PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Na první pohled by se mohlo zdát, že je zcela v pořádku ekologické sebezpytování Švédů na téma četného létání do dalekých teplých destinací, protože počtem letů převyšují pětinásobně globální průměr. Z toho plyne pětkrát vyšší množství emisí z letecké dopravy na osobu. V jejich oblasti teplota ovzduší narůstá dvojnásobně rychleji než ve zbytku Evropy. Byl tento fakt spouštěčem ekologické aktivizace mladých Švédů, kteří se rozhodli nadále dávat přednost vlaku před ostatními dopravními prostředky? Oproti cestujícímu letadlem, na jehož vrub připadne 285 gramů vzniklého skleníkového plynu, je turista ve vlaku obtěžkán hříchem pouhých čtrnácti gramů.
Švédové spolu s dalšími Skandinávci se neprobudili až teď. Několik desetiletí žijí v souladu s přírodou, chrání svoji krajinu. Jsou fyzicky zdatní a velmi uvážliví v oblasti osobní spotřeby. Nyní zpytují svědomí ohledně jedné ze svých vzácných rozmařilostí – lásky k letům za sluncem do vzdálených míst.
Šestnáctiletá Greta Thunbergová, mimo jiné čerstvě navržená na Nobelovu cenu míru, se stala hybatelem masových stávek středoškoláků nejen ve Švédsku, ale i v další stovce zemí včetně České republiky.
Mladí lidé, kteří ještě nemohou volit, apelují na politiky, aby podnikli razantní kroky k záchraně planety a života na ní, aby usilovali o rychlé a masivní snižování činnosti všech původců vzniku skleníkových plynů. Je to obdivuhodné probuzení generace, již jsme považovali za neškodnou. Stačilo jim přece dát do ruky chytrý telefon a byl od nich pokoj.
Historické změny byly často neseny na křídlech nespoutaného a odvážného mládí. Bez jeho síly vítězí stagnace a přizdiplížení. Nositelé pokleslých hodnot se okamžitě pustili do nechutné dehonestace Grety a jejích spolubojovníků: Greta trpí Aspergerovým syndromem, obklopuje se na cestách předměty z plastu, ničemu nerozumí. Chybí jim všem zkušenost, nemají do dění světa ještě co mluvit.
Podobně ubohé reakce najdeme hojně v našich médiích. Mávají praporem arogantních popíračů změn klimatu, nebezpečných vyznavačů nekonečného ekonomického růstu. Ignorují skutečnost, že oteplování nastalo o třicet let dříve, než vědci předpokládali.
Přišli jsme o jaro i podzim, přicházíme o vodu, vymírá drobné ptactvo, žáby, včely a řada dalších živočichů i rostlin, bez nichž se odporoučíme i my. Na oslavu zkázy kácíme zdravé staré stromy jak smyslů zbavení… stojí blízko u silnice, na někoho by mohla spadnout větev. To jsou opravdu pádné argumenty pro volbu usmrcení krásy a spásy.
Žít se dá i na polopoušti, v niž se proměňuje naše část světa. Bude to však muset být hodně chudé žití. Neměli bychom se raději pořádně uskromnit už teď a proměňovat krajinu zpět do podoby, již jí dala péče našich pradědů? Remízky, mokřady, malé rybníčky, meze, řídké smíšené lesy s borůvčím i křovinami, ochrana a budování studánek… Zalévání okrasných zahrad a plnění bazénů pitnou vodou nebo z vysychajících studní a potoků hraničí se sebevraždou.
Neměli bychom upravit svůj jídelníček alespoň zásadním omezením nezřízené spotřeby masa? Podporou kvality železniční a hromadné dopravy? Bojkotem výroby masa, výroby dřeva, výroby života můžeme nalézt ztracený smysl pro míru. Přirozený chov dobytka, péče o les, zdravý životní styl – to nejsou sprostá slova. Tak vypadá moudré prozření.
Z globálního hlediska se zdá, že obyvatelstvo přecivilizované části světa podlehlo nezdrženlivému dychtění po leteckém brázdění atmosféry všemi směry. Mladí lidé sice potřebují poznat a ochutnat svět, cestují však většinou velmi skromně. Dovolená rodin i jednotlivců v neosobních a bezkulturních rezortech kdekoli v teple patří k tónu provinčního blahobytu. Vše jen konzumujeme, vybydlujeme, vyjídáme a dochází nám vzduch.
Před několika desítkami let bylo v letadlech o polovinu méně sedadel než nyní. Novinka dokonce nabízí let vestoje, aby se pasažérů vešlo co nejvíce. Dálkové lety vzdáleně připomínají transporty dobytčími vagóny. Cestující jsou nuceni sdílet totální fyzickou blízkost, pachy i zlozvyky, vyměšování je dobrodružstvím na pokraji smrti. Z pochopitelných bezpečnostních důvodů si nesmíte vzít na palubu vodu, během letu však sotva vyprosíte kelímek jednou za deset hodin… Naposledy jsem takové mučení absolvovala před dvanácti roky, kdy mě moje milá přítelkyně pozvala do nádherné východní Austrálie, abych v nelehkém období svého života nabrala síly. To se mi sice díky ní podařilo, ale zážitky z cesty vyústily v rozhodnutí, že leteckou dopravu na této úrovni už nebudu podporovat. Od té doby jsem se nevznesla a zdá se, že můj život tím nebyl nikterak ochuzen.
Flygskam – pocit studu z létání – je následováníhodná akce, jíž můžeme výrazně přispět k záchraně života na Zemi. Odpustíme-li si toto potěšení, nastartuje se v nás širší ochota ke skromnosti, začneme citlivěji vnímat stav Planety, začneme o ni pečovat.
V tuto chvíli je už zřejmě nakoupeno mnoho letenek. Velká skupina občanů čeká na „LAST MINUTE“ příležitosti. Poslední minuta – to zní osudově. Nemůžeme si letenky odříci? Zaradujme se z ušetřených prostředků, jež nám umožní strávit nádherně dobrodružné, fyzicky náročné a nezapomenutelné prázdniny v rodné zemi a okolí. Ve vlaku možná potkáme nějaké sympatické Švédy a uzavřeme krásná nová přátelství.
LAST MINUTE se rázem změní na FIRST MINUTE – první minutu naší moudrosti. Hluboce věřím ve Světlo a Lásku v nás, v masové probuzení všech skutečně duchovních bytostí k ochraně života.
La douleur passe, la beauté reste…
Bolest pomine, krása zůstává…
(Auguste Renoir)

Přestali jsme si už konečně namlouvat, že je vše v pořádku, začínáme uznávat, jak moc se podílíme na destruktivních procesech v přírodě i blízkém vesmíru, tušíme, že zdravý životní styl není nesmysl… Možná se polepšíme ve všech těchto rozměrech. Nebude to však nic platné, jestli neuzdravíme hlavní pilíř naší existence – Lásku.
Ač bez pochyb víme, že Bůh je Láska, po staletí se pereme a dohadujeme o tom, čí Bůh je ten pravý, která cesta vede ke štěstí, jak je to s posmrtným životem, má-li smysl zabývat se tím, nač si nemůžeme sáhnout. Každý máme v sobě zdroj, zazáří však jen tehdy, kdy nejsme sobečtí a zabýváme se blahem kolem sebe. Pak vnímáme nádheru života a nic nám není zatěžko, pokud máme naději učinit svět i blízké šťastnými.
V poslední době prochází západní civilizace ničivým procesem lynče slavných a bohatých ohledně osahávání a zneužívání nevinných obětí za posledních padesát let. Mnohé ze stíhaných a zostouzených hvězd stvořil bezejmenný dav svým přepjatým a nekritickým obdivem. Skoro žádný z idolů nezvládl ten tlak. Byli jsme svědky sebevražd, závislosti na alkoholu, drogách, sexu, brzkého umírání v důsledku spalující životní cesty. Zdá se, že se lid jejich záře nasytil a přišla revoluce – pojďme zničit ty rozmazlené primadony, jimž roky závidíme pohádkový život. Nezpochybňuji, že v mnoha případech opravdu došlo k odsouzeníhodnému zneužívání. Myslím si však, že by se každá událost měla posuzovat v co nejširším kontextu, individuálně, s hlubokým poznáním příběhů a osobností – pachatele i oběti. Teprve potom se můžeme dobrat pravdy: kdo byl manipulátorem a kdo byl zmanipulován. Není to vždy na první pohled jasné.
Vzpomínám si, jak mi v době dospívání moje patnáctiletá kamarádka šťastně sdělila, že ji nedávno připravil o panenství princ – tehdy oblíbený popový zpěvák a tanečník. Stalo se to v zákulisí nějakého kulturního stánku po koncertě. Nic romantického, krásného – z vnějšího pohledu čistokrevné sexuální zneužití. Ona si to však nesla životem jako poklad. Nekladla na svého svůdce žádné nároky, žila po zbytek života běžným sexuálním a posléze rodinným životem. Pro ni ten zážitek byl jakýmsi potvrzením její krásy, ženské přitažlivosti i osobní hodnoty. Žádné trauma. Dokonce si na to ve špatném světle nevzpomněla, ani když se stala matkou dcer. Uplynulo padesát let. Mohla by se dnes začít strachovat o svá vnoučata a pohnat k soudu prince, který si na ni ve svých osmdesáti pravděpodobně nevzpomene a zjevně si už pamatuje málo co, nekypí příliš zdravím. A já bych se účastnila vláčení a svědčila u soudu. Promluvila bych také o tom, že mě tím svým vyprávěním ušetřila traumatu. Její nadšení jsem tehdy nesdílela, bylo mi jasné, že bych nic takového podstoupit nechtěla. Možná jsem díky tomu svůj sexuální život zahájila až po osmnáctém roce věku. O tom zpěvákovi si dodnes myslím, že to bylo primitivní čuně. Nic by na tom nezměnil ani jeho pozdní pobyt ve vězení. Jistě by se našlo několik dalších důchodkyň, které mu kdysi za podobných okolností podlehly, některé by dokonce vykázaly nějaké citové trauma. Jejich matky jsou už povětšinou na pravdě boží, a tak by nestihly páchat sebevraždy pro nezvládnutí výchovy a neochránění pelu dcerušek. Komu by to teď prospělo? Moje známá po sexuálním spojení se svým idolem toužila a snadno ho dosáhla. Jak aktivní a určující je v nás, ženách a mužích ve zralém věku, vzpomínka na první roky sexuálních zkušeností? U mne krásná, čistá, romantická, přesto mě neochránila před pozdějšími partnerskými krizemi a trápením. Moje první láska na nich beze sporu neměla žádný podíl.
Leaving Neverland
Velmi pozorně a opakovaně jsem se věnovala filmovému dokumentu Leaving Neverland. Také jsem si znovu pustila film This is it!, který vznikl v závěru života Michaela Jacksona.
Leaving Neverland je mistrovský dokument, nelze mu nepodlehnout. Když poodstoupím a představím si výrobu těch čtyř hodin osobních výpovědí obětí a jejich rodin, přestává se mi zdát autentický. Bez hereckých dispozic zúčastněných by nebylo možné vystavět takovou emocionální gradaci. Nezpochybňuji, že všechny výpovědi jsou pravdivé. Domnívám se, že nebylo nutné stále do detailu opakovat podrobnosti sexuálních praktik, které s dětmi Michael Jackson provozoval.
Je třeba jít hlouběji a všimnout si, že ho oba chlapci hluboce milovali a milují dodnes. Připravil jim ráj na zemi, postaral se i o jejich rodiny a kariéry, zaplavoval je něhou a láskou. Sexuální hrátky vnímali jako tajemství, pouto lásky, které dlouho nemohli zradit. Zdá se, že jim nezpůsobil fyzickou ani duševní bolest. Byli s ním šťastní a naplnění láskou po okraj. Opouštěl je, když kontakty začaly mít podobu dospělého sexu. Stále doufali, že se vrátí.
Byl okouzlován nevinností, čistotou. Necítil se být dospělým mužem, i okolí o něm hovořilo jako o muži s prožíváním devítiletého chlapce. Hoch, s nímž měl první zkušenost ve svých třiatřiceti letech, prožil díky němu sny, které si ani netroufal snít. Nemohl poté pochopit, že nejkrásnější čas jeho života měl také podtext sexuálního zneužívání. Michael u nich přespával, užíval si bez sexu roli dítěte v atmosféře milující rodiny. Strávil hodiny na telefonu nejen s chlapcem, ale také s jeho matkou. Neuvědomoval si svoji psychickou poruchu, způsobenou rodinnými traumaty, která ho uvěznila v dětství. Nepřipouštěl si, že je homosexuální pedofil. Zaplaven láskou a pocitem emocionální rovnosti s dítětem bohužel svoji úchylku aktivoval a dostal se na scestí. Potřeba čistoty a nevinnosti vtáhla do jeho života další chlapce. Ti první, kteří byli tak dlouho privilegovaní, nemohli pochopit, proč je vyměnil za někoho jiného, milovat ho však nepřestali. Michael si časem uvědomil, kam ho odtržení od skutečnosti zavedlo a snažil se apelovat na ty, kteří ho nejvíce zbožňovali, aby pro něho svědčili i u soudu. A oni tak učinili. Probrali se až po jeho smrti a také ve světle skutečnosti, že se sami stali otci synů. Představili si, že by totéž někdo praktikoval s jejich ratolestmi, a rozhodli se konat. Všimněme si, že nejsou homosexuálové, přestože byl pro ně první láskou muž. Muž s velmi silnými ženskými rysy… Potřebovali najít odvahu vyslovit po léta utajovanou pravdu, která jim působila psychické obtíže. Byla to však především bolest z nešťastné lásky srdce. Pochybuji, že jsou spokojeni s reakcí, kterou film vyvolal.
Michael si svou tragédii uvědomil mnohem dříve, a tak propadl alkoholu a lékům proti bolesti. Nepomohlo ani to, že se ženil a měl děti. Obávám se, že to byl něčí terapeutický nápad.
Každého klienta s nebezpečnou sexuální úchylkou se snažím povzbudit k celibátu a transformaci konkrétního zaměření na bohulibé programy. Jakmile sáhne k dráždivým podnětům, aktivuje svou sexualitu, zmocní se jeho duše destruktivní chtíč a nemůže se zastavit. Potom již není návratu ke klidu, potenciál slibný pro lidstvo je zadušen. Michael Jackson mohl učinit tisíce dětí šťastnými ve svém Neverlandu, pomoci mnoha talentům na světlo a oslnit dobrem řadu rodin, aniž by překročil hranici bezpečnosti dětí.
Podíváme-li se na dokument ze závěru Jacksonova života This is it!, můžeme uvidět, jak moc se snažil přinést pozitivní poselství světu. Osobní kouzlo způsobilo, že všichni zúčastnění – mladí lidé, nikoli děti – byli neskonale šťastní a k slzám dojatí, že s ním mohou spolupracovat. Jeho trpělivost a neskonalá vlídnost ke všem, které chtěl dovést k dokonalému společnému dílu, byly nepřehlédnutelné. Obrovský vnitřní rozpor mezi láskyplností a nezdrženlivostí ho zabil. Nemyslím si, že je to důvod přestat hrát jeho písně.
Revoluce
Dav neúspěšných a bezejmenných se vrhl na úspěšné, které sám stvořil, a začal likvidovat jejich kulturní odkaz. Neuvidíme filmy Woodyho Allena a dalších tvůrčích géniů, smete je vlna pomsty za úspěch a bohatství. Rekonstrukce intimních situací, k nimž došlo před desítkami let, je nemožná, nikdo si nevzpomene na přesné souvislosti a podmínky. Právo za podpory veřejnosti podporuje lynč, k němuž dochází. Ve všem se točí veliké peníze – novodobý bůh.
Z praxe vím, že sexuální zneužívání bohužel probíhá v mnoha rodinách a společenstvích blízkých přátel. Pachatelé zůstávají většinou nepotrestáni, nejsou zajímaví, nelze se jejich prostřednictvím zviditelnit. Točíme se v kruhu. Sexuální život není nutně životem milostným. Láska je zastíněna upatlanými, uslintanými pokusy o pomíjivé uspokojení. Srdce snad ztratilo svůj význam? Nejsme na vrcholu blaha, když zpívá, když jsme zamilovaní a nadšení? Není potom sexualita zcela jiná, plná něhy a radosti z blízkosti beze stopy nelibosti?
Na podobném principu se rozběhly procesy s hříšnými služebníky církve. Je to odsouzeníhodné, neboť celibát měl být zárukou duchovní hloubky a spojení s Nejvyšším. To přináleží jen opravdu vysoce kultivovaným a hluboce duchovním bytostem, které by si zasloužily církve řídit. Ostatním by mělo být povoleno ženit se, zakládat rodiny, nikoli rozvádět a podvádět se. A jsme znovu u aktivace chtíče…
Při vší úctě k našim věhlasným investigativním novinářům musím konstatovat, že první otevření církevních sexuálních afér proběhlo hrubě neeticky s absolutní adorací obětí a týráním domnělého viníka, kterému nebyla umožněna anonymita. Jeho osoba a cesta mi náhodou není neznámá, moji nejbližší s ním mají mnohaleté zkušenosti jako s excelentním pastýřem a milujícím otcem.
Celosvětové tažení morálních panen a paniců proti chlípníkům je v řadě případů oprávněné, musíme ho vnímat jako silný apel na všelidské budování hodnot na neposkvrněném základě. To je jediná možná pozitivní odpověď na současnou situaci. Láska přestane být redukována na konzumaci sexu, vrátí se domů, do srdce. Nebude se ustrašeně choulit na našem prahu a bát se dalšího zraňování a zostouzení.
Boží láska září dál a nabízí náruč ke splynutí. Bez něhy a pokory si můžeme jen zoufat za vysokou zdí zlovůle.

Měsíc duben je spojován s nepředvídatelnými změnami počasí. Smějeme se, ale nelibujeme si v tom. Zvláště v posledním desetiletí se aprílové počasí roztáhlo daleko za hranice jara, a to už přestává být k smíchu. S obavami pozorujeme, jak se nečekaně střídají krutá sucha a vedra, požáry, holomrazy, sněhové kalamity, povodně, zemětřesení, tsunami… Doufáme, že bohaté srážky doplní podzemní vody, brzy však zjišťujeme, že se tekutiny života stále nedostává. Situace nás vyzývá k odpovědnosti, uskromnění a velké předvídavosti. Rostliny a živočichové se na rozdíl od nás tak chovají. Ctí hluboký zákon vesmírné harmonie, jímž se řídí, jemuž se nevzpěčují. Následují instinkty, které lidé v sobě umlčeli.
Měli bychom myslet na budoucí generace, přesto projevujeme lhostejnost k jejich osudu na každém kroku.
V osobním životě se nesmíme nechat strhnout většinovými tendencemi. Je moudré chovat se, jako by osud planety a lidstva závisel přímo a pouze na mně. Všichni to víme – a nedbáme. Jsme posedlí osobním prospěchem, blahem, ziskem, pofiderní slávou a mocí. Opakovaně se nadšeně ujišťujeme, jak je důležité milovat sám sebe, žádat naplnění osobních potřeb, uplatňovat právo na cokoli, po čem právě bažíme. Tím se stáváme nepředvídatelnými. Trpíme silnou jednosměrností uvažování, prožívání i hodnocení. Víme velmi přesně, co potřebujeme a požadujeme. Jak se s námi cítí naši blízcí a svět, s nímž jsme v kontaktu, si nejdříve nepřipouštíme, později to přestaneme vnímat zcela. Strádání okolí k nám nedoléhá, natropené škody přehlížíme.
Podle stejného scénáře se chovají i někteří politici. Moudřejší část lidstva si uvědomuje, jak nebezpečná je jejich nepředvídatelnost, nabobství, zahleděnost do sebe. Dochází k rozhodnutím, jejichž následky mohou být nenapravitelné. Je to hrozivý jev, denně jsme s ním konfrontováni. U některých mocných jde o plod nevzdělanosti a neochoty doplňovat si vědomosti. U jiných přesvědčení o vlastní neomylnosti a zaryté odmítání přiznat chybu závažně ohrožují bezpečnost vlastní země, mnohdy dokonce celé planety. Na své posty se dostali díky populismu – nabízení rychlých a líbivých řešení významných společenských problémů, která se nedají uskutečnit, nebo jsou dokonce škodlivá.
Závažnost nepředvídatelnosti způsobené nezdrženlivostí a sobectvím pociťujeme nejsilněji v partnerských a rodinných vztazích. Opravdu strádáme, když nedrží slovo ten, na koho bychom se rádi spolehli. Lže, bez varování mění názory a rozhodnutí, zneužívá nás pro uspokojení svých tužeb. Nestará se vůbec o trápení, jež způsobuje, ohrožení, jemuž blízké vystavuje. Přitom stále vyhlašuje, jak má všechny rád, pečuje o ně a leží mu na srdci všeobecné blaho. To však považuje za totožné se svým vlastním potěšením. Jinému nerozumí, jiné neexistuje. Citové utrpení po boku takového člověka je přímým důkazem důsledků programu „po mně potopa“. V širším společenském měřítku nejsou zasaženy city obětí, ale jejich integrita a bezpečí.
Nesplnitelné sliby, lži a falešné emoce jsou hlavními nástroji nebezpečné psychické manipulace. Dopouští se jí osobnosti oplývající jistým charismatem, působícím na oběť nebo na celé davy. Proto si málokdy hned zpočátku všimneme, že jsme ovlivňováni. Jsme oslněni, nadšeni, plni naděje na světlé zítřky. Dlouho trvá, než začneme pozorovat neblahé následky podlehnutí.
Nepředvídatelnost nastalých situací oběť frustruje, udržuje ji v trvalém stresu a obavách. Ubývá z odolnosti a ztrácí se schopnost svobodného úsudku. Odevzdáme vůli, rozum, žijeme pouze klamnými nadějemi. Většinou se probudíme až uprostřed katastrofy, kterou už nelze odvrátit.
Můžeme se ubránit. Otevřeným vnímáním, zvídavostí, trvalým rozšiřováním znalostí a studiem původu informací, aktivitou, tvořivostí a jasným smysluplným hodnotovým směrem osobního příběhu. Díky tomu nám není zatěžko odolávat škodlivým vlivům.
Ve společenském prostoru se můžeme bránit uvážlivým přístupem k volbám, pečlivou analýzou osobnosti a programu, jejž nabízí.
Láska, kterou cítíme každý k sobě, není výjimečný, ale od přírody pěstěný pocit. Vypjatý egoismus naproti tomu zasluhuje výtku spravedlivou, neboť je sebeláskou vystupňovanou přes míru. (Aristoteles)
Nemoderní forma
Existuje také nepředvídatelnost nesmírně prospěšná, s níž se setkáváme jen zřídka. V osobním životě se můžeme setkat s člověkem, který nás často příjemně překvapuje. Má silně vyvinutý smysl pro empatii, je tvořivý a má radost, když někoho potěší nebo osvobodí od nepříjemných povinností. Bývá to součást životního programu zvlášť kvalitních osobností. Vytváří pocit bezpečí a velké blízkosti. Cítíme, že dotyčný láskyplně čte naše myšlenky, a tak se mnohá přání vyplní dříve, než je vyslovíme.
My, kteří o sobě tvrdíme, že spiritualita je hlavním pilířem naší existence, musíme vnímat rozvíjení takových osobních kvalit v chování, konání i vztazích jako samozřejmost. Lásku nevyléčíme bez každodenního zrození radosti ve vlastních stopách. Není to tak těžké. Stačí vystoupit z vězení sebestřednosti do světa a uvidíme tisíce příležitostí pro dobré skutky. Možná nesklidíme vděk, v kontextu cesty životem však výrazně zvýšíme pravděpodobnost, že v krizi nezůstaneme bez pomoci.
Tato láska bez podmínek v praxi je jedinou nadějí na uspořádání světa, které se nám dnes zdá pouhou utopií: řízení společnosti se ujmou osvícené tvořivé osobnosti oplývající vysokým intelektem, citlivým srdcem a schopností uvažovat v nejširších souvislostech. Potom se politika bude opírat o moudré vize pro budoucnost, o morální hodnoty a vizionářská řešení palčivých problémů, ohrožujících život na planetě. Nastolení programu ohleduplnosti a spolupráce bude výsledkem takového pořádku. Nikdy neodložím naději, že to jednou nastane.
Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel. (T. G. Masaryk)
Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů – lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických. (Václav Havel)

Přítelkyně mi dala popud k zamyšlení nad tímto tématem:
… vycítila jsem u dětí po rozvodu rodičů, mezi nimiž přetrvává nepřátelství, velký vnitřní rozpor. Jeden popuzuje dítě proti druhému… Například matka, kterou manžel opustil, štve dítě proti otci, že zradil… a človíček se pak ve svém nitru těžko smiřuje se skutečností, že táta je také jeho součástí… O to bolestnější je pak reakce matky na neposlušnost: „Jsi celej táta!“… v dětské duši může znamenat nepřijetí otce v následku špatného vztahu rodičů odmítání poloviny sama sebe…

Upozornila mě tím nejen na hluboké vnitřní citové konflikty dětí procházejících rozpadem rodiny, ale i na velké celoživotní téma: vztah k matce, vztah k otci prostupuje naším chováním i prožíváním jako klišé, které těžko překonáváme. Díky bohu nás rodiče naplňují po okraj jen v nejútlejším věku, postupně je zatlačují naše probouzející se originální osobnost a nesčetné emocionální zkušenosti, které cestou posbíráme. Přesto jsou povaha a vývoj napojení na matku a otce hluboko zakořeněny. Celoživotně je nevědomky uzdravujeme, či zraňujeme a toužíme po jeho ideální podobě. Takovou ji v sobě uchováváme pouze v případě, že tento svět opustili v našem útlém dětství.
Nelze však věřit schematickým rovnicím vytvořeným z potřeby zjednodušení a přehlednosti duševního života:
1. milující matka stvořila láskyplnou bytost, která bude v tomto směru pokračovat
2. chladná matka je příčinou neschopnosti milovat
3. laskavý otec je zdrojem konstruktivních, neagresivních vztahů s mužským světem
4. krutý otec plodí slabochy se skrytou nebo otevřenou záští vůči mužským autoritám
Nepopírám, že jsou mnohdy platné, ale to neznamená, že jsme bezmocným výsledkem dokonalosti, či nedokonalosti rodičů. Každý vliv zpracováváme tisíci způsoby. Je až neuvěřitelné, kolik lidí je schopno projít zoufale těžkým dětstvím bez lásky, zakusit týrání a psychopatologické jevy všeho druhu, a přesto se stát obětavou, láskyplnou a obdivuhodnou bytostí. Kolik těch, kteří měli idylické pohádkové dětství, v němž byli hýčkáni jako princátka, se v dospělosti stane bezcitnými parazity…
Jestliže se s některým z rodičů ztotožňujeme, obdivujeme ho, milujeme a vážíme si ho, je pravděpodobné, že ho po celý život budeme v sobě hledat. Potěší nás jakákoli podobnost, zároveň v sobě pocítíme silnou motivaci stát se takovým člověkem, na nějž bude moci být hrdý. Pokud je to rodič opačného pohlaví, hledáme navíc jeho záři v partnerech, kteří nám vstoupí do života. Stane se jakýmsi intuitivně vnímaným měřítkem kvality, k němuž se spontánně obracíme při rozhodování, životních změnách a hodnocení světa.
Proslulý, slavný otec či matka jsou také kladnými vzory, většinou však nedostižnými. Je přetěžké vyrůst ve stínu hvězdy v celistvou, zdravě sebevědomou a nezávislou osobnost.
Rodič, s nímž jsme v konfliktu, cítíme se od něj poškozováni a prožíváme vůči němu prudké negativní emoce, je ztělesněním pekla na zemi. Někdo, kdo nám dal život a měl by nás milovat, je k nám krutý, lhostejný, surový, zapuzuje nás. Stane se ďáblem, před nímž se máme na pozoru. Náš život pak provází boj nejen s ním, ale se vším, co nám ho připomíná, co se mu v čemkoli podobá. Albert Einstein, který byl nepovedeným rodičem, díky své vysoké inteligenci a moudrosti nepřímo obhájil svou citovou nedokonalost vtipným výrokem: „Všude se až moc vychovává, zvláště na amerických školách. Ona ale neexistuje žádná lepší výchova než být příkladem, a nejde-li to jinak, i odstrašujícím.“
Svět není černobílý, každý člověk má dobré i špatné vlastnosti, každý dosáhne nějakých úspěchů a napáchá spoustu chyb. Vypjaté vztahy k rodičům pochází z podvědomé nemoudré touhy po jejich dokonalosti. Jako by každá matka měla být božskou matkou, otec božským otcem. Nepromíjíme jim chyby a očekáváme silný cit, který nás po celý život bude ochraňovat, povzbuzovat, povznášet. Později se nám samotným však nedaří dostát týmž „oprávněným“ požadavkům vlastních dětí. Označíme je za nevděčníky, považujeme se za skvělé vychovatele, mnohem lepší, než byli ti naši.
Vzpomínám na jednu ženu, která se zúčastnila mého intenzivního skupinového programu. Po celou dobu si hlasitě stěžovala na svou matku, přinášela mnoho příkladů o její bezcitnosti, sobectví, neomalenosti, ponižujícím chování… Vždy se snažím otevřít ochotu k pochopení druhého člověka v kontextu jeho příběhu, povzbudit rozzlobené ke smíření, k hledání cest ke sblížení. Tady se zdála má snaha marná. Matka zmíněné ženy přijela po několika měsících také na můj program. To samo o sobě bylo šokující, větší úžas však přinesla skutečnost, že si začala úplně stejnými slovy, jaká používala její dcera, stěžovat na svou matku. Když jsme se po chvíli opatrně zeptali na její vztah s dcerou, bez zaváhání odvětila: „Tam je vše v nejlepším pořádku.“ Příběh je směšný, ale není vůbec neobvyklý. Často nevědomky opakujeme chování svých rodičů. Rozlítíme se, pokud si na to někdo dovolí poukázat. Pro mnohé označení „jsi stejná jako matka“, „jsi stejný jako otec“ znamená nejhrubší urážku. Býváme k nim opravdu málo tolerantní.
A přeci je mezi námi mnoho lidí, kteří svého rodiče milují až za hrob, je pro ně celý život nejdůležitějším člověkem. Úmyslně hovořím jen o jednom z nich v souvislosti s hluboce vášnivým citem. Tím neumíme milovat oba stejně. Silné propojení bývá nejčastější s matkou, zvláště tam, kde chyběl otec. Ač je to dojemné, může tak vzniknout překážka v rozvíjení vlastních partnerských a rodinných vztahů zdravou formou. Těsná blízkost však bývá také důsledkem manipulativní nadvlády rodiče, který se nedokáže vzdát moci nad potomkem.
Pouto mezi rodičem a dítětem je veledůležitým symbolem vývoje mezilidských vztahů. Začíná naprostou závislostí dítěte, vyžaduje po dospělém silnou odpovědnost, vřelost, něhu, empatii a moudré vedení dobrým směrem. Po desátém roce věku je již třeba nabídnout více rovnocenné komunikace, nedávat mu úkoly, ale žádat o pomoc a vyjadřovat vděk. Zakládáme tak nejdůležitější období, jež by mělo být nejdelší: rodič a dítě – dva blízcí dospělí lidé, kteří se mají rádi, navzájem se respektují, podporují a umí spolupracovat. Ke konci života se role pomalu obrací, dítě se stává pečovatelem slábnoucímu seniorovi, dostává příležitost vrátit láskyplnou péči z počátku svého života. Pozoruji zvláštní úkaz, že něžně se o své rodiče starají více ti, k nimž v dětství vlídní nebyli. Odložení staroušci bývají spíše ti laskaví, milí, kteří o nic nežádají a trpělivě snáší svou osamělost, chápajíce zaneprázdněnost potomků.
Ocitáme se zpět v úvodu našeho zamyšlení. Co se děje v dětské duši, když jsou rodiče posedlí partnerskými nesváry, neberou ohledy na výsostnou důležitost rodinných vazeb a posvátnost mateřské a otcovské role? Malé děti situaci nechápou. Mnohé se domnívají, že jsou samy příčinou rozvratu svou neposlušností a nedokonalostí. Jiné začnou hodně zlobit, přitáhnou na sebe pozornost a odvedou ji tím od konfliktů. Činí tak intuitivně, a přeci to funguje. Některé ratolesti se snaží rodiče vydírat, dávat je dohromady, žádají ujištění, že se k sobě vrátí… Starší školáci podvědomě touží po jednoduché spravedlnosti, a tak se spíše přimknou k osočovanému, aby ho v oslabené pozici posílili a vyrovnali rozložení sil v rodině. Pokud jsou popuzováni psychopatickým manipulátorem, z nějž mají strach, uloží si pocit spolupachatelství v duši a budou se s ním mnohdy na nevědomé úrovni celý život potýkat.
Každý lidský příběh je neopakovatelný, každý člověk se vypořádá se svou rodinnou konstelací po svém. Neexistuje paušální technika, která uzdraví složité předivo vztahů, citů a osobnostních vlastností. A přeci je tu kouzelný nástroj, lék na nemoci osudových spojení: obě strany potřebují najít ve svých srdcích laskavou shovívavost. Nebo shovívavou laskavost…

Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji.
Tomáš Garrigue Masaryk
Ještě nám v uších nedozněly silvestrovské petardy, dělobuchy a ohňostroje, kterými před měsícem bezohledně a krutě oslavovali nástup nového roku lidé po celé planetě… Možná se s odstupem můžeme kriticky ohlédnout za tímto barbarským zvykem, jenž se pro mnohé pojí také se svatbami a narozeninami. Hlučná smrdutá pseudoválka se každoročně rozpoutá bez ohledu na četná zranění, zdraví silně škodlivé zplodiny a především bez ohledu na ohrožení života lidí se slabým srdcem a všech zvířat a ptáků, kteří s námi Planetu obývají. V Praze se střílí i o Vánocích, roky z ní touto dobou prchám do lesů. Ani tady však nejsem ušetřena… I přes zákaz národního parku se odmítají někteří duchamdlejší občané vzdát extáze ze smrtícího rambajzu. Můj pes mi panikou a zoufalstvím zprostředkovává ve slabší verzi duševní rozpoložení bytostí, které se nemají kam a ke komu schovat. To jsou chvíle, kdy mě zaplaví vztek, že bych se přeskočila. Moc dobře vím, že se musím rychle ovládnout, abych nevyběhla a trapně neječela. V tom okamžiku zuří v mém nitru bitva dobra se zlem a díky svému dosavadnímu životnímu stylu nejsem na pochybách, kdo musí vyhrát. Při mém temperamentu to však představuje velkou zátěž. Musím napnout mnoho sil, abych hněv zkrotila a nedovolila mu přerůst mi přes hlavu. Celá tato situace je typickým příkladem každodenních střetů světla a tmy v duši a mysli.
V našich zeměpisných souřadnicích žijeme v nepředstavitelném blahobytu a míru. Můžeme pozorovat, že se naše chování i prožívání pod jejich vlivem nezdravě deformuje. Dříve války povstávaly z bídy a hladu, nyní se agresivitě, krutosti a bezohlednosti daří v opačné situaci. Zdá se, že v populaci vznikl jakýsi přetlak způsobený velkým příjmem energie a malou aktivitou duševní i fyzickou. Enormně podléháme závislostem, návykové látky přináší zdánlivé blaho bez vynaloženého úsilí. Hazardu, ožebračujícímu celé rodiny, podléhají ti, kdo touží po snadném velikém zisku. Místo toho ztratí všechno.
Muži ve věku od adolescence po padesátku holdují virtuálnímu zabíjení, převtělují se v bojovníky a vojáky, aniž by většina z nich byla schopna vyběhnout na nejbližší kopec nebo ochotna respektovat rozkazy velitele. Jako by držitelé modrých knížek žíznili po válce. Je tu sice i hrstka těch, kteří se na ni fyzicky i psychicky chystají, jejich zápal je však veden nebezpečnými extremistickými ideologiemi. Div divoucí, že tu ještě nezuří smrtonosný boj. Ale jsme blízko. Stačí jen přečíst několik zpráv z našich silnic a jsme svědky brutality, jež by ještě před deseti lety nebyla myslitelná. Zde je několik zpráv z minulého roku:
… řidič donutil zastavit řidičku ve Škodě Octavii, rukou jí rozbil boční okénko, poničil čelní sklo a poškodil mobilní telefon. Údajně tak reagoval na předchozí dopravní situaci, kdy jej měla žena podle jeho slov ohrozit při předjíždění jiného vozidla…
… s agresivním řidičem se v pondělí setkala mladá řidička na Liberecku poté, co se mu zřejmě nelíbil způsob její jízdy. Muž ji při čekání na červené napadl slovně a následně poškodil její vozidlo páčidlem…
… mladý muž napadl a zbil v Domažlicích třiašedesátiletého řidiče autobusu za to, že ho údajně nenechal předjet. Poškozený utrpěl vážná zranění hlavy. V nemocnici bojoval o život, dlouho se léčil a má trvalé následky…
… konflikt mezi L.P. (52) a J.K. (74), jehož důvodem bylo nedání přednosti v jízdě u supermarketu... mladší z mužů staršímu uštědřil dokonce několik ran pěstí a zranil ho…
To jsou výstražná znamení, na něž musíme reagovat ve svém nitru. Chceme-li se hlásit k duchovním cestám, jsme svému vyznání povinni přemáháním vnitřních démonů,vítězstvím v boji s nimi a vyrovnáváním vlastních pochybení obětavostí, vlídností a účinnou pomocí tam, kde jí je třeba.
Každý máme v duši ohnisko lásky, jež jsme schopni rozdmýchat v zářivý plamen. To neznamená, že budeme okolí vnucovat vykonstruované pozitivní myšlení a kárat hříšníky kolem sebe. Naši blízcí i známí musí být opakovaně svědky i adresáty našich statečných činů, nezištné pomoci, ohleduplnosti, laskavosti bez přetvářky. Spiritualita zakletá ve slovech je jen hrou.
Snadno se nám stane, že se neovládneme, někomu ukřivdíme… Nejsme schopni být bdělí a vnímaví dvacet čtyři hodiny denně. Jsme však s to přiznat si chybu, vyjádřit lítost, snažit se o nápravu… Každá taková chvíle může vést k hlubší pozornosti a aktivaci lásky v srdci. Nelze ji předstírat. Pokud opravdu zazáří, uvidíme její světlo v očích všech, kteří stojí poblíž. Bude jim v naší přítomnosti dobře.
Paprsky v sobě probouzíme pokornou modlitbou, hlubokou meditací, odklonem od sobectví a sebestřednosti. Lidstvo vytvořilo za dobu své existence nepřeberné množství duchovních praktik, jež měly jediný cíl: spojení s Bohem, Světlem, Láskou.
Nedávno uplynulo padesát let od vyšlehnutí takového plamene. Student Jan Palach se pokusil vyburcovat národ k odvaze nepodlehnout násilí a kruté diktatuře. Václav Havel tehdy jeho čin popsal pro mne nezapomenutelnými slovy:
… čin Jana Palacha je krajním výrazem bolesti nás všech, výkřikem, který se jediný člověk odhodlal zvolat za nás všechny. Právě proto je to zároveň promyšlený politický čin. Musíme ho přijmout tak a jedině tak, jak byl myšlen: jako výzvu k aktivitě, ke skutečně důslednému boji za vše, co upřímně považujeme za správné. Přijmout pasivní roli, kterou nám vykázali jiní, by znamenalo morálně se zabít. Smrt Jana Palacha chápu jako varování před morální sebevraždou nás všech…
Jak daleko jsme od této výzvy zabloudili… A přece je v nás veliká síla, jejímž probuzením můžeme každý svůj život naplnit posláním, pro něž jsme se tu jako osobnost, jednotlivec ocitli.
Mahátma Gándhí po sobě zanechal také tuto větu:
Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.
Mám nezničitelnou důvěru v dobro v každém z nás. Potkala jsem za svůj život velmi mnoho lidských příběhů a ve všech jsem spatřila zázrak nebo jeho příslib. Nejsme bezmocní, možná jsme jen příliš pohodlní a zhýčkaní. Je nejvyšší čas, abychom se probudili a ochránili svoji osobní i celospolečenskou svobodu tím, že se nenecháme zmanipulovat. Nemůžeme slepě věřit křiklounům a lhářům jen proto, že jsme líní důkladně prostudovat všechny zprávy o současné skutečnosti a najít objektivní pravdu.
Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí.
George Bernard Shaw