PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Nejkrásnější léto mého života se opakovalo… Velmi ráda vzpomínám na dvě cesty s přáteli čistou norskou krajinou až na nejsevernější výspy pevninské části země. Jeli jsme po atraktivní silnici, která kopíruje mořské pobřeží, obdivovali fjordy s útesy zdobenými vodopády. Kochali jsme se kobaltovou krásou umírajících ledovců, zelení neproniknutelných lesů, ohromující paletou barev kvetoucí lupiny i náprstníků.
Nezapomenutelné bylo vše, co nás čekalo nad polárním kruhem. Liduprázdno, veškerá voda se dala pít… A nekonečný polární den, jemuž kralovalo půlnoční slunce. Každou noc jsme netrpělivě čekali na neuvěřitelnou podívanou. Slunce klesá k obzoru. V okamžiku, kdy by mělo zmizet, chviličku po něm pluje, pak začne znovu vycházet. Sedm týdnů jsme nezažili tmu, s nadšením vnímali nepřítomnost únavy, trvalou radost. Stačily nám pouhé tři hodiny spánku. Cestovali jsme bílou nocí, potkávali majestátní losy a divoké soby. Zpívali jsme joiky Sámů, jimž nás naučila jejich skvělá hudební ambasadorka Mari Boine. Křišťálová vzpomínka je navždy uložena v mém srdci.
Léčba světlem
Jsem nezničitelná optimistka, v mém životě je stále polární den. Světlo je můj průvodce, rádce i cíl. Je hlavním zdrojem síly, kterou vkládám do psychoterapie všech, kteří se na mě s důvěrou obrátí. Jsem průvodcem ze tmy ke světlu, ze strachu ke statečnosti, z uzavřenosti k otevření.
Častým problémem moderního člověka jsou deprese a úzkosti.
Deprese
je polární noc. Bezvýchodná tma, žádná naděje, nehybnost, mrtvý Bůh. Čtyřicetiletá praxe mě přesvědčila o tom, že žádná deprese nepadá z nebe či z neznáma, chemické změny v mozku jsou jejím průvodním znakem, nikoli zdrojem. Každá má svůj pramen, jejž objevuji v hlubinách pacientova příběhu. Často je deprese výsledkem dlouhodobého zneužívání nebezpečných látek, především alkoholu a tabáku. Ve středním a vyšším věku mívá bilanční povahu: ohlížíme se za prožitými roky a zoufáme si, že jsme nic nedokázali, mnohé pokazili a zřejmě už nestihneme nápravu. Jindy je reakcí na velkou ztrátu nebo změnu, kterou odmítáme přijmout, přizpůsobit se jí. Depresivní stav je podvědomou emigrací z příběhu, za nějž už nechci dál nést odpovědnost. Proměním se v bezmocné nemluvně či batole, nikdo po mně nemůže nic chtít, všichni mě musí nechat na pokoji. Předepsaná psychofarmaka tmu neprosvětlí, učiní ji však snesitelnou. Tak to může zůstat až do konce života. Mnohým temnota vyhovuje, o světlo nejeví zájem, nelze je ze sklepa vytáhnout.

Někteří se dají povzbudit, pokusí se uniknout ze samotky sebestřednosti a vydají se za Světlem, které v dáli tuší. Deprese se může transformovat ve stav čisté meditace, pokud ztišíme myšlení. Potom dojde k přesahu omezeného prostoru ega a ke spojení s univerzálním vědomím, božskou podstatou. Temnotou prosakuje jemná záře, již umocní naděje. Úspěšným průvodcem ke svobodě a k životu může být jen ten, kdo nezlomně věří v dobré konce, jehož srdce je naplněno láskou.
Úzkost
je strach z toho, co přinese budoucnost. Zaliti sluncem očekáváme jen katastrofy. Zoufáme si, kroutíme se v žaludečních křečích, souží nás bolest na hrudi, trnutí rukou, rtů, nemůžeme popadnout dech… něco zlého se určitě stane. Nevadí, že teď se nic neděje. Ono to určitě přijde! Sebemenší náznak problému či bolesti zmnohonásobíme: už je to tady! Na rozdíl od pomalé, těžké deprese je úzkost rychlá, dynamická, roztáčí vír děsivých myšlenek, obrazů hrůz, které se na nás řítí. Opustí nás spánek, protože do postele uléháme přesvědčeni, že to zas nepůjde. Kontrolujeme své usínání natolik, že ho zablokujeme.
Průvodce z úzkosti má nelehkou úlohu: musí přeprat zarytou jedovatou mysl a vdechnout ztracenci naději. Nedokáže to chladnou teorií ani suchými poučkami. Musí otevřít srdce, obětovat svůj čas i síly bez ohledu na počáteční neúspěchy. Nenechá se zahnat, odradit, dokud Bůh není znovu vzkříšen.
Deprese i úzkost jsou výsledkem lpění na materiálních, tedy pomíjivých hodnotách. Skrývají v sobě strach ze smrti. Duchovní kvality člověka se projevují ve světlých stopách, jež zanechává v přírodě i ve vztazích, ve zjevné radosti ze života. Pohled z vesmírné perspektivy jasně odlišuje podstatné od nepodstatného, velké od malého. Ego odhalí jako nepatrného služebníka, který může kralovat jenom v pekle. Taková je léčba světlem.
Léčba tmou
Zenový buddhismus ve své nejsyrovější formě vedl své adepty na vyšší formu mnišství tmou k osvícení. Podstatou byla totální deprivace od všech podnětů, které člověka drží při životě. Zavřen v temné kobce, trávil o samotě i rok a více bez paprsku světla s jediným úkolem: meditovat. První doušek vody dostal až ve chvíli, kdy byl na pokraji smrti žízní, první misku rýže až po týdnech půstu v okamžiku, kdy mu docházely síly. Mistr k němu promluvil ze tmy až po mnoha týdnech osamění, kdy se jeho mysl vzbouřila meditaci a změnila se v démona - mučitele. Postupně se adept ocitl ve stavu osvícení, v němž ho opustily všechny tělesné i psychické potřeby. Někteří mniši takto strávili i několik let. Návrat do života a na světlo byl silným procesem adekvátním zrození. Zůstala hluboká pokora a vděk za život, zmizel strach ze smrti.
Léčba tmou by měla respektovat posvátný původ meditace ve tmě. Člověk, který ji podstupuje, by měl být duševně zdravý, dlouhodobě připravený na deprivaci (zkušenost s dlouhými půsty, mlčením, hlubokou meditací, osaměním). Terapeut potřebuje znát klientův příběh do všech podrobností, jinak podceňuje nebezpečí intenzivní metody. Při meditaci se nejí, nic se nezapisuje, nikdo nevstupuje s instrukcemi, jaké téma se má řešit. Podobné intervence hovoří o tom, že jde pouze o komerční hru s nepřipravenými lidmi. Pobyt je řízen, meditace rušena jídlem a instrukcemi, jen aby proces nenabyl velké intenzity. I tak je to zajímavá zkušenost. Deprese ani úzkosti nezmizí, mohou se naopak objevit nebo prohloubit.
Pokud je meditace ve tmě zasazena do eticky čistého kontextu, přinese velké vnitřní zklidnění a posílení, zmizí sobectví a sebestřednost.
Mezi světlem a tmou
Každý den se ocitáme v mnoha situacích, v nichž se musíme rozhodovat. Aniž si to připouštíme, má naše řešení úkolů a problémů jasný rukopis: chaotický, destruktivní, logický, tvořivý nebo altruistický. Chaotik nepřemýšlí, střílí od boku, někdy to vyjde, jindy ne. Destruktor se zásadně řídí skepsí, poraženectvím, temnotou, výsledek je pro něj vždy důvodem ke stížnostem. Logik vnímá souvislosti, rozhoduje se zásadně ve svůj prospěch, nikdy netratí. Kreativní člověk improvizuje, hledá nejlepší řešení pro všechny zúčastněné. Altruista se snaží druhé potěšit, učinit je šťastnými, teprve pak má pocit smysluplného života. Pokud si přiznáme, ke které kategorii se nejčastěji řadíme, je zcela zřejmé, zda se naše kroky řídí světlem, nebo temnotou. Na duchovní cestu svítí půlnoční slunce.

Životní úkol muže byl tradičně zakódován do imperativu „postav dům, zasaď strom, zploď syna“. Necítím v tom přehlížení ani ponížení ženy, jen přirozený zákon zachování rodu. Muž stvoří bezpečný domov, zajistí pokračování rodu stromů, dávných průvodců i služebníků člověka, a zplodí dalšího ochránce, svého následníka. Ženě zajistí místo, kde může bez ohrožení rodit děti, pečovat o celou rodinu, vytvářet láskyplné teplo pod křídly silného a statečného muže. Narodí se tu i budoucí matky, bez nichž není života.
Tradiční model byl v rozvinuté západní společnosti překonán pokrokem, jenž nás dovedl do časů pohodlí, nadbytku, zaručených základních jistot pro přežití, rovnoprávnosti žen a oslabení rodinných pout. Dům se stal symbolem přepychu a mužovy úspěšnosti. V určitém bodě kariéry je byt k životu nevhodný, je třeba stavět.
Pojďme nahlédnout do hypotetického příběhu. Je spleten z mnoha podobných, s nimiž jsem se na své cestě psychoterapeutky setkala.
Stromy zasadí zahradník, dům postaví žena. Úspěšný muž nemá čas, on to „zafinancuje“. Vznese požadavky na vybavení a podobu domu, mnohdy dokonce zajistí stavební firmu. Jeho manželka (moderněji přítelkyně) jedná s dělníky, snaží se je přimět, aby drželi slovo a pracovali kvalitně. Ve složitých situacích bezúspěšně žádá manžela (přítele) o pomoc. Vyslechne si mnohé o své neschopnosti a mrhání časem. Dělníci nemohou očekávat žádné občerstvení, tráví tučné přestávky v nedalekém hostinci. Krasavice s postavou modelky nejí a raději neumí vařit. Na stavbu přijíždí luxusním vozem, který zraňuje sebevědomí zedníků, instalatérů a dalších profesí, podílejících se na stavbě domu. Všichni proto potměšile odvádějí špatnou práci. Přesto dům stojí v docela krátkém čase a začne být zabydlován nábytkem i potomky. Žena se propadá do krize. Partner považuje přivádění potomků na svět i péči o rodinu a dům za lehkou zábavu. Při každé žádosti o peníze si neodpustí poznámku, že vydělává jenom on. Ona je přetížená, podrážděná, nabírá na váze, mateřství jí otevřelo dveře do magie gastronomie. On je nespokojený, kritizuje její vzhled a neschopnost.
Po více než deseti letech, kdy děti stojí na prahu puberty, začne matka pracovat na své kariéře, aby měla vlastní příjem, a narovnala své pošramocené sebevědomí. Jakmile se jí začne dařit, má stále méně času, domácnost vázne a děti jsou jak utržené ze řetězu. Otec rodiny se ocitá v krizi středního věku, naváže intimní vztah s výrazně mladší kráskou, která má pro něj díky jeho společenské prestiži velké pochopení, obdivně k němu vzhlíží. Hýčká ho a skvěle reprezentuje mezi kolegy, kterým už také táhne na druhé děti. Druhá žena dům nestaví, obydlí ho poté, co je první žena i s dětmi vypuzena do dostatečně vyhovujícího bytu. To je chvíle, od níž první žena bude z dálky škodolibě pozorovat postupný rozpad nekvalitní stavby. Pokud druhá žena dá muži druhé děti, riskuje, že se celý cyklus bude opakovat ve verzi zkrácené o stavbu domu.
První děti vylétnou z hnízda, každé na jiný konec světa. První ženě je k padesátce, partnerská samota ji vytrénovala k velké nezávislosti a organizačním i technickým schopnostem. Ohlédne se přes rameno a vidí na své dosavadní cestě ležet trosky snů a ideálů z mládí. Hřeje ji u srdce skutečnost, že se jí podařilo vychovat potomky, za něž se nemusí stydět.
Pohlédne do budoucnosti a dozraje v ní rozhodnutí: teď postaví malý dům podle sebe. Vytvoří ostrov klidu, domov, kam za ní budou moci přijít přátelé, kde bude žít život, jenž jí dosud byl odpírán. Ráno vstane, zacvičí si, osprchuje se, vypije kávu na malebné zahrádce. Zahájí tak každý z nekonečné řady nádherných dní. Najde si práci, kterou může vykonávat z domova, bude se věnovat svým koníčkům. Možná bude ve svém příbytku pořádat inspirativní kurzy pro malé skupiny žen s podobným rodinným osudem…
Je vděčná za útrapy, jimiž prošla při stavbě prvního domu. Skvělý trénink, na nějž může nyní navázat beze strachu, že něco nezvládne. Objíždí kraj a hledá své místo. Vytváří si náčrtky i poznámky k podobě domu. Zjišťuje, že existuje mnoho zajímavých, ekologicky příznivých technologií, díky nimž bude dům potřebovat minimální náklady na provoz. Konzultuje se zajímavými nadšenci pro přírodní stavby, získává nové přátele a kontakty na dobré firmy všech potřebných oborů.
Najde vhodný pozemek, zatíží hypotékou byt, jejž kdysi dostala na rozloučenou. Spustí akci, která pohltí dva roky života a mnohokrát ji dostane na kolena. Tentokrát dohlíží na všechny profese, částečně staví svépomocí za vydatného přispění kamarádů. Vaří kotle skvělých polévek, po nocích peče chléb, ráno vše veze na stavbu.
Skoro každý den se přesto něco zvrtne. Firmy nedodržují termíny ani postupy, několikrát bojuje o nápravu chyb s patriarchálními ignoranty. Nevěří tomu, že by žena mohla stavbě rozumět. Ta náruživě studuje všechna řemesla nezbytná pro stavbu domu. Brzy se stane rovnocennou soupeřkou v boji za kvalitu. Jsou chvíle, kdy chce vše vzdát. Zdá se jí, že se proti ní spikl celý vesmír: živly, lidé, její zdraví… Tluče se do hlavy, jež měla ten děsný nápad.
Stavba domu je však také nádherný proces. Krásu doceníme až zpětně, když je dílo dokončeno. Po úmorných zemních pracích, zasíťování a tím zničení pozemku začínají růst stěny a sen se v hrubých rysech stává hmatatelným. Potůčkem za plotem ještě uplyne mnoho vody, než se slaví „glajcha“ a začne se pokládat střecha. Zateplení, osazení oken a spousta vnitřních prací… Prach uvnitř, bláto venku, další nedorozumění, konflikty. Občas na budoucí paní domu padá zoufalství a strach, že tu zažívá tolik těžkostí a špatných pocitů, které mohou ohrozit energii domova…
Jakmile se začnou malovat stěny, obkládat koupelna, pokládat podlahy, nastává kapitola úmorných a často marných pokusů o úklid. Přeci jen nastane chvíle, kdy je možné se nastěhovat. Jedna prázdná čistá místnost je okrášlena matrací a na ní stráví naše hrdinka první noc v novém domově. Sny se mají splnit, ale ona je tak vyčerpaná, že o snění nemůže být řeči. Prostě padne a ztratí vědomí.
Následuje řada týdnů a měsíců, během nichž dům dostává svou konečnou podobu a přijímá otisk duše majitelky. Barvy, tvary, látky, květiny… Zahrádka bude dlouho vypadat jako cosi prázdného a podivného, stromy, keře a květiny potřebují svůj čas, aby se zabydlely. Stavitelka si všimne, že musí rychle začít pečovat také o sebe… Svlékne montérky a pracovní rukavice, vyloupne se jako motýl z kukly. Nadváha je ta tam.
Martyrium však nezabilo lásku v jejím srdci, s níž svůj sen uskutečňovala. V domě, který porodila jako své další dítě, se nemůže zavřít a vychutnávat si ho. Je to otevřená náruč, jež nabude smyslu až ve chvíli, kdy sem budou zváni blízcí i vzdálenější, aby spočinuli, nabrali sil a chuti do života.
Objeví se i nápadníci, u nichž je třeba především zmapovat bytovou situaci. Je-li neutěšená, je těžké uvěřit náhlému vzplanutí. Toto je otevřené, svobodné místo, na něž si nikdo nemůže činit nároky.
Jednoho dne se tu občas budou batolit vnoučata, jimž dům navždy zůstane v paměti jako živá pohádka obydlená moudrou babičkou, s níž je veselo a peče úžasné koláče.
Příběh má ještě mnoho dalších podkapitol a zákoutí, tisíce možností vývoje i vyústění. Vždy je uprostřed žena, kterou život nezlomil, není vůči mužům nepřátelská. Už ji však nikdo nebude ponižovat ani podceňovat. Toto je člověk, s nímž lze jednat pouze jako rovný s rovným, v pravdě a laskavosti. Kdo v dobrém přicházíš, jsi vítán.

Od nepaměti se snažíme uchopit téma lásky. Jak těžké je zpodobnit ji, popsat, definovat... Pocit, jímž prošel každý, je závratně nádherný, přesto mnohá snaha o ztvárnění vyzní nepřesvědčivě.
Občas mě napadá, že nejvěrnějším způsobem jsou schopni lásku zachytit ti, jež nikdy nebyli ve svém těle velkými milovníky. Naplnila jejich duši a mysl a vytryskla do světa formou světla či tónu. Požehnali jí celé lidstvo.
Rostandův Cyrano z Bergeracu je toho výmluvným příkladem. Za milostné tělo, obdařené krásou, jímavě zpívá okouzlující hlas ohyzdy. Ač půvabná Roxana na konci příběhu zjistí, že milovala tento hlas, nikoli krasavce Kristiána, autor ji uchrání těžkého úkolu oddat se nosatci fyzicky a milosrdně ho zabíjí. To je samozřejmě moje humorná licence.
Pomáhala jsem zažehnat stovky partnerských problémů, vztahy defilují mou praxí. Musím konstatovat, že mnozí utíkají za romantickou poezií a po chvíli si stěžují na malou fyzickou přitažlivost partnera. Jiní jsou tělem pobláznění a strádají prázdnotou partnerova ducha... Lpění na formě je zprávou o povrchnosti a důkazem nepřítomnosti zázraku zvaného Láska. Zmíněné osoby postrádají schopnost hluboce milovat a zabývají se pouze svým vlastním blahem, otázkou, zda jsou dostatečně milováni. Láska je pro ně oblažením, nikoli proudem tryskajícím ze srdce. Jsou odsouzeni k trvalé nespokojenosti, jejich požadavky jsou nesplnitelné, sami nabízejí pramálo. Pletou si lásku s vlastnictvím, otroctvím, vládou nad druhými. Jejich zbraněmi jsou výčitky, ponižování, trestání. Nechápou, že ani zcela zmučený a zotročený partner, plnící všechna přání, nemůže probudit němé srdce. Bojí se bolesti, nejsou ochotni nic obětovat. Jsou zaslepeni pýchou, která jim našeptává, co vše mají právo žádat. Sebestřednost je dovádí k zuřivosti, stále se cítí ukřivděni a nedoceněni. Časem docházejí k závěru, že láska neexistuje, je to jen mámení, poblouznění. Pokud se na chvíli zamilují a snaží se potěšit blízkého, očekávají hluboký vděk a okamžitou odměnu. Získají jen důvod k dalším útokům. Někteří dokáží zářit a pobláznit mnohé hlavy, obdiv však zneužívají jen pro své uspokojení. Věkem se jejich nenasytnost přetaví v nevrlost, škarohlídství. Jsou mezi nimi fanatičtí vyznavači konspiračních teorií, zavilí neznabozi. Jejich náboženstvím bývá moc a majetek.
Milovat
Umění milovat se nemůžeme naučit technicky, neexistuje žádná univerzální metoda. Těžko budeme milováni, pokud neotevřeme srdce a nevpustíme do něj Lásku. Vede naše kroky, prozařuje naše činy. Uprostřed hrudi cítíme proud tepla, jímž potřebujeme zahrnout vše živé i neživé. Připojí-li se k nám spřízněná duše, přirozeně se do ní vcítíme a s radostí nacházíme mnoho způsobů, jak ji potěšit. Nepotřebujeme vděk ani odměnu, jsme naplněni samotnou skutečností, že jsme někoho učinili šťastným. Dětem, dospělým i zvířatům je v naší přítomnosti dobře. Jakmile se začneme příliš zabývat sami sebou, Světlo zhasne. Bez něj není blízkosti, důvěry ani pocitu bezpečí.
Všichni se ke schopnosti milovat musíme probolet životními zkušenostmi. Ve vzácných případech se narodí sluneční dítě, které ji dostane do vínku. Je snadné ho milovat, rozdává radost svým pouhým bytím. Tento dar však může během dospívání a dozrávání ztratit či promarnit. Útočí na něj mnoho silných vlivů, svůdných výkladů světa, přicházejících často i od nejbližších. Je varováno před mnoha nebezpečími, která na něj číhají, bude-li důvěřivé s náručí dokořán a potřebou pomáhat druhým.
Podlehnout takovým autoritám znamená propadnout se do tmy, stát se opravdu slabým. Tak k světu promlouvají ti, kteří jsou plni strachu - ze života, ze smrti, z Boha. Přestože se sami někdy ocitli ve stavu Milosti, zabili Světlo v sobě. Zalekli se těžkých úkolů vyžadujících odolnost a statečnost.
Není duchovní cesty bez schopnosti milovat, bez ochoty milovat, bez statečnosti při obhajobě Lásky jako základního rozměru bytí. Nedá se předstírat. Nemáme o ní pochyb, když jsme aktivně a po většinu času v láskyplné službě světu. Úzké spojení se spřízněnou duší je poklad. Jen znásobí moc Světla, jímž jsme vedeni. Otevřené srdce nestrádá nedostatkem Lásky, nemusí jí šetřit jen pro vyvolené. Čím více milujeme, tím více narůstá síla léčivé energie, již můžeme rozdávat.
Být milován
Je nemožné někoho přesvědčit o základní pravdě života a smrti: všichni jsme milováni Prozřetelností, všichni jsme vyvolení. Osobní prožití této skutečnosti znamená Osvícení. Je nejvyšším cílem na všech duchovních cestách, v mystických základech všech náboženství.
Mnozí se mylně domnívají, že dosažení takového stavu znamená doživotní setrvání v blaženosti. Je to však jen příležitost k upevnění hluboké důvěry, statečnosti, naděje. Dotkneme se na okamžik svého trvalého vnitřního spojení s Univerzálním vědomím. Stane se tak možná jednou za život. Jakmile zmarníme tuto zkušenost následnými pochybnostmi, požadavky na další potvrzení, přesvědčíme sami sebe, že to byl jen stav poblouznění. Propadáme se zpět do strachu, slabosti, nelásky. O to naléhavěji požadujeme důkazy lásky od těch, jež jsou nám jí povinováni: od rodičů, dětí, partnerů, učitelů... Čím více je vyžadujeme, tím méně jich dostáváme.
Cítit se být milováni můžeme jen tehdy, je-li naše vnímání velmi jemné a probuzené. Důkazy jsou jako dotek motýlího křídla: úsměv, něha, vřelé slovo, hudba či obraz rozechvívající srdce, krása kapky rosy v úžlabí listu, ptačí zpěv, paprsek slunce na tváři... Jejich výčet by mohl být nekonečný. Jsou silné, oslnivé a přeci éterické. Nikdo se nekoupe v proudu Lásky v každém okamžiku, ani každý den. Mnohem častěji jí však můžeme svět obdarovávat, vkládat ji do svého konání i vztahů. Pak prožijeme mnohem více porozumění s těmi, kdo jsou na podobné cestě, a pocítíme laskavou shovívavost k odpůrcům.

Mám veliké štěstí. Mou rolí je provázení klientů jejich příběhy, povzbuzování k možným zlepšením v životě. Využíváme přirozené cesty k dosažení stavů rozšířeného vědomí, jež umožňují osvobozování od hlouběji a hlouběji uložených bloků. Výsledkem jsou trvalé pozitivní změny v oblasti osobního růstu i vývoje vztahů. Veledůležitým průvodcem je nám hudba ze všech koutů světa.

Tuto originální metodu jsem pojmenovala Aktivní egolýza (AE), ovládá ji také můj tým, jehož členové prošli dvanáctiletým výcvikem. AE je založena mimo jiné na rovnocenné spolupráci terapeuta a klienta, na jejich vzájemném podrobném a pravdivém sdílení osobních příběhů. Počátek procesu zasvěcujeme otevření na fyzické, psychické i spirituální úrovni, překonávání strachu a lpění. Velmi rychle se vytratí hysterické tendence a předstírání hloubky. Do programu nepřijímáme závislé na návykových látkách, včetně nikotinu, který je v naší zemi bohužel bagatelizován.
Jedná se o dlouhodobý proces, v němž lze dosáhnout hlavních cílů zhruba během prvního roku spolupráce. Pro mnohé klienty se stáváme trvalým zázemím pro podporu zdravého zvládání krizových a rozhodujících situací a pro návrat ke každodenní praktické spiritualitě. Vyhledávají nás i po řadě let a vždy je na co navázat.
TICHÉ MEDITACE
Nezbytnou podmínkou pro účast na nejintenzivnějších programech pro pokročilé (už dříve jsem se zmínila o Shamanyce) je nejméně měsíční poctivá příprava. Tuto předehru stavím na vegetariánské stravě, krátkodobých půstech, zlepšování fyzické kondice, vstřícnosti k okolí a tichých meditacích. Věřím, že se časem bude tímto směrem životní styl zúčastněných měnit.
Trvalý vývoj metody rodí její další stupně, v nichž uplatňuji nové poznatky získané díky společně nabytým zkušenostem.
Letos jsme se šestičlennou skupinou poprvé prožili Shamanyku v sedmidenním půstu. Konala se v týdnu po Popeleční středě ve druhé polovině února, v čase prudkých mrazů. Pozvala jsem naše dlouhodobé souputníky, kteří překonali strach z půstu a absolvovali sami už dříve vícedenní niternou cestu a očistu bez jídla. Přijeli Káťa, Martina, Pavla, Marian a dva Tomášové. Tým sestával z Boženky, Lenky, Patricie a lékaře Petra.
Průběh týdne byl pro všechny bez rozdílu velkým a nádherným překvapením. Od prvního okamžiku se odvíjel ve veliké blízkosti, harmonii a spolupráci. Spontánně jsme přecházeli od sdílení v jídelně či sále k prožitkové přípravě na hlavní Cestu, plánovanou na čtvrtek. Pokaždé, když jsme se otvírali hudbě v sále nebo se dělili o své příběhy, svítilo na nás slunce.
AKT SEMKNUTÍ
Ve středu jeden z Tomášů při svém obvyklém ranním běhu krajinou objevil Krista, kterak odpočívá na úpatí svého kříže. Jde o dominantu Křížového vrchu v Rynarticích, o dřevěný kříž s plechovým Ježíšem, jejž silné vichřice posledních týdnů od jeho jha odtrhly. Odpoledne jsme se vydali na pouť s žebříkem a nářadím a vrátili Syna Božího do služby. Všudypřítomné plné slunce provázel mocný ledový vítr. Tento neobyčejně obyčejný akt nás ještě více semkl.
Další den ráno jsme se setkali v sále k velké Cestě. Slunce zářilo a Petr ještě na chvilku vpustil otevřeným oknem čerstvý vzduch. Káťa nás upozornila, že venku zpívají ptáci. Zaposlouchali jsme se a užasle poznali nesmělý zpěv červenky. Její hruď podle pověsti zkropila Kristova krev, když se mu snažila svým zpěvem ulehčit utrpení. V indiánských legendách je považována za dceru Slunce. Objali jsme se beze slov za znění nádherného zpěvu z Taizé „Adoramus Te, Domine“. Bylo to tak silné, že jsme vynechali všechny technické postupy. Šest statečných si zakrylo oči a plynule přešlo na Cestu, zatímco náš čtyřčlenný tým nastoupil do služby průvodců a pečovatelů.
Celých, téměř sedm hodin jejich intenzivního putování krajinami radosti, žalu, osvobození i Boží milosti doprovázela sluneční záře. Poprvé se stalo, že se během procesu každý z účastníků dostal na dlouhou dobu také do stavu hluboké, čisté meditace, během níž tělo zůstává opuštěno na zemi a duch se toulá jinými světy.
Ani po ukončení pouti se nikomu nechtělo odejít. Společně jsme obklopili posledního tuláka po hvězdách a počkali na jeho probuzení. Ač měl cestu nelehkou, pohled na účastné a láskyplné tváře přátel ho naplnil velikou radostí. V tu chvíli vniklo do sálu zlaté slunce od západu a ozářilo sochu Buddhy. Dojatě jsme se tím obrazem pokochali a znovu se objali. I přes všechny nastalé zázraky nebylo náznaku blouznění či vyumělkovanosti. Všichni jsme se chovali prostě a přirozeně. Ve stejném duchu se pak odvíjelo sdílení prožitků z pouti za hranice běžného vědomí. O těch by se mi však těžko psalo, vytrženy z kontextu by nevyzněly tak, aby nenavodily dojem přepjatosti. Navíc souvisely s intimním prostorem osobních příběhů. Jsou vlastnictvím jen tohoto jediného kruhu.

UZAVŘENÍ A OBDAROVÁNÍ
Následující tři dny patřily integraci, doznívání, dočišťování a pohledům do budoucnosti. Každý z nás dospěl k vytčení nejbližších i vzdálenějších cílů, navzájem jsme se inspirovali k způsobům jejich dosažení.
Dalším vrcholem týdne bylo nádherné překvapení. Lékař Honza je nejčastějším průvodcem našich programů a aktivně egolytickým terapeutem. Tentokrát mu naléhavé pracovní úkoly na poli světové vědy nedovolily přijet a on se nás rozhodl velkoryse obdarovat. V Drážďanech, kde působí, se v sobotu večer konal koncert Kodo, nejlepší skupiny japonské hry na bubny stylu Taiko, koupil nám všem vstupenky.
Absolvovat tento neuvěřitelně dokonalý příklad soubytí, spolupráce a virtuozity ve stavu půstu s uplynulými dny v duši se asi nikomu jinému na světě dosud nepodařilo. Impozantní bubny nás prostoupily a vibrovaly v srdci, naplnily obrovskou silou a podpořily odvahu vykonat všechny nutné budoucí kroky bez bázně a hany.
Nedělní dopoledne bylo zalité sluncem stejně jako všechna předchozí. Doprovodilo nás v posledních přípravách na návrat domů, jímž začíná nejdůležitější část Cesty: praktická spiritualita všedního dne. Kéž Světlo v nás stále plane nezastíněno strachem, sobectvím a dalšími nezdobami lidské současnosti.
Shamanyka v půstu je zcela novou kvalitou naší práce, a tak ji bylo třeba pokřtít. VIA ILLUMINATA, cesta světlem zalitá...

Mnoho let se snažím jít proti proudu vládnoucí filozofie egocentrického materialismu, která zasáhla i psychologické a spirituální vody. Nevkus, všeobecné zhrubnutí a vulgaritu nevyléčí desatero "Jak milovat sám sebe" nebo vznášení požadavků na partnery, příbuzné a nadřízené, aby "naplňovali mé potřeby". Egoismus, bezohlednost a neomalenost se staly uznávanými prostředky k dosažení úspěchu, bulvární apel na nejnižší lidské pudy zplodil nesmyslnou rovnici: vysoká sledovanost = kvalita.

Odmítám uvěřit, že pro obyvatele naší ještě chvilku krásné země je potěšením umístění na nejvyšších příčkách evropských žebříčků v počtu kuřáků, uživatelů antidepresiv, sexuálních společnic mezi vysokoškolačkami, v konzumaci nekvalitních potravin, ničení tváře krajiny a tradiční vesnice... S takovou pověstí můžeme těžko získat zpět respekt a obdiv zbytku Evropy, jimiž oplývala naše první republika. Tehdy byla politika službou a prezident respektovanou ušlechtilou osobností.
Žijeme v době, která je bodem obratu. Jedině zmar, nebo znovuzrození představují možnosti směru dalšího vývoje. Je na každém z nás, kudy se na své životní pouti vydá. Lenost, nezájem, pasivita, nezřízenost, nezdvořilost jsou jasnou volbou.
Druhá cesta je těžší, čistě duchovní. Opírá se o vnitřní pozitivní proměnu, o vítězství nad osobními démony. Všechny spirituální směry staví na společném základě, na Lásce. Aby se tento ryzí poklad stal přirozenou součástí každodennosti, nemůže být pouze nejasně definovaným pocitem nebo dokonce pouhým vyjádřením erotického pnutí. Je to světlo, jež prostoupí myšlenky, chování, dílo i vztahy. Za jeho praktický projev považuji vlídnost. Tato cenná charakteristika může být člověku přidělena jedině zvenčí: lidé se cítí příjemně v jeho blízkosti, rádi s ním tráví čas.
Nikdo neuvěří strojené vlídnosti. K tomu, aby se stala základním kamenem povahy, je třeba pečovat o deset psychospirituálních kvalit osobnosti.

1. Otevřenost
Tělo bývá zablokované na mnoha místech, každé z nich představuje odložený, neřešený problém. Vzpřímená postava s otevřenou pozicí ramen vystavuje srdce do světa, ruce jsou energeticky nekonečné, všeobjímající náruč symbolizuje ochotu přijímat úkoly, které se před nás postaví. Aktivní životní síla se potřebuje opřít o pevné tělo prosvětlené duchem, jehož držení i pohyb vzbuzují v okolí důvěru a pocit bezpečí.
Mysl bývá uvězněna ve lži, v obavách z prozrazení čehosi skrývaného, v nedůvěře ke světu. Uzdraví se jedině pravdou a jasným formulováním idejí. Vnitřní démony představují toxické myšlenky, které člověka zotročují, vtahují do nepříjemných psychických problémů. Je nutné osvobodit se cestou meditace. Mysl nesmí být vládcem, ale moudře používaným nástrojem.
Ducha spoutává kromě strachu také pýcha, snaha mít vše pod kontrolou. K otevření praktického duchovního života dochází, když jsme s to vnímat a přijímat moudrost univerzálního vědomí, napojit se na ně. Tak překonáváme racionální kontrolu a sebestřednost.
Zmíněná tři otevření plodí velkorysost a schopnost naslouchat, podporují vytváření zdravých, láskyplných vztahů.

2. Statečnost
Otevření je nezbytnou podmínkou pro překonání strachu. Statečnost je výsledkem vnitřního rozhodnutí. Odhodlání překonávat překážky a vnímání krizových situací jako přirozené součásti života prohlubují osobní růst. Získáme moudřejší náhled na život a svět, nezávislost na hmotných statcích. Celoživotní vědomé zvyšování odolnosti vůči bolesti a strachu je smysluplným programem na cestě k nezničitelné tiché vnitřní radosti. Ve strachu podléháme slabosti i agresi, ztrácíme důstojnost.

3. Ušlechtilost
Mnohokrát v životě se ocitneme v situaci, kdy je otázkou cti, zda dáme přednost pohodlí a osobním zájmům před službou vyšším mravním hodnotám a cílům. Pokud nesmiřitelně střežíme svůj prostor i majetek a máme srdce otrlé vůči nesnázím a utrpení okolí, nestaneme se nikdy vlídným člověkem. Tomu působí největší potěšení, když učiní někoho šťastným.

4. Vcítění
Předchozí kvality jsou součástí rozvíjení veledůležité schopnosti empatie, bez níž nejsme schopni úspěšně komunikovat, ani žít v utěšených vztazích. Předpokládá hluboký zájem o každého, s nímž se ocitáme v kontaktu. Snažíme se dokonale pochopit jeho postoje, vnímání i jednání v kontextu životní zkušenosti a vlastností osobnosti. Naučíme se na situace nahlížet také z jeho úhlu pohledu. Pak snadno dosáhneme dohody, smíření, spolupráce, společných rozhodnutí. Empatický člověk se chová ohleduplně, nezneužívá slabých stránek druhých, ač o nich dobře ví. Nežádá po nikom, co není v jeho silách, dokáže však odlišit slabost od lenosti.

5. Péče o druhé
Zde navazujeme na vcítění soucítěním. Praktická podoba ušlechtilosti je duchapřítomnost, schopnost definovat problém a postarat se o strádajícího. Péči se musíme učit od předškolního věku. Vnímáme oslabení blízkých a snažíme se pomoci. I svěřená domácí zvířátka se na nás mohou spolehnout. Nezapomeneme je pravidelně nakrmit, vyvenčit, obstarat, co potřebují. Nedokážeme být lhostejní k utrpení.

6. Cit k přírodě a životnímu prostředí
Egocentrismus se promítá do bezohlednosti vůči celému světu. Ekologické svědomí a cítění nelze oddělit od vlídnosti. Duchovní život se nemůže odehrávat jen v prostoru mysli a lidské společnosti. Rozšiřuje vnímání tak, že nepochybujeme o nedělitelnosti všehomíra, o úzkých souvislostech a vztazích mezi všemi jeho prvky a částmi, o společném základu a vzájemné závislosti. Chováme se pak harmonicky, citlivě, neprosazujeme svou chtivost na úkor přírody, snažíme se neškodit všude tam, kde se můžeme uskrovnit.

7. Respekt k potřebám a teritoriu
Vnímavost k přírodě a prostředí se odráží i v mezilidských vztazích. Nevstupujme neomaleně do prostoru, kde nejsme vítáni, nezpůsobujme zbytečnou frustraci tím, že se nejsme ochotni s nikým dělit nebo ustoupit. V blízkosti opravdové vlídnosti se každý může cítit v bezpečí, není třeba být ve střehu. Prostor je naplněn energií útočiště.

8. Vstřícnost
Aktivní zájem o potřeby okolí vede k jejich předvídání a chování, jež způsobuje mnohá milá překvapení. Nezištné hýčkání šíří energii radosti. Ta naplní také nitro toho, kdo ji vykouzlil. Zneužívání vstřícnosti připravuje o duši.

9. Vřelá zdvořilost
V době hrubosti, sprostoty a ignorance působí jako otevřená brána do ráje. Každý pozdrav, dík, omluva, pochvala či povzbuzení posílí adresáta. Vyčistí vzduch páchnoucí nabubřelým křupanstvím a zabedněnou bezohledností.
Znalost a dodržování alespoň základních pravidel etikety léčí neutěšené vztahy a rodinnou atmosféru. Vyjadřování úcty a noblesní způsoby pozdvihují mravy v okolí. Lehké dvorné políbení ruky dámě by zasloužilo obnovu. Muži by se naučili úctě k ženám, ty by se necítily ohrožené a zjemnily by své chování.

10. Schopnost uvolnit, pobavit okolí
Vlídný člověk pečuje o pohodu ostatních také tak, že nevynechá příležitost k probuzení jejich smíchu. Kdo je rád na světě, je přirozeně vtipný, dokáže nabídnout k pobavení i své nedokonalosti. V posledním čase vymírá čistý nevinný humor prostý vulgarismů, chytře využívající bohaté pokladnice češtiny. Smích stmeluje, může však pozdvihovat i stahovat do stoky podle úrovně zábavy.

Vytvořila jsem desatero vlídnosti z niterné potřeby vzepřít se směru vývoje společnosti. Připomněla jsem si své důležité úkoly a dovoluji si povzbudit čtenáře k uvážení, zda by je mohli přijmout i pro svůj život. Jinak z bahna zmaru nevybředneme. Světlo v nás bliká, rozžehněme je v plamen.