PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Od nepaměti se snažíme uchopit téma lásky. Jak těžké je zpodobnit ji, popsat, definovat... Pocit, jímž prošel každý, je závratně nádherný, přesto mnohá snaha o ztvárnění vyzní nepřesvědčivě.
Občas mě napadá, že nejvěrnějším způsobem jsou schopni lásku zachytit ti, jež nikdy nebyli ve svém těle velkými milovníky. Naplnila jejich duši a mysl a vytryskla do světa formou světla či tónu. Požehnali jí celé lidstvo.
Rostandův Cyrano z Bergeracu je toho výmluvným příkladem. Za milostné tělo, obdařené krásou, jímavě zpívá okouzlující hlas ohyzdy. Ač půvabná Roxana na konci příběhu zjistí, že milovala tento hlas, nikoli krasavce Kristiána, autor ji uchrání těžkého úkolu oddat se nosatci fyzicky a milosrdně ho zabíjí. To je samozřejmě moje humorná licence.
Pomáhala jsem zažehnat stovky partnerských problémů, vztahy defilují mou praxí. Musím konstatovat, že mnozí utíkají za romantickou poezií a po chvíli si stěžují na malou fyzickou přitažlivost partnera. Jiní jsou tělem pobláznění a strádají prázdnotou partnerova ducha... Lpění na formě je zprávou o povrchnosti a důkazem nepřítomnosti zázraku zvaného Láska. Zmíněné osoby postrádají schopnost hluboce milovat a zabývají se pouze svým vlastním blahem, otázkou, zda jsou dostatečně milováni. Láska je pro ně oblažením, nikoli proudem tryskajícím ze srdce. Jsou odsouzeni k trvalé nespokojenosti, jejich požadavky jsou nesplnitelné, sami nabízejí pramálo. Pletou si lásku s vlastnictvím, otroctvím, vládou nad druhými. Jejich zbraněmi jsou výčitky, ponižování, trestání. Nechápou, že ani zcela zmučený a zotročený partner, plnící všechna přání, nemůže probudit němé srdce. Bojí se bolesti, nejsou ochotni nic obětovat. Jsou zaslepeni pýchou, která jim našeptává, co vše mají právo žádat. Sebestřednost je dovádí k zuřivosti, stále se cítí ukřivděni a nedoceněni. Časem docházejí k závěru, že láska neexistuje, je to jen mámení, poblouznění. Pokud se na chvíli zamilují a snaží se potěšit blízkého, očekávají hluboký vděk a okamžitou odměnu. Získají jen důvod k dalším útokům. Někteří dokáží zářit a pobláznit mnohé hlavy, obdiv však zneužívají jen pro své uspokojení. Věkem se jejich nenasytnost přetaví v nevrlost, škarohlídství. Jsou mezi nimi fanatičtí vyznavači konspiračních teorií, zavilí neznabozi. Jejich náboženstvím bývá moc a majetek.
Milovat
Umění milovat se nemůžeme naučit technicky, neexistuje žádná univerzální metoda. Těžko budeme milováni, pokud neotevřeme srdce a nevpustíme do něj Lásku. Vede naše kroky, prozařuje naše činy. Uprostřed hrudi cítíme proud tepla, jímž potřebujeme zahrnout vše živé i neživé. Připojí-li se k nám spřízněná duše, přirozeně se do ní vcítíme a s radostí nacházíme mnoho způsobů, jak ji potěšit. Nepotřebujeme vděk ani odměnu, jsme naplněni samotnou skutečností, že jsme někoho učinili šťastným. Dětem, dospělým i zvířatům je v naší přítomnosti dobře. Jakmile se začneme příliš zabývat sami sebou, Světlo zhasne. Bez něj není blízkosti, důvěry ani pocitu bezpečí.
Všichni se ke schopnosti milovat musíme probolet životními zkušenostmi. Ve vzácných případech se narodí sluneční dítě, které ji dostane do vínku. Je snadné ho milovat, rozdává radost svým pouhým bytím. Tento dar však může během dospívání a dozrávání ztratit či promarnit. Útočí na něj mnoho silných vlivů, svůdných výkladů světa, přicházejících často i od nejbližších. Je varováno před mnoha nebezpečími, která na něj číhají, bude-li důvěřivé s náručí dokořán a potřebou pomáhat druhým.
Podlehnout takovým autoritám znamená propadnout se do tmy, stát se opravdu slabým. Tak k světu promlouvají ti, kteří jsou plni strachu - ze života, ze smrti, z Boha. Přestože se sami někdy ocitli ve stavu Milosti, zabili Světlo v sobě. Zalekli se těžkých úkolů vyžadujících odolnost a statečnost.
Není duchovní cesty bez schopnosti milovat, bez ochoty milovat, bez statečnosti při obhajobě Lásky jako základního rozměru bytí. Nedá se předstírat. Nemáme o ní pochyb, když jsme aktivně a po většinu času v láskyplné službě světu. Úzké spojení se spřízněnou duší je poklad. Jen znásobí moc Světla, jímž jsme vedeni. Otevřené srdce nestrádá nedostatkem Lásky, nemusí jí šetřit jen pro vyvolené. Čím více milujeme, tím více narůstá síla léčivé energie, již můžeme rozdávat.
Být milován
Je nemožné někoho přesvědčit o základní pravdě života a smrti: všichni jsme milováni Prozřetelností, všichni jsme vyvolení. Osobní prožití této skutečnosti znamená Osvícení. Je nejvyšším cílem na všech duchovních cestách, v mystických základech všech náboženství.
Mnozí se mylně domnívají, že dosažení takového stavu znamená doživotní setrvání v blaženosti. Je to však jen příležitost k upevnění hluboké důvěry, statečnosti, naděje. Dotkneme se na okamžik svého trvalého vnitřního spojení s Univerzálním vědomím. Stane se tak možná jednou za život. Jakmile zmarníme tuto zkušenost následnými pochybnostmi, požadavky na další potvrzení, přesvědčíme sami sebe, že to byl jen stav poblouznění. Propadáme se zpět do strachu, slabosti, nelásky. O to naléhavěji požadujeme důkazy lásky od těch, jež jsou nám jí povinováni: od rodičů, dětí, partnerů, učitelů... Čím více je vyžadujeme, tím méně jich dostáváme.
Cítit se být milováni můžeme jen tehdy, je-li naše vnímání velmi jemné a probuzené. Důkazy jsou jako dotek motýlího křídla: úsměv, něha, vřelé slovo, hudba či obraz rozechvívající srdce, krása kapky rosy v úžlabí listu, ptačí zpěv, paprsek slunce na tváři... Jejich výčet by mohl být nekonečný. Jsou silné, oslnivé a přeci éterické. Nikdo se nekoupe v proudu Lásky v každém okamžiku, ani každý den. Mnohem častěji jí však můžeme svět obdarovávat, vkládat ji do svého konání i vztahů. Pak prožijeme mnohem více porozumění s těmi, kdo jsou na podobné cestě, a pocítíme laskavou shovívavost k odpůrcům.

Mám veliké štěstí. Mou rolí je provázení klientů jejich příběhy, povzbuzování k možným zlepšením v životě. Využíváme přirozené cesty k dosažení stavů rozšířeného vědomí, jež umožňují osvobozování od hlouběji a hlouběji uložených bloků. Výsledkem jsou trvalé pozitivní změny v oblasti osobního růstu i vývoje vztahů. Veledůležitým průvodcem je nám hudba ze všech koutů světa.

Tuto originální metodu jsem pojmenovala Aktivní egolýza (AE), ovládá ji také můj tým, jehož členové prošli dvanáctiletým výcvikem. AE je založena mimo jiné na rovnocenné spolupráci terapeuta a klienta, na jejich vzájemném podrobném a pravdivém sdílení osobních příběhů. Počátek procesu zasvěcujeme otevření na fyzické, psychické i spirituální úrovni, překonávání strachu a lpění. Velmi rychle se vytratí hysterické tendence a předstírání hloubky. Do programu nepřijímáme závislé na návykových látkách, včetně nikotinu, který je v naší zemi bohužel bagatelizován.
Jedná se o dlouhodobý proces, v němž lze dosáhnout hlavních cílů zhruba během prvního roku spolupráce. Pro mnohé klienty se stáváme trvalým zázemím pro podporu zdravého zvládání krizových a rozhodujících situací a pro návrat ke každodenní praktické spiritualitě. Vyhledávají nás i po řadě let a vždy je na co navázat.
TICHÉ MEDITACE
Nezbytnou podmínkou pro účast na nejintenzivnějších programech pro pokročilé (už dříve jsem se zmínila o Shamanyce) je nejméně měsíční poctivá příprava. Tuto předehru stavím na vegetariánské stravě, krátkodobých půstech, zlepšování fyzické kondice, vstřícnosti k okolí a tichých meditacích. Věřím, že se časem bude tímto směrem životní styl zúčastněných měnit.
Trvalý vývoj metody rodí její další stupně, v nichž uplatňuji nové poznatky získané díky společně nabytým zkušenostem.
Letos jsme se šestičlennou skupinou poprvé prožili Shamanyku v sedmidenním půstu. Konala se v týdnu po Popeleční středě ve druhé polovině února, v čase prudkých mrazů. Pozvala jsem naše dlouhodobé souputníky, kteří překonali strach z půstu a absolvovali sami už dříve vícedenní niternou cestu a očistu bez jídla. Přijeli Káťa, Martina, Pavla, Marian a dva Tomášové. Tým sestával z Boženky, Lenky, Patricie a lékaře Petra.
Průběh týdne byl pro všechny bez rozdílu velkým a nádherným překvapením. Od prvního okamžiku se odvíjel ve veliké blízkosti, harmonii a spolupráci. Spontánně jsme přecházeli od sdílení v jídelně či sále k prožitkové přípravě na hlavní Cestu, plánovanou na čtvrtek. Pokaždé, když jsme se otvírali hudbě v sále nebo se dělili o své příběhy, svítilo na nás slunce.
AKT SEMKNUTÍ
Ve středu jeden z Tomášů při svém obvyklém ranním běhu krajinou objevil Krista, kterak odpočívá na úpatí svého kříže. Jde o dominantu Křížového vrchu v Rynarticích, o dřevěný kříž s plechovým Ježíšem, jejž silné vichřice posledních týdnů od jeho jha odtrhly. Odpoledne jsme se vydali na pouť s žebříkem a nářadím a vrátili Syna Božího do služby. Všudypřítomné plné slunce provázel mocný ledový vítr. Tento neobyčejně obyčejný akt nás ještě více semkl.
Další den ráno jsme se setkali v sále k velké Cestě. Slunce zářilo a Petr ještě na chvilku vpustil otevřeným oknem čerstvý vzduch. Káťa nás upozornila, že venku zpívají ptáci. Zaposlouchali jsme se a užasle poznali nesmělý zpěv červenky. Její hruď podle pověsti zkropila Kristova krev, když se mu snažila svým zpěvem ulehčit utrpení. V indiánských legendách je považována za dceru Slunce. Objali jsme se beze slov za znění nádherného zpěvu z Taizé „Adoramus Te, Domine“. Bylo to tak silné, že jsme vynechali všechny technické postupy. Šest statečných si zakrylo oči a plynule přešlo na Cestu, zatímco náš čtyřčlenný tým nastoupil do služby průvodců a pečovatelů.
Celých, téměř sedm hodin jejich intenzivního putování krajinami radosti, žalu, osvobození i Boží milosti doprovázela sluneční záře. Poprvé se stalo, že se během procesu každý z účastníků dostal na dlouhou dobu také do stavu hluboké, čisté meditace, během níž tělo zůstává opuštěno na zemi a duch se toulá jinými světy.
Ani po ukončení pouti se nikomu nechtělo odejít. Společně jsme obklopili posledního tuláka po hvězdách a počkali na jeho probuzení. Ač měl cestu nelehkou, pohled na účastné a láskyplné tváře přátel ho naplnil velikou radostí. V tu chvíli vniklo do sálu zlaté slunce od západu a ozářilo sochu Buddhy. Dojatě jsme se tím obrazem pokochali a znovu se objali. I přes všechny nastalé zázraky nebylo náznaku blouznění či vyumělkovanosti. Všichni jsme se chovali prostě a přirozeně. Ve stejném duchu se pak odvíjelo sdílení prožitků z pouti za hranice běžného vědomí. O těch by se mi však těžko psalo, vytrženy z kontextu by nevyzněly tak, aby nenavodily dojem přepjatosti. Navíc souvisely s intimním prostorem osobních příběhů. Jsou vlastnictvím jen tohoto jediného kruhu.

UZAVŘENÍ A OBDAROVÁNÍ
Následující tři dny patřily integraci, doznívání, dočišťování a pohledům do budoucnosti. Každý z nás dospěl k vytčení nejbližších i vzdálenějších cílů, navzájem jsme se inspirovali k způsobům jejich dosažení.
Dalším vrcholem týdne bylo nádherné překvapení. Lékař Honza je nejčastějším průvodcem našich programů a aktivně egolytickým terapeutem. Tentokrát mu naléhavé pracovní úkoly na poli světové vědy nedovolily přijet a on se nás rozhodl velkoryse obdarovat. V Drážďanech, kde působí, se v sobotu večer konal koncert Kodo, nejlepší skupiny japonské hry na bubny stylu Taiko, koupil nám všem vstupenky.
Absolvovat tento neuvěřitelně dokonalý příklad soubytí, spolupráce a virtuozity ve stavu půstu s uplynulými dny v duši se asi nikomu jinému na světě dosud nepodařilo. Impozantní bubny nás prostoupily a vibrovaly v srdci, naplnily obrovskou silou a podpořily odvahu vykonat všechny nutné budoucí kroky bez bázně a hany.
Nedělní dopoledne bylo zalité sluncem stejně jako všechna předchozí. Doprovodilo nás v posledních přípravách na návrat domů, jímž začíná nejdůležitější část Cesty: praktická spiritualita všedního dne. Kéž Světlo v nás stále plane nezastíněno strachem, sobectvím a dalšími nezdobami lidské současnosti.
Shamanyka v půstu je zcela novou kvalitou naší práce, a tak ji bylo třeba pokřtít. VIA ILLUMINATA, cesta světlem zalitá...

Mnoho let se snažím jít proti proudu vládnoucí filozofie egocentrického materialismu, která zasáhla i psychologické a spirituální vody. Nevkus, všeobecné zhrubnutí a vulgaritu nevyléčí desatero "Jak milovat sám sebe" nebo vznášení požadavků na partnery, příbuzné a nadřízené, aby "naplňovali mé potřeby". Egoismus, bezohlednost a neomalenost se staly uznávanými prostředky k dosažení úspěchu, bulvární apel na nejnižší lidské pudy zplodil nesmyslnou rovnici: vysoká sledovanost = kvalita.

Odmítám uvěřit, že pro obyvatele naší ještě chvilku krásné země je potěšením umístění na nejvyšších příčkách evropských žebříčků v počtu kuřáků, uživatelů antidepresiv, sexuálních společnic mezi vysokoškolačkami, v konzumaci nekvalitních potravin, ničení tváře krajiny a tradiční vesnice... S takovou pověstí můžeme těžko získat zpět respekt a obdiv zbytku Evropy, jimiž oplývala naše první republika. Tehdy byla politika službou a prezident respektovanou ušlechtilou osobností.
Žijeme v době, která je bodem obratu. Jedině zmar, nebo znovuzrození představují možnosti směru dalšího vývoje. Je na každém z nás, kudy se na své životní pouti vydá. Lenost, nezájem, pasivita, nezřízenost, nezdvořilost jsou jasnou volbou.
Druhá cesta je těžší, čistě duchovní. Opírá se o vnitřní pozitivní proměnu, o vítězství nad osobními démony. Všechny spirituální směry staví na společném základě, na Lásce. Aby se tento ryzí poklad stal přirozenou součástí každodennosti, nemůže být pouze nejasně definovaným pocitem nebo dokonce pouhým vyjádřením erotického pnutí. Je to světlo, jež prostoupí myšlenky, chování, dílo i vztahy. Za jeho praktický projev považuji vlídnost. Tato cenná charakteristika může být člověku přidělena jedině zvenčí: lidé se cítí příjemně v jeho blízkosti, rádi s ním tráví čas.
Nikdo neuvěří strojené vlídnosti. K tomu, aby se stala základním kamenem povahy, je třeba pečovat o deset psychospirituálních kvalit osobnosti.

1. Otevřenost
Tělo bývá zablokované na mnoha místech, každé z nich představuje odložený, neřešený problém. Vzpřímená postava s otevřenou pozicí ramen vystavuje srdce do světa, ruce jsou energeticky nekonečné, všeobjímající náruč symbolizuje ochotu přijímat úkoly, které se před nás postaví. Aktivní životní síla se potřebuje opřít o pevné tělo prosvětlené duchem, jehož držení i pohyb vzbuzují v okolí důvěru a pocit bezpečí.
Mysl bývá uvězněna ve lži, v obavách z prozrazení čehosi skrývaného, v nedůvěře ke světu. Uzdraví se jedině pravdou a jasným formulováním idejí. Vnitřní démony představují toxické myšlenky, které člověka zotročují, vtahují do nepříjemných psychických problémů. Je nutné osvobodit se cestou meditace. Mysl nesmí být vládcem, ale moudře používaným nástrojem.
Ducha spoutává kromě strachu také pýcha, snaha mít vše pod kontrolou. K otevření praktického duchovního života dochází, když jsme s to vnímat a přijímat moudrost univerzálního vědomí, napojit se na ně. Tak překonáváme racionální kontrolu a sebestřednost.
Zmíněná tři otevření plodí velkorysost a schopnost naslouchat, podporují vytváření zdravých, láskyplných vztahů.

2. Statečnost
Otevření je nezbytnou podmínkou pro překonání strachu. Statečnost je výsledkem vnitřního rozhodnutí. Odhodlání překonávat překážky a vnímání krizových situací jako přirozené součásti života prohlubují osobní růst. Získáme moudřejší náhled na život a svět, nezávislost na hmotných statcích. Celoživotní vědomé zvyšování odolnosti vůči bolesti a strachu je smysluplným programem na cestě k nezničitelné tiché vnitřní radosti. Ve strachu podléháme slabosti i agresi, ztrácíme důstojnost.

3. Ušlechtilost
Mnohokrát v životě se ocitneme v situaci, kdy je otázkou cti, zda dáme přednost pohodlí a osobním zájmům před službou vyšším mravním hodnotám a cílům. Pokud nesmiřitelně střežíme svůj prostor i majetek a máme srdce otrlé vůči nesnázím a utrpení okolí, nestaneme se nikdy vlídným člověkem. Tomu působí největší potěšení, když učiní někoho šťastným.

4. Vcítění
Předchozí kvality jsou součástí rozvíjení veledůležité schopnosti empatie, bez níž nejsme schopni úspěšně komunikovat, ani žít v utěšených vztazích. Předpokládá hluboký zájem o každého, s nímž se ocitáme v kontaktu. Snažíme se dokonale pochopit jeho postoje, vnímání i jednání v kontextu životní zkušenosti a vlastností osobnosti. Naučíme se na situace nahlížet také z jeho úhlu pohledu. Pak snadno dosáhneme dohody, smíření, spolupráce, společných rozhodnutí. Empatický člověk se chová ohleduplně, nezneužívá slabých stránek druhých, ač o nich dobře ví. Nežádá po nikom, co není v jeho silách, dokáže však odlišit slabost od lenosti.

5. Péče o druhé
Zde navazujeme na vcítění soucítěním. Praktická podoba ušlechtilosti je duchapřítomnost, schopnost definovat problém a postarat se o strádajícího. Péči se musíme učit od předškolního věku. Vnímáme oslabení blízkých a snažíme se pomoci. I svěřená domácí zvířátka se na nás mohou spolehnout. Nezapomeneme je pravidelně nakrmit, vyvenčit, obstarat, co potřebují. Nedokážeme být lhostejní k utrpení.

6. Cit k přírodě a životnímu prostředí
Egocentrismus se promítá do bezohlednosti vůči celému světu. Ekologické svědomí a cítění nelze oddělit od vlídnosti. Duchovní život se nemůže odehrávat jen v prostoru mysli a lidské společnosti. Rozšiřuje vnímání tak, že nepochybujeme o nedělitelnosti všehomíra, o úzkých souvislostech a vztazích mezi všemi jeho prvky a částmi, o společném základu a vzájemné závislosti. Chováme se pak harmonicky, citlivě, neprosazujeme svou chtivost na úkor přírody, snažíme se neškodit všude tam, kde se můžeme uskrovnit.

7. Respekt k potřebám a teritoriu
Vnímavost k přírodě a prostředí se odráží i v mezilidských vztazích. Nevstupujme neomaleně do prostoru, kde nejsme vítáni, nezpůsobujme zbytečnou frustraci tím, že se nejsme ochotni s nikým dělit nebo ustoupit. V blízkosti opravdové vlídnosti se každý může cítit v bezpečí, není třeba být ve střehu. Prostor je naplněn energií útočiště.

8. Vstřícnost
Aktivní zájem o potřeby okolí vede k jejich předvídání a chování, jež způsobuje mnohá milá překvapení. Nezištné hýčkání šíří energii radosti. Ta naplní také nitro toho, kdo ji vykouzlil. Zneužívání vstřícnosti připravuje o duši.

9. Vřelá zdvořilost
V době hrubosti, sprostoty a ignorance působí jako otevřená brána do ráje. Každý pozdrav, dík, omluva, pochvala či povzbuzení posílí adresáta. Vyčistí vzduch páchnoucí nabubřelým křupanstvím a zabedněnou bezohledností.
Znalost a dodržování alespoň základních pravidel etikety léčí neutěšené vztahy a rodinnou atmosféru. Vyjadřování úcty a noblesní způsoby pozdvihují mravy v okolí. Lehké dvorné políbení ruky dámě by zasloužilo obnovu. Muži by se naučili úctě k ženám, ty by se necítily ohrožené a zjemnily by své chování.

10. Schopnost uvolnit, pobavit okolí
Vlídný člověk pečuje o pohodu ostatních také tak, že nevynechá příležitost k probuzení jejich smíchu. Kdo je rád na světě, je přirozeně vtipný, dokáže nabídnout k pobavení i své nedokonalosti. V posledním čase vymírá čistý nevinný humor prostý vulgarismů, chytře využívající bohaté pokladnice češtiny. Smích stmeluje, může však pozdvihovat i stahovat do stoky podle úrovně zábavy.

Vytvořila jsem desatero vlídnosti z niterné potřeby vzepřít se směru vývoje společnosti. Připomněla jsem si své důležité úkoly a dovoluji si povzbudit čtenáře k uvážení, zda by je mohli přijmout i pro svůj život. Jinak z bahna zmaru nevybředneme. Světlo v nás bliká, rozžehněme je v plamen.

Hledajíc inspiraci pro únorové psaní, narazila jsem na svou báseň, jíž jsem otextovala starou norskou píseň... Ve vzpomínkách ožily nesčetné obrázky z mých putování krajinou Norska daleko za polárním kruhem. Pohádkové cesty se sice odehrávaly v letních měsících, kdy slunce nezapadá, staly se však můstkem k zasněžené krajině a čistotě, jimiž mi sever voní.

Nejsilnějším zážitkem bylo setkání se sovicemi sněžními na severním výběžku Skandinávie tvořeném poloostrovem Nordkyn. Na sedmi místech jsme spatřili bělostnou sovu s jantarovýma očima sedící poblíž cesty. Pocit silného spojení s bytostí, která čte v mé duši a povzbuzuje mě k hluboké meditaci, ve mně otevřel jistotu, že tato chvíle předznamenává jakousi důležitou událost a nové poznání. Stalo se.
O týden později jsem se setkala se skvělou zpěvačkou, básnířkou, představitelkou sámské (u nás spíše známé jako laponské) šamanské hudby, světově proslulou Mari Boine. Strávily jsme spolu dlouhé odpoledne ve vřelé blízkosti s pocitem, že se známe dlouhé roky. Při loučení jsem se zeptala, zda má pro Sámy sněžná sova nějaký duchovní význam.
"Nemá," opáčila.
Vyprávěla jsem jí o Nordkynu a ona se začala smát:
"Kde jsi koupila mou první desku?"
"V Americe."
"A co je na jejím obalu?"
Rozesmála jsem se také. Hledí z něj oko sovice sněžní.
"To jsem byla já, bylo jasné, že se musíme setkat," zakončila Mari tiše.
Právě proto jsou mé verše přivinuty pod tichá křídla sovy, jedné z podob přítomnosti Velkého Ducha na tomto světě.

Soví ráj
Soví ráj najdeš na sněžné pláni
kdo tam byl, mnohé ví, nemá strach
kamení soví hrad tiše chrání
nespěchej, prožij den v modlitbách
Krásná je píseň horkých proudů
v nich smí tvá touha tiše plout
Ohně žár, ukrytý v suchém troudu
pohladí v domě snů každý kout

Soví pírka se na skráně snáší
lehounká jako smích, jako pláč
Po cestách koňský běh stříbro práší
božský sen prožívá vděčný spáč
Mámí tvé smysly hvězdná brána
jít dál bys neměl bezkřídlý
bezbřehou nadějí svítí rána
řady ctných rytířů prořídly

Bloudím tmou, bělostná soví křídla
k šíji mé anděl snů připíná
v údolí pode mnou horká vřídla
z bolestí zbývá jen jediná
S láskou se vznáším do tvé říše
snad blíž mě můžeš přivinout
Sněžných sov poznání je však výše
Střemhlav pád, oheň zhas’, zbývá troud

Únor bývá na sníh a mráz štědrý. Ráda se toulám na severu v milované krajině Labských pískovců, která se mi stala domovem. Provází mne Romeo, severský bílý pes. Zanecháváme za sebou na netknutém koberci třpytivé, k sobě přimknuté stopy. Mnohdy narazíme na drobná srdíčka srnčích otisků, velká srdce jeleních kopýtek, překřížíme liščí stezku, poštěstí se nám objevit nemotornou medvědí tlapku jezevce. Ticho, vůně mrazu, skřípot krkavčích námluv, zurčení říčky uvězněné pod ledem, křišťálové ledové záclony pod skalními převisy a zářivě bílé větve stromů nás obklopují v lesní katedrále. Bůh je tak blízko, že jeho dech hřeje. Srdce zaplavuje pokora a nekonečný vděk, že tu smíme kráčet a být součástí pohádkového zázraku světa bez poskvrnky.
Po návratu do vyhřáté chaloupky usedneme k oknu, za nímž na krmítku poskakuje barevná lesní ptačí cháska, drobné bytosti nevídané dokonalosti a krásy. Poutá nás blízkost, kterou si potvrzujeme každé ráno: vycházím ven s miskou černých semen slunečnice, pískám a volám na ně. Přilétají ze všech stran, nedočkavě usedají na krmítko kousek od mé ruky. Jitřní obřad díků za život.
Ve sklípku hodují na jablkách a bramborách roztomilé myšice temnopásé, pod střechou spí nebojácní plši velcí, ve škvírách pavouci, pod kameny žáby a mnoho dalších stvoření, která ani nezahlédneme. Dům je otevřená náruč, pomáháme si žít a těšit se z pouhého bytí. Zima je časem pospolitosti, v němž jakékoli nepřátelství ohrožuje život.
Padne brzká tma a mráz zesílí. Musím vyjít ven a kochat se inkoustově modrou oblohou plnou stříbrných hvězd. Žádné umělé osvětlení neruší koncert vesmírné blízkosti. Nekonečný prostor dýchá v rytmu tlukotu našich srdcí a odkudsi přilétá severský jojk, šamanský zpěv, propojující lidskou mysl s univerzálním vědomím: "Héjo lojlo déjo lojlo héjo lojlo lojlo la..."
Slyším tě, sestřičko Mari! Tvým jazykem hovoří již jen pár desítek tisíc lidí, tvé písně přesto otvírají srdce všech, k nimž dolehnou. Zpívej dál a neustávej! Tvůj hlas přesvědčil před léty nevědomé, kteří chtěli znesvětit vaši posvátnou půdu, aby ničivé dílo nedokonali. Stala jsi se svědomím opomíjeného a přehlíženého národa. Je vás málo, a přeci jste nositeli moudrosti, již jsme my ostatní přečetní kdesi poztráceli. Význam netkví v četnosti, ale ve spojení duše s Všehomírem. I kdybys zůstala sama, budeš pokladnicí poznání pro zbytek světa, poslem sněžné čistoty a pravdivosti.
Tvář mi pohladilo měkké, neslyšné bílé křídlo, zlaté oči zablýskly v měsíčním světle.
Stalo se to? Nestalo? Kdo si troufne zpochybnit dotek Věčnosti?
Zimní krajina vítá odvážné. Nebojme se přijmout Světlo a splynout s bělostnou krásou.
Nežehrejme na mráz, nezahánějme bytosti, které se přišly ohřát pod naši střechu.
V půli měsíce začíná dlouhý velikonoční půst, příležitost k očistě, ke zvýšení odolnosti, k hluboké meditaci. Kéž letos mnozí překonáme strach, lenost, omezenost a vydáme se na cestu Vzkříšení.

Číst dál...Československo, které se roku 1918 zrodilo z dosud nejstrašnější světové revoluce, svým demokratickým programem náleželo k vítěznému proudu dějin. Demokratické období, do něhož Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) vstoupil jako prezident nového státu, mělo být ve znamení vědy a humanity. První světová válka, kterou Masaryk vykládal pod Comtovým vlivem jako svár teokracie a demokracie, byla pro Masaryka širším vyjádřením české otázky. Na rozdíl od mnoha intelektuálů však odmítl spatřovat ve válce obrodný živel. Rozpoznal zlo a aktivně proti němu bojoval. Vítězství „dobra nad zlem“ přispělo k mohutným nadějím, které s sebou nesl vznik nového státu. Masarykovo pojetí života a politiky sub specie aeternitatis (pod hlediskem věčnosti) či Pravda vítězí se tak nezdálo být pouhým spekulativním heslem, ale osvědčenou vírou, že Prozřetelnost přece jen nějak bdí nad během světa... Mnozí myslitelé jako např. Karl R. Popper či Hannah Arendtová, se zmínili o Masarykovu Československu jako o ostrovu demokracie a svobody uprostřed fašizující se Střední Evropy.

... Masaryk zdůrazňuje „českou“ otázku, úlohu „českého“ národa a smysl „českých“ dějin... Provinciální mysl pozvedl k obecným úkolům. Češství mu bylo prostředkem k tomu, jak se stát člověkem, Evropanem a světoobčanem. Evropanství Masaryk nechápal jako něco, co je naší kultuře vnější, co potlačuje naši suverenitu, nýbrž naopak jako to, čím ji stvrzujeme. Rozpoznal totiž, že má-li být řeč o češství, je nutné vidět v jeho základě evropanství.
(Aleš Prázný LN 10/2016)

Vstupujeme do prezidentského měsíce, a tak jsem pocítila silnou potřebu ponořit se do studia počátku prezidentství naší země. Citace v úvodu by měla posloužit jako přátelské zatřesení každým z nás, jako připomínka ušlechtilého původu české státnosti. Opírala se o vysoké duchovní, etické a politické hodnoty, které určily směr, jímž se mladý stát pod vedením charismatického, zralého prezidenta vydal. Pro dnešního člověka může být šokující skutečnost, že prosazení národního státu nemělo mít nic společného s nacionalismem, ani s potřebou vymezit se nedůtklivě proti ostatním národům. TGM se k tomu jasně vyjádřil: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ Šlo tu o svobodný prostor umožňující rozkvět kultury i schopností lidu.
Nedlouhé, dvacetileté trvání československé první republiky prokázalo, že byla postavena na správných základech a stala se nejrozvinutějším průmyslovým státem, obilnicí Evropy i centrem vzdělanosti a kultury. Masaryk kladl hlavní důraz na klasické vzdělání, morálku, na pracovitost, ochotu k odříkání a odpovědnost každého občana. Bez nich nelze získat svobodu, bez nich nemůže demokracie existovat. Význam lidskosti, mravní převýchovy národů a vzdělanosti stavěl vysoko nad ekonomické zájmy a výsledky. Takovou orientaci označoval za duchovní pustinu a živnou půdu pro mezilidské konflikty včetně války. Varoval před romantickými představami o čemsi ohromném, co vyřeší těžkosti. Lék spatřoval právě ve všední, pilné a vytrvalé práci, díky níž je pýcha nahrazena skromností, respektováním zákonů i duchovních hodnot.
Tatíčkova životní pouť
Číst dál...Masaryk pocházel z velmi nuzných poměrů, rodina však uznávala vzdělání jako nejvyšší hodnotu. Tomášův vysoký intelekt ho k této cestě předurčil. Od patnácti let si vydělával na živobytí domácím učením dětí ze zámožnějších rodin. Půvabným detailem, hovořícím o jeho vřelém srdci je skutečnost, že naučil svého negramotného otce číst. S jednou významnou rodinou, jejíhož syna postiženého obrnou řadu let vzdělával, odjel do Vídně a dostalo se mu podpory na studiích. Byl velmi úspěšný, ve dvaatřiceti letech byl jmenován profesorem filozofie.
Jeho dramatická životní cesta je cestou výrazné osobnosti, která se brzy silně angažovala v politickém i kulturním dění. Vzbuzoval nelibost mimo jiné kritikou katolické církve, zvláště papežské neomylnosti. Víra pro něj byla vnitřní mravní silou bez touhy po moci. Působivý je v tomto ohledu jeho výrok, že "vědeckého vedení potřebujeme proto, abychom snáze odhalovali záměry Prozřetelnosti v dějinách".
Masaryk se ocitl nejméně dvakrát v situaci, kdy sklidil velkou nenávist a opovržení svého národa, jemuž se tolik obětoval. Poprvé to bylo v roce 1877 při vzniku sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Požadavkem na vědecké prozkoumání jejich pravosti si vysloužil označení za vlastizrádce a byl terčem nemilosrdných útoků. Podruhé v roce 1899, když se zasadil o obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem neprávem odsouzeným za rituální vraždu mladé dívky. Tehdy byl vystaven tak agresivním útokům ze strany antisemitismem posedlých obyvatel, dokonce i svých studentů, že uvažoval o emigraci. Jeho manželka, Američanka Charlotte Garrigue, ho přesvědčila, že jeho posláním je zůstat v Čechách a sloužit svému národu. Obětovala tak velkoryse svou vlastní naději na šťastnější život v rodné zemi za oceánem.
Na počátku první světové války opustil myšlenku reformace Rakouska-Uherska a začal systematicky pracovat na nezávislosti národů, zviditelnění českého elementu. V Rakousku-Uhersku se stal nežádoucí osobou, po vydání zatykače se již nevrátil. Pracoval ve Francii a Anglii, připojil se k němu Edvard Beneš a Rastislav Štefánik. Masaryk byl jmenován profesorem na King's College Londýnské univerzity a získal velkou popularitu.
Zrod republiky
1916 byla v Paříži založena Československá národní rada, v jejímž čele stanul. Nezlomně pracoval na budování zahraničního odboje. Prosazení nového státu bylo třeba opřít o silné zahraniční vojenské jednotky. Po revoluci v roce 1917 přesídlil do Ruska a vložil mnoho energie do vybudování více než padesátitisícové armády z československých legií, zajatců i krajanů žijících v Rusku. Vojskem byl oslovován jako velitel - tatíček.
Po bolševické ruské revoluci a uzavření míru mezi Ruskem a Německem se podmínky pro působení našich legií v Rusku staly nepříznivými. Masaryk se vydal na velmi těžkou cestu přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, které již byly také ve válce. Bylo mu právě šedesát osm let. Cestou zajišťoval podmínky pro pobyt legií při přesunu do vlasti, prezidentu Wilsonovi zaslal memorandum o situaci v Rusku se zvláštním vyzdvižením významu našich legií. Ve Vancouveru byl ke svému překvapení oslavován dvousettisícovým davem.
V Americe přesvědčil krajany, aby podpořili vznik samostatného Československa, v Pittsburghu dosáhl podepsání dohody o společném státu Čechů a Slováků. Získal mezinárodní podporu díky vytrvalému jednání s četnými diplomaty, přednáškám a článkům v novinách.
Prezident Wilson ho přizval do Bílého domu jako poradce pro Rusko. Po svých mnohaletých neúspěšných pokusech o reformu monarchie nakonec přesvědčil amerického prezidenta o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska, největšího spojence Německa. Washingtonskou deklarací Masaryk založil 28. října 1918 Republiku československou, v níž kromě Čechů a Slováků našly domov i další národnosti.
Do jásající vlasti se vrátil 20. prosince.
Prezident
Prezidentem byl zvolen celkem čtyřikrát, naposledy v osmdesáti čtyřech letech, po roce ze zdravotních důvodů abdikoval. Ještě v osmdesáti dvou letech byl svěží natolik, že jezdil na koni s velkou elegancí. O rozkvětu Československa za jeho vlád je zmínka na začátku tohoto zamyšlení.
Tatíčkův skon 14. září 1937 vyústil v neuvěřitelně silnou demonstraci vděku, lásky a truchlení národa.
Ve světle Masarykova příběhu člověka zamrazí, když čte jeden z jeho moudrých výroků:
Číst dál...„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“
TGM byl prezidentem, který svým konáním silně působil jako příklad hodný následování. Byl mezinárodně uznávanou osobností, hrál významnou roli ve světových dějinách, byl charismatický, pohledný, miloval děti, hodně se zabýval tématem výchovy.
Jeho žena Charlotte trpěla těžkými depresemi, strávila dlouhý čas v sanatoriu. Masaryk si vedle jejího pokoje zřídil pracovnu, kam přicházel psát, dveře mezi oběma místnostmi zůstávaly vždy otevřené.
„Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit.“

I když jen takto zběžně prolétneme jeho život, zůstáváme v úžasu oněmělí poznáním, jaký velikán stál u zrodu našeho státu, na jakých hodnotách ho vystavěl. Slovo mělo váhu, ústní dohody platily. Čest byla pokladem, o nějž se pečovalo.
Totalita dokonale vymazala nejdůležitější kapitolu našich dějin. Zdá se, že jsme se Tatíčkovi někde ztratili... Proto jsem ho dnes musela připomenout.