské srdce. Autorský neologismus dodušemluvy je legrační, má rytmus, zvuk bubínků a chrastítek a přesně vystihuje podstatu textů. Každým z nich si promlouvám do duše a z duše ráda se o něj potom dělím s nadějí, že vylepší i další životy.

Kniha, po které bude všem s vámi lépe – slogan, který ze mne spontánně vypadl v okamžiku, kdy mě nakladatelé požádali o podtitul. Není to prázdná věta. Popisuje proces pozitivní proměny mé korigující přítelkyně, která prošla v posledním roce hodně těžkými časy. Zesílily její porušenou důvěru ke světu, hyperkritičnost a podrážděnost reakcí. Neúčastní se mých programů, nemá v sobě zkušenost z intenzivní osobní inventury a hluboké aktivní proměny. Přesto se pod vlivem mnohonásobného čtení Dodušemluv začala jaksi obrušovat, zvlídněla, a dokonce uspořádala články do kapitol tak, že každá končí pozitivně. Je s ní opravdu mnohem lépe. Věřím, že stejný efekt může kniha mít i na další čtenáře.

Číst dál...

Jsem ráda, že jsi na začátek knihy připsala své povídání o sobě. Pojďme nalákat čtenáře tvým příběhem. Zkusme krátkou rekapitulaci, i když to bude asi těžké. Čeho si na svém životě nejvíc ceníš? Kterých okamžiků?

Rekapitulace v tuto chvíli nejsem schopna. Příběh v úvodu knížky mi dal hodně zabrat, a ten je určitě celistvým obrazem mé životní cesty… Pro mne je nejtěžší zabývat se sama sebou. Mám z toho pocit nepatřičnosti.

Zkusím si tedy spontánně vybavit cenné okamžiky. Určitě musím začít tatínkovou výchovou ke statečnosti. Skoro nikdy se nebojím a to mi hodně ulehčilo život. Když taťku otravovali bolševici, povzbuzoval se drsnou a zpupnou mantrou: druhou díru do zadku mi neudělají. On byl vůbec pokladnicí vtipných a úderných příměrů a pořekadel. Mnohé z nich vytvořil sám. Hodně jsme poslouchali rozhlas, televizi jsme neměli. Jednou se z něj linula sovětská opera Píseň tajgy, vážně příšerná. Od té doby jsem občas od tatínka slyšela: „Je blbej jak Píseň tajgy.“ I když mě už dlouho provází z druhého břehu, cítím stále jeho povzbuzující přítomnost. S radostí okořeňuji své promluvy jeho kameňáky.

Fascinující byla má puberta, po ní i dospívání. Vzbouřila jsem se a ukončila úspěšnou kariéru závodní plavkyně, která mě týrala celé dětství. Od třinácti let jsem chodila do divadel, tehdy tak svobodných, moudrých a dokonalých. Byla jsem intelektuálně dobře vybavená, radostně jsem se vpíjela do protirežimních náznaků a vtipů ukrytých v představeních. Toulala jsem se po galeriích, studovala výtvarné umění, prožívala jsem nadšení ze života. Duše mi zpívala, začala jsem psát básně. Okupace v srpnu šedesát osm a půl roku poté Palachova smrt mi rozřízly krvavě srdce, jizva se nikdy nezacelila. Dodnes jasně cítím, odkud vane jedovatý vítr.

Hledala jsem, kam patřit, abych s „nimi“ neměla nic společného. Přimkla jsem se k církvi, nechala se pokřtít a stala se písničkářkou biblických protestsongů. V osmnácti jsem se dozvěděla, že můj farář je udavač a spolupracovník StB, pohřbila jsem víru i lásku. Naštěstí jen na měsíc, protože mi byla seslána milost klinické smrti. Ta mi přinesla nezpochybnitelná setkání s Boží láskou a její nejprostší lidskou podobou, v níž jsem zakotvena dodnes.

Po opakovaném odmítnutí jsem se neohroženě vecpala na univerzitu díky rozhořčenému osobnímu apelu na tehdejšího ministra školství, který se zřejmě domníval, že za mnou někdo stojí. Psychologie však byla tak podřízena ideologii, že kromě tří statečných přednášejících nebylo na studiu nic obohacujícího. Od prvního ročníku jsem chodila na praxi a poté i na individuální psychoterapeutický výcvik do vězení na Pankrác, abych měla pocit naplnění.

Aspirantura se mi přihodila zázrakem na přímluvu přítele. Bádala jsem si v efektech psychoterapie, opouzdřila se vůči komunistickému ponižování, vydržela, do strany nevstoupila a po obhajobě se vrhla do obyčejné praxe. Moje cesta psychologa byla v podmínkách normalizace bolestná, stále jsem se vymykala pravidlům.

Moje životní cesta je vytýčena zázračnými milníky. Jedním z nich je můj pobyt v USA v druhé polovině osmdesátých let. Souhrou neuvěřitelných synchronicit jsem se ocitla tam, kde jsem mohla pocítit, že moje hluboké citové noření do procesu psychoterapie je v pořádku, je to jedna z mnoha možností. Došlo k mému totálnímu přerodu a zasvěcení originálnímu pojetí, opírajícímu se o živou spiritualitu.

Od dubna devadesátého roku jsem na volné noze a rozevlátá svoboda spojená s osobní odpovědností pro mne nikdy neztratila na ceně, jsem stále za tu možnost vděčná. Vášnivě rozvíjím svoji metodu, v posledních letech se ten proces zrychluje, prohlubuje a stává se až extatickým.

Ve svém životě jdeš proti proudu. V čem je to v poslední době?

Kam se podívám, snad ve všech oblastech života.

V emocionální angažovanosti, blízkosti s klientem a ochotě k osobní oběti v roli psychoterapeuta.

V péči o dům, který jsem postavila za obrovské pomoci mnohých jako stánek pro moji práci. Je v něm čisto, útulno, je sám o sobě inspirací pro kvalitu osobního prostoru, vegetariánské stravování, hlubinnou ekologii, mezilidskou důvěru a bezpečí pro překračování hranic omezujících zpěv duše.

V propagaci koncepce potírající egocentrismus a módní milování sebe sama, v soustředění na službu a činění druhých bytostí i světa šťastnými.

V tom, že nic nehraji, nezneužívám své charisma, ale myslím vše vážně a také se to ze všech sil snažím žít.

V blízkosti s přáteli o generaci mladšími přináším výchovné inspirace, jdoucí proti módním psychopatizujícím trendům. Fyzická zdatnost a odolnost, intelektuální tvořivost, láskyplná blízkost schopná oboustranné empatie a soucitu, umění spolupráce, citlivé podporování schopností a nadání směrem k originalitě… Výsledky jsou viditelné a není to má zásluha. Jen jsem občas k dispozici ve vyhraněných a náročných situacích. Děti mě mají rády, moje fyzicky nenaplněné a díky tomu univerzální mateřství se bohatě uplatňuje. Jsem šťastná, když vidím, že dítě hodně čte a nepotřebuje mobil. Když se nebojí žádného počasí a potřebuje být v přírodě. Když se hezky chová k domácím zvířátkům. Když dokáže přiznat chybu, protože dospělí to také samozřejmě dělají.

V psaní a přednáškách si dávám záležet na bohaté češtině, odmítám její vulgarizaci a zjednodušování, miluji archaismy, bohatost. Je to jediná oblast, kde má smysl bojovat za zachování národních hodnot.

A jsem trvale přesvědčena, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Moc mě těší, že jsem mohla přijít na křest tvé knížky. Konal se v pražském Divadle Radka Brzobohatého a knihu přišli pokřtít tři skvělí kmotři. Můžeš je představit pro čtenáře REGENERACE podobně, jako jsi tak učinila na pódiu? Čím jsou pro tebe osobně významní?

Jan Potměšil se mnou osm let spolupracoval. Nejprve absolvoval všechny úrovně mých programů, potom se stal cenným koterapeutem, jehož vliv posunul mnohé směrem k větší odolnosti a pokoře. Pomáhala jsem mu nastavit životní styl, díky němuž přestal být pravidelně hospitalizován, nadšeně jsme spolupracovali na lidské stránce jeho tehdejších úspěšných hereckých rolí. Naše setkávání ukončil bohulibý důvod – oženil se a začal žít utěšeným rodinným životem. I když se vídáme velmi zřídka, je mezi námi velká přátelská láska, kterou si nepotřebujeme dokazovat ani potvrzovat. Jiskříme společným nastavením, temperamentem i humorem. Je duší mojí duše.

Vladimír Javorský jezdil na moje programy do Liblic na začátku devadesátých let, našel si u mne nevěstu, s níž je už dvacet pět let. Po stejnou dobu se setkává se skupinou přátel, s nimiž se tam poznali. Patří mezi ně i Mirek Kemel. Nedoprovodili mě na cestě k intenzitě a malým skupinám, přesto je mezi námi něžné světlo. Když jsem ve své čajovně na Vinohradech pořádala v druhé polovině devadesátých let čtené divadlo, byl Vladimír jedním z důležitých účinkujících herců. Miluji jeho hloubku a meditativní klid, máme k sobě tiše blízko. Je také skvělý hudebník. Ryzí člověk, jehož pravdivost a poctivost jsou nepřehlédnutelné.

Mirek Kemel, o němž jsem se už výše zmínila, je bohatě obdařen talenty. Skvělý výtvarník a také kreslíř, který mistrovským způsobem glosuje naši politickou scénu už od první poloviny devadesátých let. Něžný a originální básník, zpěvák, multiinstrumentalista, poslední dobou víc a víc populární se svým hudebním uskupením, v němž občas – pokud čas dovolí – účinkuje i Vladimír Javorský. V devadesátých letech se mnohokrát zúčastnil mých programů, jeho milá žena, výtvarnice Katka, též, byla jsem i vzdáleně přítomna příchodu jejich dětí. Velmi mě potěšilo, že se připojil ke kmotrovství Dodušemluv, byť jsme se dlouho neviděli.

Křtili jsme knížku dýmem z vonných tyčinek, každý z kmotrů pojal obřad originálně… Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života.

Číst dál...

Číst dál...

Někdy se mi z našich krátkých povídání zdá, že máš ve svém životě přespříliš naloženo. Jak zvládáš tíhu? Vnímáš ji? Přijímáš psychoterapii jako svoje poslání? Co tě nejvíc těší, co ti pomáhá a co tě posiluje?

Nakládám si sama, bojím se prostojů a promrhaného času. Snad to vzniklo nahlédnutím za hranici mezi životem a smrtí, vážím si všech příležitostí, které se mi naskytnou. Ještě mě neopustilo nadšení z každého dne a doufám, že se tak ani nestane.

Moje práce je mi vším, dává smysl mému životu, je mi dítětem i rodičem, partnerem i učitelem. Je mi ctí, že mohu pár lidí chvíli doprovázet na jejich životní cestě a podpořit je v překonání krizí, nalezení poslání a smyslu, pomoci při prohlubování všech vztahů.

Díky naplněnému a dynamickému způsobu existence mám řadu skvělých přátel, s nimiž mohu podnikat nejrůznější kulturní i rodinné akce. V poslední době se spíše musí oni připojovat ke mně. Pečuji o maminku, která je téměř bezmocná, a žijeme pospolu. Vše se však dá skloubit, a za to jsem vděčná. Pán Bůh mi poslal velkého pomocníka, nezištného přítele, který mě v tomto nelehkém čase podporuje až na hranici záchrany života.

To vše mě těší a posiluje můj motor – nezničitelnou radost ze života.

Začátkem devadesátých let byla naše společnost plná nadějí, jakoby se duchovní brány otevřely. Když se ale dívám na veřejnou scénu, nevidím žádnou inspiraci. Máš pro to vysvětlení? Slýchám názory, že se společnost nedokázala od minulosti očistit, a tak se nevyčištěné rány ozývají.

Myslím si, že moje profesionální dráha velmi citlivě kopíruje vývoj naší společnosti. V devadesátých letech jsem pracovala s velkými skupinami klientů, kolem osmdesáti osob. V návaznosti na svůj rozhlasový pořad jsem pořádala četná setkání posluchačů po celé republice, vždy se sešly stovky lidí. Tehdy mi šlo o znovunalezení vzájemné důvěry, oslavu svobody a podporu odhodlání svobodně tvořit a obohatit společnost. Nikdy jsem nic nepředstírala, byla jsem opravdu nadšená tak, že to bylo nakažlivé. Pak se však začalo ukazovat, že většina lidí přitahovaných spiritualitou je jejími nadšenými diváky, ve svém každodenním životě však není ochotna nastoupit cestu oběti, služby a poctivosti, uskutečnění pozemské pravdy a lásky. Začala jsem zmenšovat skupiny a víc se vrtat do osobních příběhů, aby výstupy byly užitečné pro blaho světa. Byla jsem chvílemi dost drsná při odhalování vlastních selhání i reakcích na ostatní, v požadavcích na pojmenování chyb a vyjádření účinné lítosti. Díky tomu jsem nepřišla o duši v nějaké pseudoroli gurua či duchovního učitele. Jsem v současné době spokojená s tím, že vím o velké nezávislé skupině lidí, kteří jdou cestou záchrany cti lidstva ve svých profesích, rodinách i ve vztahu k životnímu prostředí.

Postkomunistické země charakterizuje mrtvá morálka, proto tu chybí očištění minulosti. To však musí proběhnout především na individuální úrovni, konkrétně a se snahou napravit, co se dá, nebo zastínit dobrými kroky ty špatné. Veřejná scéna nese stopy blahobytu, lenosti, sobectví. Děje se to v celém moderním světě. Volby vyhrává, kdo nejvíc křičí a slibuje. Ač jsou to lži, málokdo je odhalí. K tomu je totiž třeba číst, studovat mnoho zdrojů a získat tak objektivní přehled o stavu světa. Pohodlnost, konzum a neochota přemýšlet nás sunou do krize. A to je dobře. Celý vesmír se vyvíjí v krizích k vyšším kvalitám. Hluboce věřím ve světlou a láskyplnou podstatu existence. Ta se nakonec prosadí, byť na troskách pouťového pozlátka, které egocentrický materialismus vyhlásil za štěstí.

Každý, kdo podvádí, lže a krade, sklidí plody toho, co zasel. Žádný trest shůry. Jen logický důsledek kroků. Bůh netrestá, jen miluje natolik, že nám dal svobodnou vůli. K jejímu moudrému využití musíme dozrát. Mnohokrát shoříme a vstaneme z popela, jinak se nestaneme nezávislými a nepřestaneme se bát smrti. Možná nám dojde, že si planeta bez nás poradí, my bez ní nikoli. V každém z nás je nezničitelná jiskřička světla, skutečná duchovní cesta ji rozdmychává a přináší statečnost, velkorysost a soucítění. Jak moc planeme, tak velká zářivá stopa po nás zůstane pro další pokolení.

Jakým tématům se v psychoterapii v současné době věnuješ nejvíce?

Nejčastějším úkolem, před kterým stojím jako terapeut, je pomoc při překonávání partnerských krizí. Myslím, že se nám to s klienty daří, především tam, kde jsou ve hře i děti. Někteří přijdou bohužel pozdě, láska se už nedá zachránit. Pak je mohu jen doprovodit rozchodem, v němž nikdo neztratí důstojnost ani čest, společně objevíme hodnotu velkorysosti.

Dalšími velmi frekventovanými tématy jsou výchovné problémy s dětmi všech věků, nacházení společné řeči mezi generacemi.

Také mě hodně vyhledávají lidé trpící úzkostmi a depresemi, které souvisí se ztrátou smyslu v moderní konzumní společnosti. Soustředím se s každým na budoucnost, minulost je pro mne pouze zdroj informací. Odmítám v ní hledat výmluvy pro současné neúspěchy. Na rodiče se můžeme vymlouvat nejdéle do patnácti let. Potom už se rozhodujeme sami, kudy naše další kroky povedou.

Často pomáhám klientům najít cestu k využití potenciálu jejich schopností a nadání v životě.

Zvláštní skupinou témat jsou krize víry a strach ze smrti. Souvisí s hlubokým konfliktem mezi materialismem a spiritualitou v nitru každého z nás. Materialismus je zakotven v pyšném přesvědčení, že Ego je Bůh. Vše je třeba mít pod kontrolou a skutečnost je jen to, čemu rozumí mysl. Smrt a krize jsou chápány jako chyby, jež se musí napravit a vymýtit.

Spiritualita se opírá o citlivé vnímání okolí a tvořivou, spontánní snahu o harmonizaci. Hlavní hodnoty jsou uplatnění zákonů lásky v chování i prožívání, umění uskrovnit se a omezit ničivý vliv člověka na přírodu. Touto cestou se snažím ubírat a motivovat k ní ty, kteří mě vyhledají.

Vyvinula jsi vlastní originální psychoterapeutickou metodu, kterou jsi nazvala aktivní egolýza. Můžeš ji čtenářům zkráceně představit?

Název egolytická terapie je v odborné literatuře spojen s aplikací psychotropních látek, jejichž nejsilnějším účinkem je jakési rozpuštění hranic ega a možnost nahlédnout skutečnost z vesmírné perspektivy, ztotožnit se s univerzálním vědomím, božskou podstatou existence. Takový prožitek má v sobě příslib skutečně duchovní orientace osobnosti v každodenním životě. Díky mnohočetným inspiracím od mých učitelů, významných postav transpersonální psychologie, jsem pochopila, že se k tomuto bodu obratu můžeme dobrat i bez pomoci chemie a posvátných bylin.

Důležitá je dlouhodobá příprava obsahující detoxikaci, půsty a pravidelnou meditaci, zklidnění konfliktů, důvěru v moudrost, která nás přesahuje. Velkým pomocníkem je soudržnost malé skupiny spojené společnými prožitky na jemnějších úrovních duchovního poznávání, pocit bezpečí v prostoru, kde se vše odehrává. Jako hlavního průvodce na cestě využívám velmi kvalitně reprodukovanou hudbu z různých koutů světa. Pokročilí klienti s ní dokážou komunikovat nikoli tancem, ale jakýmsi převtělováním. Rozplynou se v ní tak, že hraje i zpívá skrze ně. Pak dochází k uvolnění hluboko uložených energetických a emocionálních bloků s trvalým efektem osvobození a jasnějšího zření. Vše se integruje díky společnému sdílení a citlivým zpětným vazbám od terapeutů, kteří podrobně znají příběh každého účastníka. Je to náročná práce na sobě, často bolestivá. Na nižších úrovních práce se nejprve potýkáme se strachem, pýchou a závislostmi, které brání svobodě ducha. Spolupráce je dlouhodobá, nelze vynechat žádnou úroveň. Na nejintenzivnější programy zve tým terapeutů podle dosavadní zkušenosti s klientem. Vyhneme se tak rušivým motivacím, jako jsou touha po dobrodružství, potřeba být pokročilejší než ostatní, přehnané sebevědomí. Nepořádáme žádné výcviky, nerozdáváme certifikáty, nechceme živit Ego.

Co by sis do budoucna nejvíce přála?

Abychom byli všichni ochotni čerpat informace z více objektivních zdrojů a nenechali se manipulovat hloupými křiklouny. Aby nám ležela na srdci Planeta a byli jsme ochotni se uskromnit. Abychom se nebáli smrti a přijali ji jako přítele, který stále kráčí po našem boku a ptá se, zda nemarníme čas. Abychom nabízeli bez podmínek poklady svého srdce a umu.

Číst dál...