PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Přítelkyně mi dala popud k zamyšlení nad tímto tématem:
… vycítila jsem u dětí po rozvodu rodičů, mezi nimiž přetrvává nepřátelství, velký vnitřní rozpor. Jeden popuzuje dítě proti druhému… Například matka, kterou manžel opustil, štve dítě proti otci, že zradil… a človíček se pak ve svém nitru těžko smiřuje se skutečností, že táta je také jeho součástí… O to bolestnější je pak reakce matky na neposlušnost: „Jsi celej táta!“… v dětské duši může znamenat nepřijetí otce v následku špatného vztahu rodičů odmítání poloviny sama sebe…

Upozornila mě tím nejen na hluboké vnitřní citové konflikty dětí procházejících rozpadem rodiny, ale i na velké celoživotní téma: vztah k matce, vztah k otci prostupuje naším chováním i prožíváním jako klišé, které těžko překonáváme. Díky bohu nás rodiče naplňují po okraj jen v nejútlejším věku, postupně je zatlačují naše probouzející se originální osobnost a nesčetné emocionální zkušenosti, které cestou posbíráme. Přesto jsou povaha a vývoj napojení na matku a otce hluboko zakořeněny. Celoživotně je nevědomky uzdravujeme, či zraňujeme a toužíme po jeho ideální podobě. Takovou ji v sobě uchováváme pouze v případě, že tento svět opustili v našem útlém dětství.
Nelze však věřit schematickým rovnicím vytvořeným z potřeby zjednodušení a přehlednosti duševního života:
1. milující matka stvořila láskyplnou bytost, která bude v tomto směru pokračovat
2. chladná matka je příčinou neschopnosti milovat
3. laskavý otec je zdrojem konstruktivních, neagresivních vztahů s mužským světem
4. krutý otec plodí slabochy se skrytou nebo otevřenou záští vůči mužským autoritám
Nepopírám, že jsou mnohdy platné, ale to neznamená, že jsme bezmocným výsledkem dokonalosti, či nedokonalosti rodičů. Každý vliv zpracováváme tisíci způsoby. Je až neuvěřitelné, kolik lidí je schopno projít zoufale těžkým dětstvím bez lásky, zakusit týrání a psychopatologické jevy všeho druhu, a přesto se stát obětavou, láskyplnou a obdivuhodnou bytostí. Kolik těch, kteří měli idylické pohádkové dětství, v němž byli hýčkáni jako princátka, se v dospělosti stane bezcitnými parazity…
Jestliže se s některým z rodičů ztotožňujeme, obdivujeme ho, milujeme a vážíme si ho, je pravděpodobné, že ho po celý život budeme v sobě hledat. Potěší nás jakákoli podobnost, zároveň v sobě pocítíme silnou motivaci stát se takovým člověkem, na nějž bude moci být hrdý. Pokud je to rodič opačného pohlaví, hledáme navíc jeho záři v partnerech, kteří nám vstoupí do života. Stane se jakýmsi intuitivně vnímaným měřítkem kvality, k němuž se spontánně obracíme při rozhodování, životních změnách a hodnocení světa.
Proslulý, slavný otec či matka jsou také kladnými vzory, většinou však nedostižnými. Je přetěžké vyrůst ve stínu hvězdy v celistvou, zdravě sebevědomou a nezávislou osobnost.
Rodič, s nímž jsme v konfliktu, cítíme se od něj poškozováni a prožíváme vůči němu prudké negativní emoce, je ztělesněním pekla na zemi. Někdo, kdo nám dal život a měl by nás milovat, je k nám krutý, lhostejný, surový, zapuzuje nás. Stane se ďáblem, před nímž se máme na pozoru. Náš život pak provází boj nejen s ním, ale se vším, co nám ho připomíná, co se mu v čemkoli podobá. Albert Einstein, který byl nepovedeným rodičem, díky své vysoké inteligenci a moudrosti nepřímo obhájil svou citovou nedokonalost vtipným výrokem: „Všude se až moc vychovává, zvláště na amerických školách. Ona ale neexistuje žádná lepší výchova než být příkladem, a nejde-li to jinak, i odstrašujícím.“
Svět není černobílý, každý člověk má dobré i špatné vlastnosti, každý dosáhne nějakých úspěchů a napáchá spoustu chyb. Vypjaté vztahy k rodičům pochází z podvědomé nemoudré touhy po jejich dokonalosti. Jako by každá matka měla být božskou matkou, otec božským otcem. Nepromíjíme jim chyby a očekáváme silný cit, který nás po celý život bude ochraňovat, povzbuzovat, povznášet. Později se nám samotným však nedaří dostát týmž „oprávněným“ požadavkům vlastních dětí. Označíme je za nevděčníky, považujeme se za skvělé vychovatele, mnohem lepší, než byli ti naši.
Vzpomínám na jednu ženu, která se zúčastnila mého intenzivního skupinového programu. Po celou dobu si hlasitě stěžovala na svou matku, přinášela mnoho příkladů o její bezcitnosti, sobectví, neomalenosti, ponižujícím chování… Vždy se snažím otevřít ochotu k pochopení druhého člověka v kontextu jeho příběhu, povzbudit rozzlobené ke smíření, k hledání cest ke sblížení. Tady se zdála má snaha marná. Matka zmíněné ženy přijela po několika měsících také na můj program. To samo o sobě bylo šokující, větší úžas však přinesla skutečnost, že si začala úplně stejnými slovy, jaká používala její dcera, stěžovat na svou matku. Když jsme se po chvíli opatrně zeptali na její vztah s dcerou, bez zaváhání odvětila: „Tam je vše v nejlepším pořádku.“ Příběh je směšný, ale není vůbec neobvyklý. Často nevědomky opakujeme chování svých rodičů. Rozlítíme se, pokud si na to někdo dovolí poukázat. Pro mnohé označení „jsi stejná jako matka“, „jsi stejný jako otec“ znamená nejhrubší urážku. Býváme k nim opravdu málo tolerantní.
A přeci je mezi námi mnoho lidí, kteří svého rodiče milují až za hrob, je pro ně celý život nejdůležitějším člověkem. Úmyslně hovořím jen o jednom z nich v souvislosti s hluboce vášnivým citem. Tím neumíme milovat oba stejně. Silné propojení bývá nejčastější s matkou, zvláště tam, kde chyběl otec. Ač je to dojemné, může tak vzniknout překážka v rozvíjení vlastních partnerských a rodinných vztahů zdravou formou. Těsná blízkost však bývá také důsledkem manipulativní nadvlády rodiče, který se nedokáže vzdát moci nad potomkem.
Pouto mezi rodičem a dítětem je veledůležitým symbolem vývoje mezilidských vztahů. Začíná naprostou závislostí dítěte, vyžaduje po dospělém silnou odpovědnost, vřelost, něhu, empatii a moudré vedení dobrým směrem. Po desátém roce věku je již třeba nabídnout více rovnocenné komunikace, nedávat mu úkoly, ale žádat o pomoc a vyjadřovat vděk. Zakládáme tak nejdůležitější období, jež by mělo být nejdelší: rodič a dítě – dva blízcí dospělí lidé, kteří se mají rádi, navzájem se respektují, podporují a umí spolupracovat. Ke konci života se role pomalu obrací, dítě se stává pečovatelem slábnoucímu seniorovi, dostává příležitost vrátit láskyplnou péči z počátku svého života. Pozoruji zvláštní úkaz, že něžně se o své rodiče starají více ti, k nimž v dětství vlídní nebyli. Odložení staroušci bývají spíše ti laskaví, milí, kteří o nic nežádají a trpělivě snáší svou osamělost, chápajíce zaneprázdněnost potomků.
Ocitáme se zpět v úvodu našeho zamyšlení. Co se děje v dětské duši, když jsou rodiče posedlí partnerskými nesváry, neberou ohledy na výsostnou důležitost rodinných vazeb a posvátnost mateřské a otcovské role? Malé děti situaci nechápou. Mnohé se domnívají, že jsou samy příčinou rozvratu svou neposlušností a nedokonalostí. Jiné začnou hodně zlobit, přitáhnou na sebe pozornost a odvedou ji tím od konfliktů. Činí tak intuitivně, a přeci to funguje. Některé ratolesti se snaží rodiče vydírat, dávat je dohromady, žádají ujištění, že se k sobě vrátí… Starší školáci podvědomě touží po jednoduché spravedlnosti, a tak se spíše přimknou k osočovanému, aby ho v oslabené pozici posílili a vyrovnali rozložení sil v rodině. Pokud jsou popuzováni psychopatickým manipulátorem, z nějž mají strach, uloží si pocit spolupachatelství v duši a budou se s ním mnohdy na nevědomé úrovni celý život potýkat.
Každý lidský příběh je neopakovatelný, každý člověk se vypořádá se svou rodinnou konstelací po svém. Neexistuje paušální technika, která uzdraví složité předivo vztahů, citů a osobnostních vlastností. A přeci je tu kouzelný nástroj, lék na nemoci osudových spojení: obě strany potřebují najít ve svých srdcích laskavou shovívavost. Nebo shovívavou laskavost…

Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji.
Tomáš Garrigue Masaryk
Ještě nám v uších nedozněly silvestrovské petardy, dělobuchy a ohňostroje, kterými před měsícem bezohledně a krutě oslavovali nástup nového roku lidé po celé planetě… Možná se s odstupem můžeme kriticky ohlédnout za tímto barbarským zvykem, jenž se pro mnohé pojí také se svatbami a narozeninami. Hlučná smrdutá pseudoválka se každoročně rozpoutá bez ohledu na četná zranění, zdraví silně škodlivé zplodiny a především bez ohledu na ohrožení života lidí se slabým srdcem a všech zvířat a ptáků, kteří s námi Planetu obývají. V Praze se střílí i o Vánocích, roky z ní touto dobou prchám do lesů. Ani tady však nejsem ušetřena… I přes zákaz národního parku se odmítají někteří duchamdlejší občané vzdát extáze ze smrtícího rambajzu. Můj pes mi panikou a zoufalstvím zprostředkovává ve slabší verzi duševní rozpoložení bytostí, které se nemají kam a ke komu schovat. To jsou chvíle, kdy mě zaplaví vztek, že bych se přeskočila. Moc dobře vím, že se musím rychle ovládnout, abych nevyběhla a trapně neječela. V tom okamžiku zuří v mém nitru bitva dobra se zlem a díky svému dosavadnímu životnímu stylu nejsem na pochybách, kdo musí vyhrát. Při mém temperamentu to však představuje velkou zátěž. Musím napnout mnoho sil, abych hněv zkrotila a nedovolila mu přerůst mi přes hlavu. Celá tato situace je typickým příkladem každodenních střetů světla a tmy v duši a mysli.
V našich zeměpisných souřadnicích žijeme v nepředstavitelném blahobytu a míru. Můžeme pozorovat, že se naše chování i prožívání pod jejich vlivem nezdravě deformuje. Dříve války povstávaly z bídy a hladu, nyní se agresivitě, krutosti a bezohlednosti daří v opačné situaci. Zdá se, že v populaci vznikl jakýsi přetlak způsobený velkým příjmem energie a malou aktivitou duševní i fyzickou. Enormně podléháme závislostem, návykové látky přináší zdánlivé blaho bez vynaloženého úsilí. Hazardu, ožebračujícímu celé rodiny, podléhají ti, kdo touží po snadném velikém zisku. Místo toho ztratí všechno.
Muži ve věku od adolescence po padesátku holdují virtuálnímu zabíjení, převtělují se v bojovníky a vojáky, aniž by většina z nich byla schopna vyběhnout na nejbližší kopec nebo ochotna respektovat rozkazy velitele. Jako by držitelé modrých knížek žíznili po válce. Je tu sice i hrstka těch, kteří se na ni fyzicky i psychicky chystají, jejich zápal je však veden nebezpečnými extremistickými ideologiemi. Div divoucí, že tu ještě nezuří smrtonosný boj. Ale jsme blízko. Stačí jen přečíst několik zpráv z našich silnic a jsme svědky brutality, jež by ještě před deseti lety nebyla myslitelná. Zde je několik zpráv z minulého roku:
… řidič donutil zastavit řidičku ve Škodě Octavii, rukou jí rozbil boční okénko, poničil čelní sklo a poškodil mobilní telefon. Údajně tak reagoval na předchozí dopravní situaci, kdy jej měla žena podle jeho slov ohrozit při předjíždění jiného vozidla…
… s agresivním řidičem se v pondělí setkala mladá řidička na Liberecku poté, co se mu zřejmě nelíbil způsob její jízdy. Muž ji při čekání na červené napadl slovně a následně poškodil její vozidlo páčidlem…
… mladý muž napadl a zbil v Domažlicích třiašedesátiletého řidiče autobusu za to, že ho údajně nenechal předjet. Poškozený utrpěl vážná zranění hlavy. V nemocnici bojoval o život, dlouho se léčil a má trvalé následky…
… konflikt mezi L.P. (52) a J.K. (74), jehož důvodem bylo nedání přednosti v jízdě u supermarketu... mladší z mužů staršímu uštědřil dokonce několik ran pěstí a zranil ho…
To jsou výstražná znamení, na něž musíme reagovat ve svém nitru. Chceme-li se hlásit k duchovním cestám, jsme svému vyznání povinni přemáháním vnitřních démonů,vítězstvím v boji s nimi a vyrovnáváním vlastních pochybení obětavostí, vlídností a účinnou pomocí tam, kde jí je třeba.
Každý máme v duši ohnisko lásky, jež jsme schopni rozdmýchat v zářivý plamen. To neznamená, že budeme okolí vnucovat vykonstruované pozitivní myšlení a kárat hříšníky kolem sebe. Naši blízcí i známí musí být opakovaně svědky i adresáty našich statečných činů, nezištné pomoci, ohleduplnosti, laskavosti bez přetvářky. Spiritualita zakletá ve slovech je jen hrou.
Snadno se nám stane, že se neovládneme, někomu ukřivdíme… Nejsme schopni být bdělí a vnímaví dvacet čtyři hodiny denně. Jsme však s to přiznat si chybu, vyjádřit lítost, snažit se o nápravu… Každá taková chvíle může vést k hlubší pozornosti a aktivaci lásky v srdci. Nelze ji předstírat. Pokud opravdu zazáří, uvidíme její světlo v očích všech, kteří stojí poblíž. Bude jim v naší přítomnosti dobře.
Paprsky v sobě probouzíme pokornou modlitbou, hlubokou meditací, odklonem od sobectví a sebestřednosti. Lidstvo vytvořilo za dobu své existence nepřeberné množství duchovních praktik, jež měly jediný cíl: spojení s Bohem, Světlem, Láskou.
Nedávno uplynulo padesát let od vyšlehnutí takového plamene. Student Jan Palach se pokusil vyburcovat národ k odvaze nepodlehnout násilí a kruté diktatuře. Václav Havel tehdy jeho čin popsal pro mne nezapomenutelnými slovy:
… čin Jana Palacha je krajním výrazem bolesti nás všech, výkřikem, který se jediný člověk odhodlal zvolat za nás všechny. Právě proto je to zároveň promyšlený politický čin. Musíme ho přijmout tak a jedině tak, jak byl myšlen: jako výzvu k aktivitě, ke skutečně důslednému boji za vše, co upřímně považujeme za správné. Přijmout pasivní roli, kterou nám vykázali jiní, by znamenalo morálně se zabít. Smrt Jana Palacha chápu jako varování před morální sebevraždou nás všech…
Jak daleko jsme od této výzvy zabloudili… A přece je v nás veliká síla, jejímž probuzením můžeme každý svůj život naplnit posláním, pro něž jsme se tu jako osobnost, jednotlivec ocitli.
Mahátma Gándhí po sobě zanechal také tuto větu:
Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.
Mám nezničitelnou důvěru v dobro v každém z nás. Potkala jsem za svůj život velmi mnoho lidských příběhů a ve všech jsem spatřila zázrak nebo jeho příslib. Nejsme bezmocní, možná jsme jen příliš pohodlní a zhýčkaní. Je nejvyšší čas, abychom se probudili a ochránili svoji osobní i celospolečenskou svobodu tím, že se nenecháme zmanipulovat. Nemůžeme slepě věřit křiklounům a lhářům jen proto, že jsme líní důkladně prostudovat všechny zprávy o současné skutečnosti a najít objektivní pravdu.
Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí.
George Bernard Shaw

Rozhovor s Patricií připravila Pavlína Brzáková

Nemohu se ubránit poznámce, jak čas letí. Držím v ruce knihu, jejíž kapitoly jsou z velké části poskládané z příspěvků, které pravidelně píšeš do časopisu REGENERACE, a mám velkou radost. Mám raději texty, které vznikají časem a zrají. Jaký je to pocit, když držíš v ruce svou knížku, dosud vonící čerstvostí z tiskárny?

Pocit bezbřehé radosti… Texty prošly uspořádáním do kapitol podle témat a pečlivou opravou mou a mých přítelkyň. Jsou osvěžené, vyladěné. Ať otevřu na kterékoliv straně, stojím si za každým slovem. Mám hlubokou úctu ke čtenáři, psaní neodbývám. Vše je mnohokrát přečteno třemi páry přísných očí, poté ještě korektura nakladatelství, znovu naše čtení, protože o některé zvláštnosti svého stylu musím se současným pojetím jazyka bojovat. Moje knížka je mi milá jako dítě, do kterého jsem vložila srdce i posbírané zkušenosti. Dívám se dojatě, jak běží do světa, aby se dotklo dalších srdcí a pomohlo jim žít šťastný život.

Proč jsi vybrala právě název „Dodušemluvy“? Je to příslib sdělení a sdílení? A jak vznikl podtitul Kniha, po které bude všem s vámi lépe? Ten mi zní zase jako požehnání.

Název mě napadl jednou nad ránem na rozhraní spánku a bdělosti. Miluji češtinu, ráda si s ní hraji. Její zvukomalebnost oblažuje moje muzikantské srdce. Autorský neologismus dodušemluvy je legrační, má rytmus, zvuk bubínků a chrastítek a přesně vystihuje podstatu textů. Každým z nich si promlouvám do duše a z duše ráda se o něj potom dělím s nadějí, že vylepší i další životy.

Kniha, po které bude všem s vámi lépe – slogan, který ze mne spontánně vypadl v okamžiku, kdy mě nakladatelé požádali o podtitul. Není to prázdná věta. Popisuje proces pozitivní proměny mé korigující přítelkyně, která prošla v posledním roce hodně těžkými časy. Zesílily její porušenou důvěru ke světu, hyperkritičnost a podrážděnost reakcí. Neúčastní se mých programů, nemá v sobě zkušenost z intenzivní osobní inventury a hluboké aktivní proměny. Přesto se pod vlivem mnohonásobného čtení Dodušemluv začala jaksi obrušovat, zvlídněla, a dokonce uspořádala články do kapitol tak, že každá končí pozitivně. Je s ní opravdu mnohem lépe. Věřím, že stejný efekt může kniha mít i na další čtenáře.

Číst dál...

Jsem ráda, že jsi na začátek knihy připsala své povídání o sobě. Pojďme nalákat čtenáře tvým příběhem. Zkusme krátkou rekapitulaci, i když to bude asi těžké. Čeho si na svém životě nejvíc ceníš? Kterých okamžiků?

Rekapitulace v tuto chvíli nejsem schopna. Příběh v úvodu knížky mi dal hodně zabrat, a ten je určitě celistvým obrazem mé životní cesty… Pro mne je nejtěžší zabývat se sama sebou. Mám z toho pocit nepatřičnosti.

Zkusím si tedy spontánně vybavit cenné okamžiky. Určitě musím začít tatínkovou výchovou ke statečnosti. Skoro nikdy se nebojím a to mi hodně ulehčilo život. Když taťku otravovali bolševici, povzbuzoval se drsnou a zpupnou mantrou: druhou díru do zadku mi neudělají. On byl vůbec pokladnicí vtipných a úderných příměrů a pořekadel. Mnohé z nich vytvořil sám. Hodně jsme poslouchali rozhlas, televizi jsme neměli. Jednou se z něj linula sovětská opera Píseň tajgy, vážně příšerná. Od té doby jsem občas od tatínka slyšela: „Je blbej jak Píseň tajgy.“ I když mě už dlouho provází z druhého břehu, cítím stále jeho povzbuzující přítomnost. S radostí okořeňuji své promluvy jeho kameňáky.

Fascinující byla má puberta, po ní i dospívání. Vzbouřila jsem se a ukončila úspěšnou kariéru závodní plavkyně, která mě týrala celé dětství. Od třinácti let jsem chodila do divadel, tehdy tak svobodných, moudrých a dokonalých. Byla jsem intelektuálně dobře vybavená, radostně jsem se vpíjela do protirežimních náznaků a vtipů ukrytých v představeních. Toulala jsem se po galeriích, studovala výtvarné umění, prožívala jsem nadšení ze života. Duše mi zpívala, začala jsem psát básně. Okupace v srpnu šedesát osm a půl roku poté Palachova smrt mi rozřízly krvavě srdce, jizva se nikdy nezacelila. Dodnes jasně cítím, odkud vane jedovatý vítr.

Hledala jsem, kam patřit, abych s „nimi“ neměla nic společného. Přimkla jsem se k církvi, nechala se pokřtít a stala se písničkářkou biblických protestsongů. V osmnácti jsem se dozvěděla, že můj farář je udavač a spolupracovník StB, pohřbila jsem víru i lásku. Naštěstí jen na měsíc, protože mi byla seslána milost klinické smrti. Ta mi přinesla nezpochybnitelná setkání s Boží láskou a její nejprostší lidskou podobou, v níž jsem zakotvena dodnes.

Po opakovaném odmítnutí jsem se neohroženě vecpala na univerzitu díky rozhořčenému osobnímu apelu na tehdejšího ministra školství, který se zřejmě domníval, že za mnou někdo stojí. Psychologie však byla tak podřízena ideologii, že kromě tří statečných přednášejících nebylo na studiu nic obohacujícího. Od prvního ročníku jsem chodila na praxi a poté i na individuální psychoterapeutický výcvik do vězení na Pankrác, abych měla pocit naplnění.

Aspirantura se mi přihodila zázrakem na přímluvu přítele. Bádala jsem si v efektech psychoterapie, opouzdřila se vůči komunistickému ponižování, vydržela, do strany nevstoupila a po obhajobě se vrhla do obyčejné praxe. Moje cesta psychologa byla v podmínkách normalizace bolestná, stále jsem se vymykala pravidlům.

Moje životní cesta je vytýčena zázračnými milníky. Jedním z nich je můj pobyt v USA v druhé polovině osmdesátých let. Souhrou neuvěřitelných synchronicit jsem se ocitla tam, kde jsem mohla pocítit, že moje hluboké citové noření do procesu psychoterapie je v pořádku, je to jedna z mnoha možností. Došlo k mému totálnímu přerodu a zasvěcení originálnímu pojetí, opírajícímu se o živou spiritualitu.

Od dubna devadesátého roku jsem na volné noze a rozevlátá svoboda spojená s osobní odpovědností pro mne nikdy neztratila na ceně, jsem stále za tu možnost vděčná. Vášnivě rozvíjím svoji metodu, v posledních letech se ten proces zrychluje, prohlubuje a stává se až extatickým.

Ve svém životě jdeš proti proudu. V čem je to v poslední době?

Kam se podívám, snad ve všech oblastech života.

V emocionální angažovanosti, blízkosti s klientem a ochotě k osobní oběti v roli psychoterapeuta.

V péči o dům, který jsem postavila za obrovské pomoci mnohých jako stánek pro moji práci. Je v něm čisto, útulno, je sám o sobě inspirací pro kvalitu osobního prostoru, vegetariánské stravování, hlubinnou ekologii, mezilidskou důvěru a bezpečí pro překračování hranic omezujících zpěv duše.

V propagaci koncepce potírající egocentrismus a módní milování sebe sama, v soustředění na službu a činění druhých bytostí i světa šťastnými.

V tom, že nic nehraji, nezneužívám své charisma, ale myslím vše vážně a také se to ze všech sil snažím žít.

V blízkosti s přáteli o generaci mladšími přináším výchovné inspirace, jdoucí proti módním psychopatizujícím trendům. Fyzická zdatnost a odolnost, intelektuální tvořivost, láskyplná blízkost schopná oboustranné empatie a soucitu, umění spolupráce, citlivé podporování schopností a nadání směrem k originalitě… Výsledky jsou viditelné a není to má zásluha. Jen jsem občas k dispozici ve vyhraněných a náročných situacích. Děti mě mají rády, moje fyzicky nenaplněné a díky tomu univerzální mateřství se bohatě uplatňuje. Jsem šťastná, když vidím, že dítě hodně čte a nepotřebuje mobil. Když se nebojí žádného počasí a potřebuje být v přírodě. Když se hezky chová k domácím zvířátkům. Když dokáže přiznat chybu, protože dospělí to také samozřejmě dělají.

V psaní a přednáškách si dávám záležet na bohaté češtině, odmítám její vulgarizaci a zjednodušování, miluji archaismy, bohatost. Je to jediná oblast, kde má smysl bojovat za zachování národních hodnot.

A jsem trvale přesvědčena, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Moc mě těší, že jsem mohla přijít na křest tvé knížky. Konal se v pražském Divadle Radka Brzobohatého a knihu přišli pokřtít tři skvělí kmotři. Můžeš je představit pro čtenáře REGENERACE podobně, jako jsi tak učinila na pódiu? Čím jsou pro tebe osobně významní?

Jan Potměšil se mnou osm let spolupracoval. Nejprve absolvoval všechny úrovně mých programů, potom se stal cenným koterapeutem, jehož vliv posunul mnohé směrem k větší odolnosti a pokoře. Pomáhala jsem mu nastavit životní styl, díky němuž přestal být pravidelně hospitalizován, nadšeně jsme spolupracovali na lidské stránce jeho tehdejších úspěšných hereckých rolí. Naše setkávání ukončil bohulibý důvod – oženil se a začal žít utěšeným rodinným životem. I když se vídáme velmi zřídka, je mezi námi velká přátelská láska, kterou si nepotřebujeme dokazovat ani potvrzovat. Jiskříme společným nastavením, temperamentem i humorem. Je duší mojí duše.

Vladimír Javorský jezdil na moje programy do Liblic na začátku devadesátých let, našel si u mne nevěstu, s níž je už dvacet pět let. Po stejnou dobu se setkává se skupinou přátel, s nimiž se tam poznali. Patří mezi ně i Mirek Kemel. Nedoprovodili mě na cestě k intenzitě a malým skupinám, přesto je mezi námi něžné světlo. Když jsem ve své čajovně na Vinohradech pořádala v druhé polovině devadesátých let čtené divadlo, byl Vladimír jedním z důležitých účinkujících herců. Miluji jeho hloubku a meditativní klid, máme k sobě tiše blízko. Je také skvělý hudebník. Ryzí člověk, jehož pravdivost a poctivost jsou nepřehlédnutelné.

Mirek Kemel, o němž jsem se už výše zmínila, je bohatě obdařen talenty. Skvělý výtvarník a také kreslíř, který mistrovským způsobem glosuje naši politickou scénu už od první poloviny devadesátých let. Něžný a originální básník, zpěvák, multiinstrumentalista, poslední dobou víc a víc populární se svým hudebním uskupením, v němž občas – pokud čas dovolí – účinkuje i Vladimír Javorský. V devadesátých letech se mnohokrát zúčastnil mých programů, jeho milá žena, výtvarnice Katka, též, byla jsem i vzdáleně přítomna příchodu jejich dětí. Velmi mě potěšilo, že se připojil ke kmotrovství Dodušemluv, byť jsme se dlouho neviděli.

Křtili jsme knížku dýmem z vonných tyčinek, každý z kmotrů pojal obřad originálně… Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života.

Číst dál...

Číst dál...

Někdy se mi z našich krátkých povídání zdá, že máš ve svém životě přespříliš naloženo. Jak zvládáš tíhu? Vnímáš ji? Přijímáš psychoterapii jako svoje poslání? Co tě nejvíc těší, co ti pomáhá a co tě posiluje?

Nakládám si sama, bojím se prostojů a promrhaného času. Snad to vzniklo nahlédnutím za hranici mezi životem a smrtí, vážím si všech příležitostí, které se mi naskytnou. Ještě mě neopustilo nadšení z každého dne a doufám, že se tak ani nestane.

Moje práce je mi vším, dává smysl mému životu, je mi dítětem i rodičem, partnerem i učitelem. Je mi ctí, že mohu pár lidí chvíli doprovázet na jejich životní cestě a podpořit je v překonání krizí, nalezení poslání a smyslu, pomoci při prohlubování všech vztahů.

Díky naplněnému a dynamickému způsobu existence mám řadu skvělých přátel, s nimiž mohu podnikat nejrůznější kulturní i rodinné akce. V poslední době se spíše musí oni připojovat ke mně. Pečuji o maminku, která je téměř bezmocná, a žijeme pospolu. Vše se však dá skloubit, a za to jsem vděčná. Pán Bůh mi poslal velkého pomocníka, nezištného přítele, který mě v tomto nelehkém čase podporuje až na hranici záchrany života.

To vše mě těší a posiluje můj motor – nezničitelnou radost ze života.

Začátkem devadesátých let byla naše společnost plná nadějí, jakoby se duchovní brány otevřely. Když se ale dívám na veřejnou scénu, nevidím žádnou inspiraci. Máš pro to vysvětlení? Slýchám názory, že se společnost nedokázala od minulosti očistit, a tak se nevyčištěné rány ozývají.

Myslím si, že moje profesionální dráha velmi citlivě kopíruje vývoj naší společnosti. V devadesátých letech jsem pracovala s velkými skupinami klientů, kolem osmdesáti osob. V návaznosti na svůj rozhlasový pořad jsem pořádala četná setkání posluchačů po celé republice, vždy se sešly stovky lidí. Tehdy mi šlo o znovunalezení vzájemné důvěry, oslavu svobody a podporu odhodlání svobodně tvořit a obohatit společnost. Nikdy jsem nic nepředstírala, byla jsem opravdu nadšená tak, že to bylo nakažlivé. Pak se však začalo ukazovat, že většina lidí přitahovaných spiritualitou je jejími nadšenými diváky, ve svém každodenním životě však není ochotna nastoupit cestu oběti, služby a poctivosti, uskutečnění pozemské pravdy a lásky. Začala jsem zmenšovat skupiny a víc se vrtat do osobních příběhů, aby výstupy byly užitečné pro blaho světa. Byla jsem chvílemi dost drsná při odhalování vlastních selhání i reakcích na ostatní, v požadavcích na pojmenování chyb a vyjádření účinné lítosti. Díky tomu jsem nepřišla o duši v nějaké pseudoroli gurua či duchovního učitele. Jsem v současné době spokojená s tím, že vím o velké nezávislé skupině lidí, kteří jdou cestou záchrany cti lidstva ve svých profesích, rodinách i ve vztahu k životnímu prostředí.

Postkomunistické země charakterizuje mrtvá morálka, proto tu chybí očištění minulosti. To však musí proběhnout především na individuální úrovni, konkrétně a se snahou napravit, co se dá, nebo zastínit dobrými kroky ty špatné. Veřejná scéna nese stopy blahobytu, lenosti, sobectví. Děje se to v celém moderním světě. Volby vyhrává, kdo nejvíc křičí a slibuje. Ač jsou to lži, málokdo je odhalí. K tomu je totiž třeba číst, studovat mnoho zdrojů a získat tak objektivní přehled o stavu světa. Pohodlnost, konzum a neochota přemýšlet nás sunou do krize. A to je dobře. Celý vesmír se vyvíjí v krizích k vyšším kvalitám. Hluboce věřím ve světlou a láskyplnou podstatu existence. Ta se nakonec prosadí, byť na troskách pouťového pozlátka, které egocentrický materialismus vyhlásil za štěstí.

Každý, kdo podvádí, lže a krade, sklidí plody toho, co zasel. Žádný trest shůry. Jen logický důsledek kroků. Bůh netrestá, jen miluje natolik, že nám dal svobodnou vůli. K jejímu moudrému využití musíme dozrát. Mnohokrát shoříme a vstaneme z popela, jinak se nestaneme nezávislými a nepřestaneme se bát smrti. Možná nám dojde, že si planeta bez nás poradí, my bez ní nikoli. V každém z nás je nezničitelná jiskřička světla, skutečná duchovní cesta ji rozdmychává a přináší statečnost, velkorysost a soucítění. Jak moc planeme, tak velká zářivá stopa po nás zůstane pro další pokolení.

Jakým tématům se v psychoterapii v současné době věnuješ nejvíce?

Nejčastějším úkolem, před kterým stojím jako terapeut, je pomoc při překonávání partnerských krizí. Myslím, že se nám to s klienty daří, především tam, kde jsou ve hře i děti. Někteří přijdou bohužel pozdě, láska se už nedá zachránit. Pak je mohu jen doprovodit rozchodem, v němž nikdo neztratí důstojnost ani čest, společně objevíme hodnotu velkorysosti.

Dalšími velmi frekventovanými tématy jsou výchovné problémy s dětmi všech věků, nacházení společné řeči mezi generacemi.

Také mě hodně vyhledávají lidé trpící úzkostmi a depresemi, které souvisí se ztrátou smyslu v moderní konzumní společnosti. Soustředím se s každým na budoucnost, minulost je pro mne pouze zdroj informací. Odmítám v ní hledat výmluvy pro současné neúspěchy. Na rodiče se můžeme vymlouvat nejdéle do patnácti let. Potom už se rozhodujeme sami, kudy naše další kroky povedou.

Často pomáhám klientům najít cestu k využití potenciálu jejich schopností a nadání v životě.

Zvláštní skupinou témat jsou krize víry a strach ze smrti. Souvisí s hlubokým konfliktem mezi materialismem a spiritualitou v nitru každého z nás. Materialismus je zakotven v pyšném přesvědčení, že Ego je Bůh. Vše je třeba mít pod kontrolou a skutečnost je jen to, čemu rozumí mysl. Smrt a krize jsou chápány jako chyby, jež se musí napravit a vymýtit.

Spiritualita se opírá o citlivé vnímání okolí a tvořivou, spontánní snahu o harmonizaci. Hlavní hodnoty jsou uplatnění zákonů lásky v chování i prožívání, umění uskrovnit se a omezit ničivý vliv člověka na přírodu. Touto cestou se snažím ubírat a motivovat k ní ty, kteří mě vyhledají.

Vyvinula jsi vlastní originální psychoterapeutickou metodu, kterou jsi nazvala aktivní egolýza. Můžeš ji čtenářům zkráceně představit?

Název egolytická terapie je v odborné literatuře spojen s aplikací psychotropních látek, jejichž nejsilnějším účinkem je jakési rozpuštění hranic ega a možnost nahlédnout skutečnost z vesmírné perspektivy, ztotožnit se s univerzálním vědomím, božskou podstatou existence. Takový prožitek má v sobě příslib skutečně duchovní orientace osobnosti v každodenním životě. Díky mnohočetným inspiracím od mých učitelů, významných postav transpersonální psychologie, jsem pochopila, že se k tomuto bodu obratu můžeme dobrat i bez pomoci chemie a posvátných bylin.

Důležitá je dlouhodobá příprava obsahující detoxikaci, půsty a pravidelnou meditaci, zklidnění konfliktů, důvěru v moudrost, která nás přesahuje. Velkým pomocníkem je soudržnost malé skupiny spojené společnými prožitky na jemnějších úrovních duchovního poznávání, pocit bezpečí v prostoru, kde se vše odehrává. Jako hlavního průvodce na cestě využívám velmi kvalitně reprodukovanou hudbu z různých koutů světa. Pokročilí klienti s ní dokážou komunikovat nikoli tancem, ale jakýmsi převtělováním. Rozplynou se v ní tak, že hraje i zpívá skrze ně. Pak dochází k uvolnění hluboko uložených energetických a emocionálních bloků s trvalým efektem osvobození a jasnějšího zření. Vše se integruje díky společnému sdílení a citlivým zpětným vazbám od terapeutů, kteří podrobně znají příběh každého účastníka. Je to náročná práce na sobě, často bolestivá. Na nižších úrovních práce se nejprve potýkáme se strachem, pýchou a závislostmi, které brání svobodě ducha. Spolupráce je dlouhodobá, nelze vynechat žádnou úroveň. Na nejintenzivnější programy zve tým terapeutů podle dosavadní zkušenosti s klientem. Vyhneme se tak rušivým motivacím, jako jsou touha po dobrodružství, potřeba být pokročilejší než ostatní, přehnané sebevědomí. Nepořádáme žádné výcviky, nerozdáváme certifikáty, nechceme živit Ego.

Co by sis do budoucna nejvíce přála?

Abychom byli všichni ochotni čerpat informace z více objektivních zdrojů a nenechali se manipulovat hloupými křiklouny. Aby nám ležela na srdci Planeta a byli jsme ochotni se uskromnit. Abychom se nebáli smrti a přijali ji jako přítele, který stále kráčí po našem boku a ptá se, zda nemarníme čas. Abychom nabízeli bez podmínek poklady svého srdce a umu.

Číst dál...

Jako každý rok se u příležitosti Vánoc vzedme vlna vzájemného obdarovávání. Je to umělecký obor, málokdo však k němu přistupuje v tomto duchu.
DÁRCI
V roli dárce mnozí trpí z různých důvodů. Někteří proto, že nejsou zvyklí používat fantazii a tvůrčí přístup ani v jiných životních situacích. V předvánočním čase je zachvátí panika, smutek či vztek. Z láskyplného činu se stane nepříjemná povinnost, obdarovávaní klesnou na žebříčku obliby.
Výše postavení z této skupiny mají někdy exkluzivní řešení – šikovnou sekretářku, které přidělí prostředky na vánoční dárky a ona je obstará k velké radosti všech. Zná psychologické ladění i zvláštnosti všech členů šéfovy rodiny mnohem lépe než on sám. Zda se bude tvářit, že je to jeho dílo, nebo přizná, kdo mu pomohl, záleží na míře sympatií či nevraživosti vůči asistentce na straně manželky.
Ostatní odevzdaně absolvují cestu po kamenných obchodech a nějak se s tím popasují. Možnosti využití internetového obchodu jsou jim k ničemu, nevědí, kam by se měli podívat…
Jinou skupinou jsou lakomci. Nehovořím o lidech, jejichž finanční situace je nepříliš utěšená. Ti kupodivu většinou problém v této oblasti nemají. Lakomci netrpí výrazným nedostatkem, neradi však přicházejí o jakékoli částky. Pro ně je tento čas naprosto odporný. Pokud se jim nepodaří vyhnout se svátkům odjezdem na neznámé místo, nešetří časem ani silami na to, aby pořídili co nejlevnější, třeba i lehce opotřebované zboží, jež vypadá lépe než jeho kvalita. Doprovodí je i zajímavým smyšleným příběhem umocňujícím hodnotu daru. Vydávají jej za pozůstalost po zesnulé oblíbené hvězdě či hrdinovi, popřípadě za předmět, kterého se žijící celebrita letmo dotkla. Zapranou blůzu obdaří komentářem, že letos je nejmódnější barvou holubičí šeď. Takové dary představují úžasnou pokladnici nápadů. Nebudete-li líní a pokaždé si vděčně a bez zášti zapíšete tyto momenty, vznikne zajímavý humorný dokument. Po pohřbu skrblíka při něm s něhou zavzpomínáte. Zjistíte, že vás obdaroval více než kdokoli jiný.
Je mezi námi i mnoho nadšených dárců. Předvánoční čas zbožňují, není u nich výjimkou ani pořizování dárků v průběhu celého roku. Bývají to přirozeně duchovní bytosti, činí je šťastnými učinit někoho šťastným. Nevýhodou bývá jediné: občas se jim nepodaří najít dárek, kamsi pečlivě ukrytý od dubna.
Faktory blokující obdarování
Těžko nás obdarovávání bude těšit, když si při něm budeme příliš připomínat, že je to povinnost. Zkusme si připustit, že dostáváme dobrou možnost nezapomenout na své blízké a pokusit se je potěšit. Těžší je zadání každoročně obdařit někoho, koho nemáme příliš v lásce. Pokud však řadu let patří do rodiny, mezi naše blízké, je možná letošní rok příležitostí k psychologické analýze vztahu a osobnosti postiženého. S velkou pravděpodobností se nám podaří odložit staré křivdy a vzpomínky na jeho nevhodné výroky nebo činy. Zkusme na něj pohlédnout bez této zátěže a více mu otevřít srdce. Možná se stane drobný zázrak.
Nedostatek empatie způsobuje, že žijeme v omylu. Jsme si jisti, že to, co působí radost nám, milují i všichni v našem okolí, touží po tomtéž a mají stejné názory. Taková nedostačivost vcítění rodí absurdní dary. Ne každý bude nadšen ze seskoku padákem, rybářského prutu, kosmetické sady, pletení nebo víkendu v Čapím hnízdě.
OBDAROVANÍ
Nesmíme zapomenout, že chyba může být také na druhé straně. Není snadné obdarovat každého.
Někdo je přehnaně náročný bez ohledu na možnosti dárce. Většinou jde o jedince, jimž je lásku možné dokázat pouze velkými finančními investicemi. Uspokojující jsou jen okázalé dary, které vyrazí dech širokému okolí. Odtud pocházejí dluhové víry. Je však třeba podotknout, že se tato úchylka vyskytuje i na straně nadělujícího, který chce oslnit a obstát v konkurenci.
Jsou mezi námi lidé, kteří neumí vyjádřit radost. Je to k uzoufání. Každá snaha končí frustrací. Stále stejný výraz, žádná reakce, žádná emoce, bezbarvé díky. Zatímco nejbližší se zmítají v pochybnostech, pocitu odmítnutí či nelásky, nositel kamenné tváře si vůbec neuvědomuje, co působí. Dokonce mívá uvnitř dobrý pocit, ba i lásku. Musíme počítat i s touto invaliditou a nebrat si prázdnotu osobně.
Pohotovost k agresivitě vede k pozici člena rodiny, jehož se ostatní bojí. Třesou se strachy, zda dárek nezpůsobí nevoli, výčitky, či přímo útok. Vánoce jsou pak spíše procházkou minovým polem než svátky lásky a míru.
Jiní blízcí blokují dobrou vůli příbuzných tím, že zarputile odmítají vyjádřit jakékoli přání. Jsou neobdarovatelní pro ty, kteří zoufale potřebují inspiraci, pomoc. Někteří tak činí z přehnané skromnosti. Jiní jen surově týrají své nejbližší, považují dar za důkaz hluboké lásky a zájmu o ně, požadují, aby dárce dokázal, že zná každou jejich myšlenku a přání.
Jiným příkladem jsou ti, již neumějí přijímat. Není v tom ani zlý úmysl, ani zvláštní požadavek, ani obludná skromnost. Žijí jen v opačné energii, rádi se starají o druhé, o svět, jsou si jisti, že sami nic nepotřebují. I když se snaží, nedává jim pozice obdarovaného smysl. Jediné, s čím mohou souhlasit, je pozvání k nějakému společnému zážitku. Dejme jim jasně najevo, že po něm moc toužíme. Pak to pro nás s velkou radostí udělají.
DÁRKY VYCHOVÁVAJÍ
Vánoční dárky mají potěšit především děti. Nesmíme zapomenout, že je to situace, v níž našim nejmenším předáváme také svoji hodnotovou orientaci, zakotvujeme v nich lásku k pomíjivému a nepomíjivému. Vše materiální pomine, společné šťastné prožitky a chvíle blízkosti zůstanou na celý život.
Moji přátelé vychovávají své děti ve věku tři, osm a deset let nádherným stylem, dbají na jejich srdečnost, odolnost, cit k přírodě a další důležité charakterové vlastnosti. Jsou mi trvalou inspirací a nadějí pro budoucnost. Vloni si pro nejdůležitější dárek dětem vzali inspiraci z knihy od Bey Johnson Zero Waste Home a darovali jim kalendář na příští rok, do něhož zaznamenali víkendové zážitky, jež absolvují. A tak spolu letos postupně navštívili venkovní archeologický skanzen, kde se podíleli na stavbě pravěkého domu, zábavní park Mirakulum, IQ park, Náprstkovo muzeum, výlet s hledáním trilobitů, dvoudenní výlet s přespáním pod širým nebem a tábornickým stravováním, návštěvu divadla a ještě se chystají na balet a operu.
Každá rodina má své experty na různé obory, svůj styl, a tak může vzniknout nesčetně nádherných vánočních zážitkových kalendářů. Budu vděčná, když mi ti, kteří to považují za dobrý nápad, pošlou další exempláře.
Krásné Vánoce!

Číst dál...

My lidé jsme podivní živočichové. Nad ostatní bytosti se vyvyšujeme, protože jim podle nás chybí schopnost myšlení. Na rozdíl od nich však nedokážeme být harmonickou součástí geniálně uspořádaného vesmíru, jehož skutečnou podstatu náš ubohý mozeček není s to pochopit.
Rostliny letos s jistotou a ve velkém předstihu věděly, že přichází těžký čas a velké sucho. Kvetly a plodily jako o závod, aby zajistily pokračování rodu. Vlastní zánik žádného jedince z rostlinné říše neuvrhl do deprese, služba Všehomíru je jim nadevše. Podobných příkladů najdeme, kam oko dohlédne. Nikdo nepanikaří, každý činí, co je třeba.
Dávno jsme se zbavili šestého a dalších smyslů, a tak čekáme, co předpovědí meteorologové, naši vědci přes počasí. Asi budou muset přepočítat modely, letos nás mnohokrát zmátli. U mne v Rynarticích například v neděli třiadvacátého září ještě v osmnáct hodin přesná lokální předpověď hlásala, že za hodinu přijde orkán. I uklidila jsem a přivázala vše, co by mohlo poletovat, zabednila se doma a v obavách očekávala katastrofu. Jeleni nedbali a troubili přímo pod chalupou ze všech sil, vášnivě si vyřizovali své chlapské účty. A skutečně: nic se nestalo, jen pořádně pršelo. Před jedenáctou hodinou večerní nastal výpadek proudu, který skončil až v půl sedmé ráno. Že by přece jen? Když jsem druhý den projížděla krajem za nákupy a na poštu, neviděla jsem jediný padlý strom. Něco se stalo, ale na míle daleko. Určitě to však nebylo tak ničivé jako orkán Kyrill, který měl být překonán.
Ve své psychoterapeutické praxi se soustřeďuji především na prevenci, na zúročení osobních, vztahových i společenských krizí dosažením vyšších kvalit prožívání i konání. Snažím se všemi silami a formami nabízet cenné podněty pro moudrou sebereflexi a velkorysé řešení problémů. Podporuji zdravý životní styl, úctu k přírodě, ohleduplné chování nejen na mezilidské úrovni. Doufám, že přispěji k posílení naděje na to, že šest procent populace tyto hodnoty podpoří svým osobním životem. Je to počet lidí, kteří již mají sílu obrátit běh lidských dějin bohulibým směrem. Přežijeme a s námi i mnoho božích stvoření. Příroda se bude moci regenerovat, my se staneme odolnějšími, vlídnějšími a skromnějšími, vychováme tak i svá mláďata.
Znovu a znovu mě znepokojuje fakt, že fungujeme na velmi nebezpečném principu: na chvilku se polepšíme až po tragédii, konfrontaci s vlastní smrtelností. Do té doby jsme slepí, hluší, nechápaví. Odkládáme důležité činy na neurčito, podléháme Lenosti a Strachu – dvěma zplozencům pekla. Jejich koučink nás spolehlivě dovede do deprese, k tupé necitelnosti a destrukci.
Jakmile do nás uhodí jako blesk z čistého nebe bolest, ztráta, hanba nebo nemoc, měli bychom vztáhnout ruce k nebi jako chasidští mudrci a vzkřiknout: „Děkuji ti, Hospodine, žes mě uznal tak velkým a postavil mě před tuto zkoušku!“ A spolu se zenovými buddhisty číst poselství své katastrofy, abychom pochopili, která posvátná brána se před námi otevírá, jakým směrem se máme vydat, co máme odložit, čeho se vzdát. Potom se otevřeme křesťanskému milosrdenství a ochotě obětovat se, abychom dosáhli čistoty oddanosti Nejvyššímu, jak káže Korán.
Veškerá duchovní moudrost lidstva je nepřetržitě k dispozici. Vyberme si své pomocníky i učitele, kteří nás podpoří ve snaze být dobrými lidmi. Přestaňme krmit nenasytné Ego plné touhy po moci a blahobytu. Učiňme z něj oddaného služebníka božího, pod jehož rukama svět rozkvete a stane se bezpečným místem.
Potřebujeme si cenit svých nejbližších dnes, dát jim najevo lásku a úctu namísto věčné nespokojenosti a obviňování. Až zemřou, stanou se pro nás teprve dokonalými a my budeme litovat, že jsme si toho nevšimli dříve.
Podívejme se očima blízké smrti na současný obraz své životní pouti. Co vše je třeba uspořádat, očistit, smířit? Co bych ještě chtěl stihnout vykonat? Kolik času jsem promarnil? Zkusme si v životě udělat takový pořádek, aby za námi nezůstávala zkáza a tíha, abychom mohli odejít se ctí v jakémkoli okamžiku života.
Nevíme, jak dlouhá pouť je nám dána. Krátké životy bývají naplněny po okraj, jako by ti, jimž je dáno zemřít mladí, byli moudřejší a vnímavější, dříve zralí než ostatní. Mnohokrát jsem doprovázela kousek cesty rodiče, kteří přežili své děti. Z jejich svědectví jsem vyčetla, co je napsáno výše. Nebyla to jen obecná adorace zemřelých dětí, ale ohromující zprávy o skutečných činech a zprávách, které za sebou zanechaly. Škoda, že si je málo předáváme, jistě by uzdravily oslabenou soudržnost a vzájemnou péči v moderní rodině. Snadno se rozcházíme, opouštíme živé děti. Vystavujeme je trapnému představení vzájemných útoků na téma neuspokojivého partnerství, ač by nám mělo být jasné, že ten, kdo je požehnán potomstvem, je především rodič a mnohem méně sexuální konzument.
Duchovní život je skutečný a pravdivý teprve tehdy, když nám ráčí vstoupit z úst a mysli do rukou a srdce, když s láskou a vděkem žijeme i konáme. Kráčíme světem ve víře v dobré konce, s věčnou nadějí, že můžeme napravit, co jsme pokazili. Chyby lze zastínit mnoha obdivuhodnými činy.
Kdo nosí Boha v srdci, je rád na světě, nebojí se smrti, váží si každé pozemské chvíle, jež je mu dána. Nestydí se za slzy dojetí, dokáže se smát na celé kolo, až nakazí ostatní. Nepovyšuje se, nenápadně slouží, kde je třeba. Vnáší světlo do svých vztahů, do svého díla, nic mu není zatěžko. V jeho blízkosti se lidé cítí dobře, aniž by tušili proč. Umí vroucně obejmout a pohladit, utěšit slovem, pomoci činem. Nedopustí, aby kvůli němu zbytečně umírali jiní tvorové. Není svatý, je neobyčejně obyčejný. Až dlouho poté, co zmizí z dohledu, nám dojde, že jsme se ohřáli ve světle, z něhož neubývá. Kéž jsme tací všichni alespoň hodinu denně…
Západní civilizace se ocitá v duchovní, etické a psychologické krizi, pomíjivé hodnoty jsou vynášeny do nebes, Láska tone ve tmě. Ale nic není ztraceno. Budiž požehnáno každé dobré slovo i skutek. Kéž v pravou chvíli zasáhnou jako blesk z čistého nebe.