PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

My lidé jsme podivní živočichové. Nad ostatní bytosti se vyvyšujeme, protože jim podle nás chybí schopnost myšlení. Na rozdíl od nich však nedokážeme být harmonickou součástí geniálně uspořádaného vesmíru, jehož skutečnou podstatu náš ubohý mozeček není s to pochopit.
Rostliny letos s jistotou a ve velkém předstihu věděly, že přichází těžký čas a velké sucho. Kvetly a plodily jako o závod, aby zajistily pokračování rodu. Vlastní zánik žádného jedince z rostlinné říše neuvrhl do deprese, služba Všehomíru je jim nadevše. Podobných příkladů najdeme, kam oko dohlédne. Nikdo nepanikaří, každý činí, co je třeba.
Dávno jsme se zbavili šestého a dalších smyslů, a tak čekáme, co předpovědí meteorologové, naši vědci přes počasí. Asi budou muset přepočítat modely, letos nás mnohokrát zmátli. U mne v Rynarticích například v neděli třiadvacátého září ještě v osmnáct hodin přesná lokální předpověď hlásala, že za hodinu přijde orkán. I uklidila jsem a přivázala vše, co by mohlo poletovat, zabednila se doma a v obavách očekávala katastrofu. Jeleni nedbali a troubili přímo pod chalupou ze všech sil, vášnivě si vyřizovali své chlapské účty. A skutečně: nic se nestalo, jen pořádně pršelo. Před jedenáctou hodinou večerní nastal výpadek proudu, který skončil až v půl sedmé ráno. Že by přece jen? Když jsem druhý den projížděla krajem za nákupy a na poštu, neviděla jsem jediný padlý strom. Něco se stalo, ale na míle daleko. Určitě to však nebylo tak ničivé jako orkán Kyrill, který měl být překonán.
Ve své psychoterapeutické praxi se soustřeďuji především na prevenci, na zúročení osobních, vztahových i společenských krizí dosažením vyšších kvalit prožívání i konání. Snažím se všemi silami a formami nabízet cenné podněty pro moudrou sebereflexi a velkorysé řešení problémů. Podporuji zdravý životní styl, úctu k přírodě, ohleduplné chování nejen na mezilidské úrovni. Doufám, že přispěji k posílení naděje na to, že šest procent populace tyto hodnoty podpoří svým osobním životem. Je to počet lidí, kteří již mají sílu obrátit běh lidských dějin bohulibým směrem. Přežijeme a s námi i mnoho božích stvoření. Příroda se bude moci regenerovat, my se staneme odolnějšími, vlídnějšími a skromnějšími, vychováme tak i svá mláďata.
Znovu a znovu mě znepokojuje fakt, že fungujeme na velmi nebezpečném principu: na chvilku se polepšíme až po tragédii, konfrontaci s vlastní smrtelností. Do té doby jsme slepí, hluší, nechápaví. Odkládáme důležité činy na neurčito, podléháme Lenosti a Strachu – dvěma zplozencům pekla. Jejich koučink nás spolehlivě dovede do deprese, k tupé necitelnosti a destrukci.
Jakmile do nás uhodí jako blesk z čistého nebe bolest, ztráta, hanba nebo nemoc, měli bychom vztáhnout ruce k nebi jako chasidští mudrci a vzkřiknout: „Děkuji ti, Hospodine, žes mě uznal tak velkým a postavil mě před tuto zkoušku!“ A spolu se zenovými buddhisty číst poselství své katastrofy, abychom pochopili, která posvátná brána se před námi otevírá, jakým směrem se máme vydat, co máme odložit, čeho se vzdát. Potom se otevřeme křesťanskému milosrdenství a ochotě obětovat se, abychom dosáhli čistoty oddanosti Nejvyššímu, jak káže Korán.
Veškerá duchovní moudrost lidstva je nepřetržitě k dispozici. Vyberme si své pomocníky i učitele, kteří nás podpoří ve snaze být dobrými lidmi. Přestaňme krmit nenasytné Ego plné touhy po moci a blahobytu. Učiňme z něj oddaného služebníka božího, pod jehož rukama svět rozkvete a stane se bezpečným místem.
Potřebujeme si cenit svých nejbližších dnes, dát jim najevo lásku a úctu namísto věčné nespokojenosti a obviňování. Až zemřou, stanou se pro nás teprve dokonalými a my budeme litovat, že jsme si toho nevšimli dříve.
Podívejme se očima blízké smrti na současný obraz své životní pouti. Co vše je třeba uspořádat, očistit, smířit? Co bych ještě chtěl stihnout vykonat? Kolik času jsem promarnil? Zkusme si v životě udělat takový pořádek, aby za námi nezůstávala zkáza a tíha, abychom mohli odejít se ctí v jakémkoli okamžiku života.
Nevíme, jak dlouhá pouť je nám dána. Krátké životy bývají naplněny po okraj, jako by ti, jimž je dáno zemřít mladí, byli moudřejší a vnímavější, dříve zralí než ostatní. Mnohokrát jsem doprovázela kousek cesty rodiče, kteří přežili své děti. Z jejich svědectví jsem vyčetla, co je napsáno výše. Nebyla to jen obecná adorace zemřelých dětí, ale ohromující zprávy o skutečných činech a zprávách, které za sebou zanechaly. Škoda, že si je málo předáváme, jistě by uzdravily oslabenou soudržnost a vzájemnou péči v moderní rodině. Snadno se rozcházíme, opouštíme živé děti. Vystavujeme je trapnému představení vzájemných útoků na téma neuspokojivého partnerství, ač by nám mělo být jasné, že ten, kdo je požehnán potomstvem, je především rodič a mnohem méně sexuální konzument.
Duchovní život je skutečný a pravdivý teprve tehdy, když nám ráčí vstoupit z úst a mysli do rukou a srdce, když s láskou a vděkem žijeme i konáme. Kráčíme světem ve víře v dobré konce, s věčnou nadějí, že můžeme napravit, co jsme pokazili. Chyby lze zastínit mnoha obdivuhodnými činy.
Kdo nosí Boha v srdci, je rád na světě, nebojí se smrti, váží si každé pozemské chvíle, jež je mu dána. Nestydí se za slzy dojetí, dokáže se smát na celé kolo, až nakazí ostatní. Nepovyšuje se, nenápadně slouží, kde je třeba. Vnáší světlo do svých vztahů, do svého díla, nic mu není zatěžko. V jeho blízkosti se lidé cítí dobře, aniž by tušili proč. Umí vroucně obejmout a pohladit, utěšit slovem, pomoci činem. Nedopustí, aby kvůli němu zbytečně umírali jiní tvorové. Není svatý, je neobyčejně obyčejný. Až dlouho poté, co zmizí z dohledu, nám dojde, že jsme se ohřáli ve světle, z něhož neubývá. Kéž jsme tací všichni alespoň hodinu denně…
Západní civilizace se ocitá v duchovní, etické a psychologické krizi, pomíjivé hodnoty jsou vynášeny do nebes, Láska tone ve tmě. Ale nic není ztraceno. Budiž požehnáno každé dobré slovo i skutek. Kéž v pravou chvíli zasáhnou jako blesk z čistého nebe.

Česká republika má smutné prvenství v užívání drog u dospívajících a v polykání antidepresiv napříč celou populací. Na vysokých příčkách se pohybujeme i v konzumaci alkoholu a cigaret. Jsem hluboce přesvědčena, že hlavními důvody tak masivního oslabování a degradace jsou převažující materialismus v hodnotové orientaci, egocentrismus a ochlazení ve vztazích, strach z jakékoli bolesti.
Odborníci hovoří o nedostatku psychoterapeutů, které supluje psychiatrie předepisováním psychofarmak. Domnívám se však, že ani ti nejsou všichni spasením. Odtažitý psychoterapeut z klasické školy, který si rozhovor pečlivě zapisuje a má s pacientem minimální oční kontakt, neposkytuje základní léčivé substance: lidskou účast a citovou blízkost. Je vhodný jen pro toho, kdo se potřebuje vypovídat a dál si poradí sám. Ani afektovaně vlídní a láskyplní samozvaní terapeuti neslaví trvalé úspěchy. Antidepresiva vypnou prožívání a je klid. „Nic necítím, nic mě nebolí, všechno je mi ukradené.“ Opravdu všechno, protože s robotem je citový život na vedlejší koleji. Náhražky prostě nefungují.
Nejdůležitější je prevence, jejíž účinek se bohužel projevuje s velkým zpožděním, a tak není její provádění lukrativní. Žijeme v nezdrženlivé době rychlých uspokojení, okamžitých efektů a povrchních hodnot. Potřebujeme se zušlechtit v oblasti vztahů, životního stylu a zabývat se smyslem života. V tom nás může profesionál podpořit, hlavním aktérem však musí být každý sám. Plné duševní zdraví je výsledkem uvědomělého osobního vývoje, jímž důsledně pečujeme o svou osobnost i vztahy.
Úkoly v říši Ega
Za základní kámen považuji budování statečnosti. Strach je totiž hlavní příčinou psychických problémů. Má tisíce podob. V této změkčilé době je respektován a považován za samozřejmou součást zdravé psychiky. Pokud více zesílí, chemicky ho ošetříme.
Kdyby se lovci v době kamenné báli tolik jako my, rychle by vyhynuli a po planetě by se rozprostřel liduprostý ráj. Obstáli v nepředstavitelně těžkých životních podmínkách a my bychom měli jejich odkaz uctívat všeobecným pěstováním fyzické i psychické odolnosti.
Mnozí lidé si pletou pud sebezáchovy se strachem. Není to totéž. Strach je hloupý, pud sebezáchovy je moudrý vnitřní instinkt, který nám pomáhá vnímat hranice možného. Od dětství musíme být vůči strachu a zátěži otužilí. Cvičištěm nám jsou každodenní situace, v nichž se začneme bát a zkusíme nepodlehnout, zachovat se statečně, nebo alespoň statečněji než posledně.
V současnosti velmi podceňujeme spirituální ukotvení. Strach nám nedovolí opřít se s důvěrou o moudrost kosmického vědomí, jsme vězni svého mozku a potřebujeme mít vše pod kontrolou. To způsobuje trvalé napětí, jež těžko uvolňujeme. Cestou ke svobodě jsou modlitba a meditace. Jejich výsledkem je všeléčivý stav otevřeného vědomí, šťastného splynutí s božskou podstatou, velké vnitřní posílení a klid v duši. Tak začínáme preferovat nadosobní hodnoty. Jednáme v zájmu vyššího celku, dokážeme se uskromnit. Zdrojem vnitřního uspokojení jsou pro nás především možnosti učinit okolí šťastnějším, prostředí zdravějším.
Ovládání mysli a otevřenost vůči okolí přirozeně vede k moudrému hospodaření s energií. Výdej a příjem vyrovnáme formou střídání intelektuálních a fyzických aktivit, posilováním mentálních i tělesných sil. Odtud pak pramení přiměřená míra sebevědomí, bez níž se potácíme mezi hloupou pýchou a zoufalým sebepodceňováním.
Zdravý způsob života je jedinou záchranou před depresemi, úzkostmi a nespavostí, které dominují mezi duševními poruchami dneška. Tyto problémy jsou přímým důsledkem holdování návykovým látkám, ztráty vlády nad vlastním myšlením a citové vyprahlosti.
Oblast vztahů
Každý člověk si přeje žít v láskyplných vztazích. Duševní zdraví je bez nich nepředstavitelné. Egocentrický pohled plodí přesvědčení, že chyba je v okolí, v těch druhých. Opak je pravdou. Nedostatek lásky v životě je logickým pokračováním destruktivní energie, kterou do světa vysíláme ve formě strachu, nedůvěry, žárlivosti, urážlivosti, neomalenosti, bezohlednosti. Vzácný poklad lidského srdce se nám otevře, když budeme pečovat o tři drahokamy, jimiž jsou empatie, vstřícnost a smířlivost.
Pochopení nitra protějšku, jeho potřeb, přání i pohledu na svět není snadné. Naučme se odhlédnout od vlastních postojů a hodnocení, vidět očima a vnímat srdcem toho, s kým máme vztah, vnořit se s velkým zaujetím do jeho duše… Hlubokým zájmem o osobní příběhy a vnitřní svět druhých lidí budujeme vlastní vstřícnost. Díky ní nepotřebujeme v komunikaci používat agresivní postupy, jsme smířlivější, protože vnímáme široké souvislosti a lépe chápeme celou situaci.
Tím jsme schopni spolupráce, dalšího pilíře zdravých vztahů. Dokážeme odhadnout své síly i schopnosti. Ujímáme se přirozeně nenásilného vedení nebo se podřídíme tam, kde si partner zaslouží v dané oblasti respekt. Sobectví ubíjí ochotu ke spolupráci a zbytečně zvyšuje duševní i tělesnou zátěž. Ta se živelně uvolňuje sebedestruktivními postupy: závislostmi, záští, pýchou. Sláva a moc jsou čertova cukrátka, jen prověří sílu charakteru a velikost srdce. Kdo se o své úspěchy nechce dělit, bude osamělý.
Pro ego je nejtěžším zadáním ochota k oběti. Bez ní nemůžeme být dobrým milencem, rodičem ani vlastencem. Proto musíme stále zvyšovat svoji odolnost. Duchovní cesta není myslitelná bez samozřejmého upřednostňování nadosobních, vyšších hodnot. Pevné duševní zdraví se potřebuje opřít také o čisté svědomí, čest a oddanost Lásce.
Máme to veliké štěstí, že žijeme stranou od válečných konfliktů a skutečného strádání. Můžeme využít síly pro vítězství dobra nad zlem v bitvách ve vlastním nitru. Kéž je v nás dostatek soucitu a sil pomáhat tam, kde je třeba. Pak se o duševní zdraví nemusíme bát.

Putujeme dál lidským příběhem za nalezením a naplněním životního poslání. Přehoupli jsme se z dětství, dospívání a adolescence do dospělosti. Každá věková dekáda má svá ústřední témata a jakési úkoly, jež je třeba splnit, aby mohl osobní vývoj přirozeně pokračovat.

POZNÁVÁNÍ, ROZVOJ SCHOPNOSTÍ, SÍLA

(20 – 30 let)

Toto životní období je nejdynamičtější. Je rozhodující pro utvoření kvality osobnosti a její nasměrování. Postupně se definuje osobní morální kodex – z dosavadních zkušeností a vlivu vrstevníků, z rodinné tradice. Jasně se prokáže, zda životní cesta vede ke světlu, nebo zmizí v temnotě. Kdo promrhá těchto deset let, jen velmi těžko bude hledat smysl svého pobytu na této planetě. Bude ho muset vykoupit velkým úsilím, bolestmi a ztrátami.

Důležitý je boj o vlastní směr. Mnohdy je nutné překonat programy necitlivě vnucované rodiči.

Mladý člověk potřebuje ochutnat svět, poznat ho co nejlépe, cestovat a studovat. Jeho mentální kapacita je na maximu. Později už studium není tak snadné, navíc přibudou povinnosti a závazky.

Sexuální potřeba v mládí dominuje, fyzické síly jsou na vrcholu. Pud je naléhavý, výbušný, způsobuje problémy se sebeovládáním. Muži i ženy dychtí získat co nejvíce blaha, a tak snadno podvedou i milovanou osobu. Citově založené páry vstoupí rychle do manželství či alespoň soužití, aby netrpěly nedostatkem. Mnohé z nich založí rodinu. Nedostatek zkušeností však přinese těžké zkoušky a ohrožení vztahu v další dekádě. Po dvacítce si málokdo uvědomuje, že rodičovství je důležitou součástí životního poslání. Je jednou ze složek osobního štěstí. Nechtěné se však může stát příčinou zoufalství a nepřátelství.

V mladém věku je sexualita i psychika egocentrická, přijít o blaho kvůli příchodu dítěte je pro mnohé nepředstavitelné.

Sexuální pud funguje také v transformované podobě jako motor ambicí a výkonu i v dalších oblastech života. Mládí je schopno fyzicky překonávat velké překážky, intelektuálně může přinášet čerstvé, neotřelé pohledy na vědecká témata i společenské problémy.

Ocitáme se v bodě, kdy člověk plně přebírá odpovědnost za kvalitu svého života. Vědomě či bezmyšlenkovitě se opírá o nějaký žebříček hodnot, jenž charakterizuje životní styl a dílčí cíle. Můžeme jasně vidět, jak se mladá populace rozděluje v tomto smyslu na konzumenty, alternativce a hodné děti, z hlediska osobního nasazení na včeličky a parazity.

Konzument se stará především o vlastní potěšení, podléhá většinovému vkusu, neplánuje vzdálenější budoucnost. Žije ze dne na den. Rodiče snáší, pokud po něm nic nechtějí. Často jde s nechutí po cestě, kterou mu vybrali, sám však lepší nápad neměl. Jeho hlavním postojem ke všemu dění je lhostejnost. Díky mládí má mnoho nevyužité síly, jež ho někdy strhne k revoltě vůči systému, pokud je ohroženo jeho pohodlí. Nikdy není hybatelem.

Alternativec pečlivě studuje zprávy o stavu světa, zlobí se na lidskou netečnost a bezohlednost. Burcuje na poli ekologie, politiky i zdravého životního stylu, sám jde příkladem skromností, snahou minimalizovat škodlivé dopady svého působení. Kritizuje předchozí generace, chce změnu.

V obou táborech najdeme včeličky i parazity.

Pilný konzument je hnán touhou po rychlém úspěchu a zbohatnutí, snaží se co nejdříve zařadit na manažerskou pozici nejlépe v rámci korporátní struktury. Jeho slovní projev je plný amerikanismů a jejich českých překladů, podléhá trendům. Je ve velikém stresu. Pracovní dny strávené v trysku a napětí vyústí o víkendu v happening nezřízenosti, o němž po celý další týden vesele sděluje dojmy na sociálních sítích. Opájí se naivní představou, že bude pracovat nejdéle do čtyřiceti let, kdy nashromáždí dostatek prostředků na zbytek života. Pak si bude užívat, což dosud činil pouze o pátečních a sobotních večerech.

Posilovnu nebo jógu kombinuje s kouřením, nezdravou stravou a návykovými látkami, sníženou pravděpodobnost dožití čtyřiceti let ve vrcholné formě nebere v úvahu. Nemůže se ženit ani vdávat, nejprve musí uspět a užít si. Staví na odiv vysoké sebevědomí, v nitru je sžírán strachem ze selhání. Morálka, čest, životní poslání jsou pro něj zastaralé nefunkční pojmy, které jen komplikují jízdu.

Líný konzument parazituje co nejdéle na rodičích, pracuje nerad a nepravidelně, nebo studuje nějakou hodně lehkou školu. Na oboru nezáleží, studium přerušuje, aby mohl trochu cestovat, některé ročníky opakuje… Životním stylem se snaží o totéž, co předchozí skupina. Mnozí rodiče to umožňují. Vrcholem týdne je prohýřený víkend v oblíbeném baru. Noci věnuje online hrám, v dívčí podobě sledováním povrchních videí, vstává po desáté.

Pokud jsou rodiče nepříliš movití, vystačí s málem. Nedbá na vzhled, opíjí se levnějším alkoholem. V ženském vydání je vzhled hlavním programem, hledá se partner, který zajistí pohodlný život. Ve vztazích jsou oba pasivní, bez ochoty cokoli obětovat.

Alternativci – včeličky představují hybnou páku dějin. Není jim lhostejný osud lidstva a planety, jsou občansky velmi aktivní a dovedou rozhýbat davy v historicky vyhrocených momentech. Potřebují nejen studovat, ale především prakticky konat. Někteří zakládají rodinu již v této dekádě, staví pro ni hliněný či slámový dům, obklopí ho permakulturní zahradou, své děti vychovávají i vzdělávají netradičními způsoby. Rádi se sdružují do komunit. Pokud nenahrazují nedostatek životních zkušeností militantním přístupem k prosazování svých hodnot, ztělesňují naději pro přežití lidstva. Jejich životním posláním je náprava zla, budování lepšího světa.

Parazitující alternativci se rekrutují často z řad těch, kteří pro neutěšené rodinné poměry zůstali brzy bez podpory a prostředků. Museli si projít bezdomovectvím a zoufalstvím, léčením bolesti návykovými látkami. Mají však vyšší intelekt, a ten je zachrání před pádem na dno. Připojí se k nějaké komunitě žijící ve squatu. Stanou se součástí podzemní kultury, která mnohdy burcuje svědomí většiny. To je smysluplný rozměr. Návykové látky však blokují naplnění osobního potenciálu, zvláště v tomto prostředí oblíbená marihuana. Jsou zahaleni sladkou mlhou, přesvědčeni o vlastní moudrosti a výjimečnosti. O nutnosti změnit svět pouze mluví, většinou vleže.

Hodné děti tvoří nejmenší skupinu. Jsou to mladí lidé, kteří z pohledu svých rodičů neměli žádnou pubertu. Nikdy se jim nevzpírali, vždy se dobře učili, byli poslušní, ochotní. Jejich životní styl může být konzumní i alternativní, vycházejí z tradic své rodiny. Pokud studují vysokou školu, je to často obor, který vybrali společně s rodiči, s nimiž mají otevřený, láskyplný vztah. Nadprůměrně nadaní svoji profesi objevili již na základní škole. Směřují přímo k cíli. Vedou si velmi dobře, jsou to slušní lidé. Zodpovědní, pečliví, ochotní, vstřícní, nenároční. Během dekády mezi dvacítkou a třicítkou tiše založí rodinu, jíž nebude možné cokoli vytknout. Stanou se páteří národa, na niž je spolehnutí. Kromě těch intelektuálně výjimečných se většinou nedostanou na vedoucí pozice, protože nejsou draví. Jsou však loajální, čestní.

Byl by velký omyl myslet si, že nejsou sami sebou, protože se snaží být vzorní pod knutou despotických rodičů. Děti násilníků přestávají být hodné nejpozději ve dvaceti letech, nebo se již psychicky zhroutily. Námi zmiňované hodné děti jsou skutečnými spořádanými občany. Je to obdivuhodné, i když neuvěřitelné. Přesto díkybohu opravdu existují.

MÍSTO VE SVĚTĚ, RODINA, DOBRÁ KONDICE

(30 – 40 let)

Přehoupne se třicítka, pro parazity to znamená rozčarování a pomalé prozření. Dosud jim povalování a nečinnost byly víceméně tolerovány s porozuměním pro mladickou rozháranost a hledání sebe sama, nyní se ocitají v táboře neúspěšných budižkničemů. Náhle si uvědomují, že se v klubu opíjejí s lidmi o deset let mladšími, kteří nenápadně nahradili jejich vrstevníky. Ti se věnují profesionální kariéře, někteří i rodině. Oslavy narozenin jsou ještě odleskem heroických pitek, každý týden se však neslaví. Setkání s bývalými spolužáky je traumatizující konfrontací s úspěchem a spokojeností, které se zdají být nedosažitelné.

Nastupuje krize, pocit osamělosti, prázdnoty. Příběh se tu může navždy zlomit. Přichází poslední příležitost probrat se a se zaťatými zuby dohnat, co se dá. V druhé polovině tohoto desetiletí už to bude téměř nemožné. Čtyřicetiletý začátečník nebude mít dost času na to, aby se z něj stal mistr. Teď jsou ještě schopnosti dostatečně aktivní, aby mohly být dál rozvíjeny.

Desetiletí před čtyřicítkou je prostorem pro upřesnění životního poslání, vybudování pozice ve společnosti. Cesta na vrchol je zřetelná, vyžaduje však připravenost a odolnost po všech stránkách. Míra stresu se násobí. Je třeba sbírat zkušenosti, kvalitně je zpracovat a vyjasnit si osobní nejvyšší cíl. Hned zkraje je moudré odložit mladické zlozvyky – závislosti, lenost, nespolehlivost. Není na ně čas. Je třeba být v kondici.

Někteří dosáhnou největších úspěchů již v takto mladém věku. To představuje obrovský nápor, způsobilost se musí dokazovat mnohonásobně přesvědčivěji než o deset let později. Většinou se takový příběh potýká s předčasným pádem podobně jako u veleúspěšných sportovců v předchozím dílu.

Tato dekáda je z hlediska psychické zralosti a stability ideální pro založení rodiny. S prodlužujícím se lidským věkem roste také doba nezralosti na jeho počátku. Většina žen je pod tlakem svých matek, aby rodily po dvacátém roku věku. Lékaři se také přimlouvají za těhotenství před třicítkou, nebo alespoň do pětatřiceti let. Mateřství je nejméně z poloviny nejdůležitější kvalitou životního poslání. Mladičké maminky většinou prožívají příchod dítěte jako ztrátu svobody, zlom v životě, konec naděje na úspěch. Nespokojenost ovlivňuje výchovou dítěte. Kolem třicítky většina žen pocítí touhu po potomkovi a těší se na něj. Jejich profesionální kvality jsou už objasněny a z velké části vybudovány.

Muži jsou k otcovství zralí spíše kolem pětatřicítky, tehdy se teprve na dítě těší, vnímají vysokou hodnotu rodičovství. Málokterý muž je připraven na obrovskou změnu, kterou mateřství způsobí v ženině chování a pocitech. Nezralý muž se cítí odstrčen, chybí mu předchozí výsadní postavení a odpočatá milenka. Není to věkem, ale mírou egoismu. Po druhém dítěti se mnoho párů z těchto důvodů rozejde, najde se ochotná náhradnice. Jedním z velkých úkolů zachování smysluplnosti cesty je překonání partnerských krizí a záchrana rodiny, těžiště života.

Mladí lidé se v tomto věku jasně rozčlení s nadsázkou řečeno na tažné a chovné. Není žádná hanba postavit rodinu a výchovu dalších generací na vrchol hierarchie hodnot. Je to veledůležitá práce pro budoucnost lidstva. Dobře a s láskou vychované děti jsou stejně cenné jako velké dílo. Tato orientace však musí vzniknout spontánně, přirozeně.

Není na překážku, když je rodinný typ jenom jeden z páru a vytváří zázemí pro partnera i jeho práci. Je dobré být obklopeni přáteli, kteří mají stejně staré děti, a vytvořit malou komunitu. Společně se tráví volný čas a všichni si navzájem pomáhají.

Ti, kteří posunují vývoj lidského poznání a schopností vpřed ve své profesi, by měli umět vyjádřit vděk za podporu, kterou dostávají.

Kdo zcela obětuje rodinu, měl by světu darovat něco opravdu velkolepého.

ÚSPĚCH, MOUDROST, MOC

(40 – 50 let)

Tato kapitola je z hlediska životního poslání výstupem na střechu světa. Výjimkou je pouze oblast politiky, kde se kariéra završuje až po padesátce a později. Ozvěna moudrého vedení radou starších v dávné historii? Domnívám se, že i v tomto oboru by měli mít nejsilnější slovo alespoň pozdní čtyřicátníci. Je to čas vrcholné zralosti, odpovědnosti a dostatku fyzických sil. Generace, která snadno udrží krok s novými technologiemi, se právem cítí ještě mladá. Má v sobě záři nejkrásnějšího mužství a ženství, odlesk mladistvého nadšení opřeného o cenné zkušenosti.

Ti, kteří vnímají hluboký smysl svého života, jejž nalezli včas, směřují k mistrovství. Každý den mají naplněný, necítí prázdnotu, nebojí se budoucnosti. Mají jasnou představu, co chtějí ještě světu dát, jak chtějí žít.

V rodičovské roli se musí utkat s těžkou periodou puberty a adolescence svých dětí. Pokud s nimi dokázali mít blízký vztah plný vzájemného respektu, neztratí svou autoritu a mohou se stát majákem v nebezpečných vodách. Pomohou dítěti najít směr a podpoří ho. Neodpustí mu bezohlednost, bezcitnost, naučí ho samostatnosti.

Partnerství je ohroženo rutinou, úbytkem citu. Výchova dětí spotřebovala hodně lásky a omezila prostor pro intimní život. Nyní je třeba vztah oživit. Muž i žena jsou na vrcholu zralé sexuality, ženy prahnou po romantice, muži touží být přijímáni bez podmínek. Vyplatí se znovu probudit něhu ve svém srdci, nebránit se běžné fyzické blízkosti, políbit se, pohladit a obejmout i mimo erotické situace. Sdílení názorů a pocitů, vzájemné pochopení a tolerance jsou účinnými léky na upevnění dobrovolného pouta. Málokdo si uvědomuje, že jeho přetržení v tomto čase přinese později osamělé stáří a pocit promarněného života.

Někteří lidé byli dosud tolik zaměstnáni svou kariérou a úspěchy, že založí rodinu až v tomto období, na poslední chvíli. Mnozí se z dítěte opravdu radují, jiní už nemají dost trpělivosti. Věkový odstup od potomků je izoluje od společenství ostatních rodičů. Musí si udržet mladistvost, tvořivost a přizpůsobivost, aby se nestali mentálně spíše prarodiči.

Jiní se teprve teď snaží najít své uplatnění, studovat, změnit svůj život. Důvodem není jen životní krize, mateřství nebo ztráta sebevědomí. Dohání je tu promarněné mládí. Mnohé se dá zvládnout, naučit, začít. Obor by se však měl opírat o zkušenost z předchozích kapitol. Pokud matka vychovala tři děti, je logické, že se uplatní v pedagogice, péči o děti na různých úrovních. Muž, všestranně řemeslně zručný, který přišel o zaměstnání, zahájí třeba nezávislou kariéru hodinového manžela. Možností je mnoho, jen musí být reálné. Stanovení skromných cílů přinese brzkou spokojenost.

MISTROVSTVÍ, VÝCHOVA NÁSLEDOVNÍKŮ, POTŘEBA UDRŽET KROK S DOBOU

(50 – 60 let)

Postupné prodlužování lidského životazpůsobilo, že mládí sahá až ke čtyřicítce a střední věk k šedesátce. Ženy mají menopauzu až po padesátce, muži v témže věku mívají krizi z úbytku sil a mohou zoufale dohánět uprchlé roky ve sportu či flirtování. Navzdory přirozeným propadům je tato fáze života nádherná ve své mistrovské kvalitě. Právě teď už člověk srostl s dílem i s blízkými, vložil do práce i vztahů svou osobitost a vystupuje na úroveň mistrovství. Zdá se, že mu vše jde velmi lehce, jeho konání je naplněno jakousi vnitřní září. Je radost přihlížet, či být účasten. Schopnosti dozrály, jsou vycizelovány bohatými zkušenostmi, běžné činnosti vykazují nejvyšší úroveň. Upečený koláč i řízení auta…

Důležitým úkolem je výchova následovníků, předání životních i pracovních zkušeností. Mohou se o ně zajímat potomci, ale i pokrevně cizí lidé. Je dobré ochotně se s každým podělit, inspirace nikdy nezplodí kopii, ani nepřipraví člověka o pozici. Pokud ano, je třeba skončit a věnovat se všemu, co bylo dosud zanedbáno.

Při dobrém zdraví se tato kvalita života udrží snadno až do sedmdesátky.

Kulturní krutá preference mládí mnohdy vyvrhne z aktivní činnosti již pozdní padesátníky. Je moudré mít připravený plán B opírající se o další, dosud nevyužité schopnosti. Jako po celý život, i tady je největším nepřítelem smysluplného šťastného bytí strach. Statečnost je jediná odpověď na všechny trampoty.

Následující životní období jsou přirozeně časem zúročení, sklízení plodů dosavadní setby. Pokud jim kraluje jen prázdnota, pocit prohry a beznaděj, je třeba změnit tento program v naslouchání, citlivé vnímání každodenních událostí. Kolem nás stále krouží možnosti uplatnění. Jsou jako světla v temnotě. Mohou se zdát příliš slabá až nicotná, přesto má smysl vydat se za nimi. Jsou to klíče ke dveřím, které se pro nás otevřou, abychom objevovali drobné příležitosti, jak učinit někoho šťastným. Tak se ocitneme na poli praktické spirituality, která nenabízí únik, ale naplnění. I tak vypadá šťastný život. A takový končí důstojně, jsa doprovozen mnoha milujícími příznivci.

Lidský příběh rozebíráme, popisujeme z různých úhlů pohledu. Většinou však uvažujeme především v souvislostech s osobním prospěchem, s dosažením uspokojení. U dětí se přednostně zajímáme o psychomotorický vývoj, školní úspěšnost a psychické zdraví. Pojďme se podívat na cestu od narození ke smrti jako na pouť nalézání smyslu života, neopakovatelnou příležitost k moudrému uplatnění všech darů, jimiž jsme byli od boha, přírody, rodičů i světa obdařeni.
DARY OBJEVENÉ A ROZVÍJENÉ V DĚTSTVÍ
Každé dítě se od samého počátku svého pobytu na světě vyznačuje zcela osobitými rysy a chováním. Rodiče mohou vnímat jeho originalitu, naslouchat jí a rozvíjet ji. Naše schopnost vcítění a instinkty v mimoslovní komunikaci jsou však téměř vyhaslé. Vzniká mnoho teorií, které v rukou laiků přináší více škody než užitku. Na neopakovatelnost nelze nasadit paušální metodu.
Miminku je třeba naslouchat a rozmlouvat s ním srdcem. Pak pochopíme, že pláč je jediným nástrojem, jímž dítě sděluje své silné pocity. Nikdy to však není týž pláč.
Nejčastěji pláč oznamuje nějaký tělesný problém či nepohodlí – bolest, hlad, únavu. Vnímavý rodič se brzy naučí rozeznávat tón pláče a uhodnout jeho příčinu.
Jsou nemluvňata, jejichž pláč je jemný a zoufalý, postrádá sílu nátlaku. Utiší se v náruči blízké osoby, někdy jen v matčině. Mnohdy to může být signál, že matka není dost vřelá a mateřstvím naplněná. Její ratolest má silnou potřebu kontaktu, lásky, vřelosti. Přitulí se, nezápasí. Je zjevné, že toto dítě bude po celý život spoléhat na citové vazby, jejichž prostřednictvím bude se světem komunikovat a poznávat ho. Touha po blízkosti v tomto případě napovídá, že se nám narodil citlivý človíček, jenž je láskou živ. Pokud jsme ji schopni upřímně a ochotně poskytnout, zklidní se a projeví radost. Doprovázíme tu člověka, který v dospělosti bude své poslání opírat o blízkost, poskytování citové jistoty. Buď vloží lásku, získanou na počátku, do rodinného života, nebo se stane psychologem, lékařem, umělcem, sociálním pracovníkem… Vše záleží na další výbavě jeho osobnosti. Nedostane-li od matky a rodiny potřebný cit, bude se potýkat se závislostmi, depresemi, ve vztazích bude nepříjemně ulpívavý, na profesionální cestě bude nejistý, vyžadující trvalou podporu. Chybějící pramen lásky z něj učiní úzkostného, slabého člověka.
Dítě pláče a hned někdo přispěchá s návodem: nerozmazlovat, nechat vyřvat, jinak si na sebe dítě moc navážete a nebude od něj nikdy pokoj. Doporučení platí v rozumné míře pouze pro úporný hysterický pláč, jímž drobek zotročuje celé okolí, násilím si vyžaduje pozornost. Činí tak nejčastěji v situaci, kdy je více lidí pohromadě. Stačí ho odnést z místnosti, tedy ze scény, a brzy ztichne. Lepší, než ho dál držet v náruči, je položit ho a zklidnit se, ovládnout rozčilení nebo strach, které jeho pláč navodil. Pak na něj shora položit chlácholivě ruku. Jsem tady, můžeš se na mě spolehnout, ale nejsem tvůj poddaný. Toto nemluvně bude silná osobnost se sklony podrobit si okolí. Je proto nutné učit ho spolupráci a trpělivosti od samotného počátku. Nehrozí nebezpečí z prodlení. Může chvilku počkat, jeho přání by se neměla plnit okamžitě. Podlézání takovému dítěti a nadměrné ochraňování později vyústí v bezohlednost a násilnické sklony.
Silnou osobnost nezlomíme. Musíme ji v průběhu dětství naučit spolupráci, soucitu, péči o druhé, aby se nerozvinuly psychopatické rysy. Potřebuje bohatou zásobu podnětů. Tak se mohou projevit zvláštní nadání, jež je třeba pěstovat. Později může světu prospět jako vůdčí osobnost naplňující odvážné cíle v oboru, k němuž díky moudré výchově brzy přilnula.
Již v prvním roce života musíme dbát o správný tělesný vývoj dítěte, zakládáme tu jeho fyzickou zdatnost, odolnost a dobré podmínky pro mentální rozvoj. Manuály pro psychomotorický vývoj prvních dvou let života jsou snadno dostupné, má smysl podporovat dítě v plnění jednotlivých úkolů.
Moderní permisivní výchova by měla být uplatňována tak, aby nezpomalovala vývoj dítěte v sebeobsluze a řeči od jednoho roku života. Zanedbání v těchto oblastech pramení ze scestného přesvědčení, že si dítě má řídit vše samo podle rychlosti dozrávání. V důsledku bohužel často dochází k dlouholetému pomočování a zaostávání v mluvě, čímž se oslabují možnosti plného využití intelektu a schopnosti osamostatňování.
Péče o rozvoj řeči je základem pro budoucí školní prospívání a pozdější profesionální uplatnění. Nestačí na dítě stále mluvit a něco mu vysvětlovat, potřebuje také umět odpovídat a sdělovat. Vidím sofistikované vysvětlující matky, jimž děti rozumí, ale vydávají jen podivné zvuky. Patlal je roztomilý budižkničemu, trpí neschopností sdělit své pocity a přání. Rozvine se u něj úzkost, zoufalství, nebo tupá agrese.
Kvalita výslovnosti se musí pěstovat od počátku řeči, ve třech letech je nezanedbané průměrné dítě schopno vyslovovat všechna písmena a vyprávět krátkou pohádku. Patří k tomu i pečlivá výslovnost rodičů, dítě musí vidět jejich mluvící ústa, aby mohlo správně tvořit jednotlivé zvuky.
Díky přirozené slovní zásobě můžeme jasně rozpoznat, zda je naše dítě intelektuálně v průměru, pod či nad ním. Trpělivě pomáháme nebo povzbuzujeme, citlivě zvyšujeme nároky.
V předškolním věku se dětská osobnost už jasně projevuje jako společensky otevřená – uzavřená, dynamická – nevýrazná, citová – chladná, aktivní – pasivní, tvořivá – těžkopádná, statečná – úzkostná, fyzicky obratná – neobratná, tělesně a intelektuálně silná – slabá. Tato intuitivní diagnostika jasně inspiruje, co výchovou podporovat, co ne, ve kterých činnostech dítě vyniká, co ho těší. Z toho už lze vyvodit dobrý základ pro budoucí životní i profesionální orientaci.
Školní věk je obdobím budování základů pro kvalitní uplatnění v životě. Není moudré předat potomka škole a přestat se mu věnovat. Již na prvním stupni školní docházky je třeba najít metodu osvojování textu. I v případech drobných poruch učení má smysl vyhledat odbornou pomoc. Jde především o problémy v oblasti vnímání, nikoli inteligence.
Potřebujeme poznat typ paměti svého dítěte: je-li názorně obrazný, slovně logický, emocionální nebo kombinovaný. Proces učení se tomu musí přizpůsobit. Rodiče mají tendenci vnucovat svoje vlastní postupy, tvořivým a moudrým přístupem však umožní, aby děcko přirozeně a plně využívalo svůj intelektuální i praktický potenciál. Odhalí, zda mu pomáhá přeříkávat si látku nahlas, chodit při memorování, kreslit schémata nebo získat vztah k tématu a spojit si ho s emocionálním prožitkem.
Rodičovské mistrovství spočívá v ochotě prožívat školu a učení s dítětem, nadchnout ho pro vzdělávání a sebezdokonalování. V první třídě se to podaří nejsnáze, dítě si snadno svého učitele zamiluje, pokud je jen trochu charismatický a schopný. Rodina by s ním měla spolupracovat, dávat mu zpětné vazby o situaci doma, jak dítě k učení přistupuje, s čím se trápí… Jsou-li všichni rádi na světě, určitě se dohodnou.
Být matkou, otcem, učitelem je velké požehnání a závazek na celý život. Jaký jsem, jak vidím svět, jak se chovám, jaké hodnoty vyznávám, jak řeším těžké situace, jak se rozhoduji… to vše se otiskne do dětské duše a bude napodobeno.
ŽIVOTNÍ A PROFESIONÁLNÍ ORIENTACE V DOSPÍVÁNÍ
V pubertě (přibližně mezi jedenáctým a patnáctým rokem věku) je pozdě chtít školní problémy napravovat. Dítě má svou hlavu, je v rozháraném stavu a není příliš ochotno k zátěži. Přirozeně se vyhýbá všemu, co je pro něj nesnadné. Navíc už začíná toužit po nezávislosti a potřebuje se vůči autoritám vymezovat. V tomto období můžeme pomoci jen tak, že dospívajícího přesvědčíme pádnými a pro něj pochopitelnými argumenty o nutnosti změny, dáme mu do ruky nástroje, jak jí může dosáhnout. Za vše musí vzít zodpovědnost už sám. Kolem patnáctého roku věku se nezávisle vnitřně rozhoduje – k dobrému i zlému. Proto říkám, že se na rodiče můžeme vymlouvat nejdéle do patnácti let, poté si své činy připisujeme na vlastní vrub.
Ve zmíněném období je u dítěte jasné, na co je šikovné, co mu jde opravdu ztuha. Ze zájmových kroužků a sportovních aktivit ke konci dospívání už zůstanou jen ty, které má opravdu rádo a je v nich úspěšné. I podle toho lze usoudit, jaké místo ve světě v budoucnosti pravděpodobně zaujme. Bude se opírat o svou fyzickou zdatnost a manuální šikovnost, nebo o intelekt či umělecké nadání, popřípadě o vše?
Po celé dětství se ptejme: „Čím bys chtěl být?“ Tato otázka je součástí života. Blikla mi vzpomínka, že za mého dětství chtělo hodně malých dětí být popelářem. Dnes už to slyším málokdy. Tehdy nebylo v rodinách auto samozřejmostí. Velké auto popelářské budilo posvátný obdiv. Ti chlapíci, kteří za jízdy bravurně naskakovali a seskakovali ze svých maličkých stupátek, měli gloriolu amerických kovbojů.
Můžeme se s potomky rozhlížet po světě, představovat jim možnosti a všímat si jejich náklonnosti k různým profesím a oborům. V těch je povzbuzujme k hlubšímu poznání. Nejúspěšnější osobnosti si zájem o svůj obor často nesou už od dětství.
Pokud je vaše dospívající dítě hodné, pečlivé, pilné a nepříliš radostné, je velká pravděpodobnost, že se vás bojí a kráčí poslušně po stezce, kterou jste mu vytyčili. Ulehčili jste si výchovu tím, že rozhodujete za ně. Po základní škole ho umístíte podle svých preferencí. Je to opravdu cesta, která je v souladu s jeho osobností a schopnostmi? Bude na ní šťastné?
V současnosti je dospívání zatížené závislostí na telefonech, tabletech, počítačích. Víte opravdu, co na nich dítě provozuje? Chápete princip sociálních sítí a znáte jejich nástrahy, rozumíte počítačovým hrám? Ztrácí vaše ratolest dlouhodobou paměť, má poruchy spánku, zírá tupě hodiny na připitomělá videa? Pokud na všechny otázky odpovíte kladně, nalezení životního poslání je v nedohlednu. Někteří pubescenti se domnívají, že láska ke kyberprostoru je předurčuje k profesi počítačového experta. V takovém případě by měli ovládat základy programování, rozumět aplikacím, možnostem využití počítače i v hloubce procesů jeho fungování. Měla by je bavit matematika a měli by vynikat v logickém myšlení. Jinak je jejich představa o budoucím uplatnění velkým omylem.
Možná se setkáváte jen s tupou pasivitou a odporem k zátěži, neochotou ke spolupráci. To je zlé. Snad se váš syn či dcera jednou probudí a pokusí se dohnat ztracený čas. Pravděpodobně k tomu dojde až krátce před třicítkou šokem, traumatem nebo velkým selháním. Do té doby budete čelit snaze parazitovat na vaší podpoře a prostředcích.
Jste těmi šťastnými, jejichž dospívající dítě je pro něco nadšeně a aktivně zapáleno? Podporujte ho! Nezabíjejte tu lásku svým názorem a strachem, že jde o nepraktický obor, který nepřinese materiální výhody. Výjimečnost není chyba, je to naděje. Šťastný člověk je zřídkakdy bohatý nebo populární. Kdo by nechtěl mít šťastné dítě?
Je na každém, jak zužitkuje v dalším životě rodičovskou pomoc či nezájem. I špatný příklad může být pobídkou k dobré cestě: hlavně, ať nejsem jako on!
Vliv rodičů byl po dlouhou dobu přeceňován, mnozí zralí lidé své neúspěchy dodnes házejí na jejich hlavy. Domnívám se, že kvalitní výchova usnadní cestu k nalezení místa ve světě, nekvalitní ji ztíží. Překážky však umíme překonávat, pokud máme silný motiv ke změně. Setkala jsem se s mnoha lidmi, kteří statečně přežili opravdu špatné a trýznivé dětství, a přece jsou tomuto světu hodně platní, šťastni ve svém poslání.
ADOLESCENCE – PŘEDSÁLÍ DOSPĚLOSTI
Dorostenecký věk psychologicky zařazujeme mezi šestnáct a dvacet, jednadvacet let. Historicky to bylo životní období, v němž člověk přirozeně nalezl své profesionální zaměření, nebo dokonce společenské zařazení.
Oslavujeme, když adolescent do dvaceti let složí maturitu nebo získá výuční list, nepodivujeme se nad tím, že se později zaměstná v úplně jiném oboru, než který vystudoval. Nastoupí-li na vysokou školu, není ještě zdaleka jisté, že se našel. Mezi početnou skupinou soukromých vysokých škol módního humanitního zaměření těžko hledáme tu, která studenta opravdu specializuje a vybaví pro praxi. Může rozšířit jeho rozhled, zlepšit znalost cizích jazyků. Společným jmenovatelem je snadné studium a radostné užívání života.
Ti, kteří naši svůj směr a stanovili si cíle, se zdají být předčasně dospělí a jaksi nezapadají do komunity divokého raného mládí. Zvolili si náročné studium a nemají tolik času na radovánky.
V tomto věku se nenápadně vyvíjí povaha a hloubka osobních vztahů. Někteří žijí partnerským životem, erotika je však velmi dominantní. Silná skupina mladých je proto přelétavá a prozkoumává oblast sexuality. Vrstevnický tlak je k romantické lásce spíše nepřátelský, divokost, tvrdost a necitlivost jsou vysoce ceněny.
Zamilovanost je šancí k otevření srdce, k empatii i soucítění, k nadšení ze života. Je to stav, v němž jsou mladí schopni překročit své osobní limity na cestě k dozrání, moudrosti i zkáze. Poezie prvních lásek je hnacím motorem obětavosti i touhy zazářit, oslnit milovanou bytost, celý svět.
Diagnóza zlomeného srdce se projevuje v dorosteneckém věku nejčastěji. Mnohdy spustí psychickou krizi, změní energii, emocionalitu i míru životní aktivity. Člověk je i není dospělý, stále je snadno ovlivnitelný. Citové zranění může způsobit obrat k egocentrismu, depresivní ladění, skepsi. U jiné osobnosti naopak pozdvihne mysl k ušlechtilým, nadosobním cílům nebo probudí velké ambice.
Adolescence je životním obdobím, v němž je zahájen proces samostatného vzdělávání, poznávání světa skrze silné prožitky. Velká touha po dobrodružství dovede mnohé k náročným fyzickým výkonům a velké psychické odolnosti vůči stresu. Někteří potřebu „adrenalinu“ bohužel nepřežijí… Naučit se brzy řídit auto dnes patří k základním životním dovednostem, podobně jako plavání a jízda na kole. Za volantem se však krutě nevyplatí ambice vyšší než schopnosti. Přesto je to skvělá škola rozvážnosti i rychlého rozhodování, pohotových reakcí i statečnosti.
Nezralost je podhoubím pro psychické propady, mladý člověk potřebuje vnímavého zkušeného průvodce, který ho povzbudí v těžkých chvílích. Z rodičů to může být jen ten, koho lze pro něco obdivovat, kdo neztratil potomkovu důvěru. Málokdo je tak vyznamenán. Častěji se velké dítě upne k náhradnímu otci či matce v podobě profesionálního nebo kulturního, společenského vzoru. Nekriticky přejímá jejich názory a mnohdy začne pohrdat vlastními rodiči.
Citlivé duše se na čas uchýlí do nějaké sekty, v jejímž čele sedí laskavý otec nebo matka nabízející lepší svět ve společenství, kde jsou na sebe všichni hodní. Svým způsobem je ochrání před jinými, nebezpečnějšími závislostmi, protože ve většině sekt se žije čistým a zdravým životem. S dozráním přijde rozčarování z odhalení méně čistých důvodů, pro něž guru všechny zahrnuje láskou, o jejíž pravosti lze pochybovat.
Mezi adolescenty je nepřehlédnutelná skupina vrcholových sportovců. Jsou to ti, jimž sport ukradl dětství i dospívání, kolem osmnáctého roku věku se však na rozdíl od vrstevníků těší slávě a obdivu. Jsou ve své profesi hotovými lidmi, mnohdy dokonce mistry. Ve věku kolem dvaceti let se jim svět koří a často jim vnukne pocit nadřazenosti. Kdo by si v tu chvíli připomínal, že tento mirákl bude trvat nejdéle deset, dvanáct let? Potom přijde prázdno a pro mnohé konfrontace s vlastní nevzdělaností a malou zkušeností s obyčejným životem. Tělo je opotřebované, bolavé, ale odolné, bolest není hodna pozornosti. Podaří-li se nastartovat druhou kariéru, bude stále ve stínu slávy z doby raného mládí.
Od nástupu adolescence se nemilosrdně rozvírají nůžky rozdílů mezi jednotlivci ve všech rozměrech života. Někdo už založí rodinu, jiný se ještě dlouho nepustí máminy sukně. Strach z neúspěchu vede ke sdružování v partách milovníků prázdnoty, kde se pomocí alkoholu, tabáku a jiných návykových látek umrtvuje moudrost duše zvaná svědomí. Na piedestalu stojí bůžek nezdrženlivosti s paní lhostejností a nad nimi se klene nápis SVOBODA.
Ocitli jsme se na hranici, k níž lze dojít s jistotou, že známe své životní poslání. Pro mnohé je to však teprve počátek. Dalším životním kapitolám hledání se budeme věnovat v příštím dílu.
„Toto je test na zjištění, zda je tvé poslání na zemi u konce: Jsi-li naživu, pak není!“
Richard Bach

Nejkrásnější léto mého života se opakovalo… Velmi ráda vzpomínám na dvě cesty s přáteli čistou norskou krajinou až na nejsevernější výspy pevninské části země. Jeli jsme po atraktivní silnici, která kopíruje mořské pobřeží, obdivovali fjordy s útesy zdobenými vodopády. Kochali jsme se kobaltovou krásou umírajících ledovců, zelení neproniknutelných lesů, ohromující paletou barev kvetoucí lupiny i náprstníků.
Nezapomenutelné bylo vše, co nás čekalo nad polárním kruhem. Liduprázdno, veškerá voda se dala pít… A nekonečný polární den, jemuž kralovalo půlnoční slunce. Každou noc jsme netrpělivě čekali na neuvěřitelnou podívanou. Slunce klesá k obzoru. V okamžiku, kdy by mělo zmizet, chviličku po něm pluje, pak začne znovu vycházet. Sedm týdnů jsme nezažili tmu, s nadšením vnímali nepřítomnost únavy, trvalou radost. Stačily nám pouhé tři hodiny spánku. Cestovali jsme bílou nocí, potkávali majestátní losy a divoké soby. Zpívali jsme joiky Sámů, jimž nás naučila jejich skvělá hudební ambasadorka Mari Boine. Křišťálová vzpomínka je navždy uložena v mém srdci.
Léčba světlem
Jsem nezničitelná optimistka, v mém životě je stále polární den. Světlo je můj průvodce, rádce i cíl. Je hlavním zdrojem síly, kterou vkládám do psychoterapie všech, kteří se na mě s důvěrou obrátí. Jsem průvodcem ze tmy ke světlu, ze strachu ke statečnosti, z uzavřenosti k otevření.
Častým problémem moderního člověka jsou deprese a úzkosti.
Deprese
je polární noc. Bezvýchodná tma, žádná naděje, nehybnost, mrtvý Bůh. Čtyřicetiletá praxe mě přesvědčila o tom, že žádná deprese nepadá z nebe či z neznáma, chemické změny v mozku jsou jejím průvodním znakem, nikoli zdrojem. Každá má svůj pramen, jejž objevuji v hlubinách pacientova příběhu. Často je deprese výsledkem dlouhodobého zneužívání nebezpečných látek, především alkoholu a tabáku. Ve středním a vyšším věku mívá bilanční povahu: ohlížíme se za prožitými roky a zoufáme si, že jsme nic nedokázali, mnohé pokazili a zřejmě už nestihneme nápravu. Jindy je reakcí na velkou ztrátu nebo změnu, kterou odmítáme přijmout, přizpůsobit se jí. Depresivní stav je podvědomou emigrací z příběhu, za nějž už nechci dál nést odpovědnost. Proměním se v bezmocné nemluvně či batole, nikdo po mně nemůže nic chtít, všichni mě musí nechat na pokoji. Předepsaná psychofarmaka tmu neprosvětlí, učiní ji však snesitelnou. Tak to může zůstat až do konce života. Mnohým temnota vyhovuje, o světlo nejeví zájem, nelze je ze sklepa vytáhnout.

Někteří se dají povzbudit, pokusí se uniknout ze samotky sebestřednosti a vydají se za Světlem, které v dáli tuší. Deprese se může transformovat ve stav čisté meditace, pokud ztišíme myšlení. Potom dojde k přesahu omezeného prostoru ega a ke spojení s univerzálním vědomím, božskou podstatou. Temnotou prosakuje jemná záře, již umocní naděje. Úspěšným průvodcem ke svobodě a k životu může být jen ten, kdo nezlomně věří v dobré konce, jehož srdce je naplněno láskou.
Úzkost
je strach z toho, co přinese budoucnost. Zaliti sluncem očekáváme jen katastrofy. Zoufáme si, kroutíme se v žaludečních křečích, souží nás bolest na hrudi, trnutí rukou, rtů, nemůžeme popadnout dech… něco zlého se určitě stane. Nevadí, že teď se nic neděje. Ono to určitě přijde! Sebemenší náznak problému či bolesti zmnohonásobíme: už je to tady! Na rozdíl od pomalé, těžké deprese je úzkost rychlá, dynamická, roztáčí vír děsivých myšlenek, obrazů hrůz, které se na nás řítí. Opustí nás spánek, protože do postele uléháme přesvědčeni, že to zas nepůjde. Kontrolujeme své usínání natolik, že ho zablokujeme.
Průvodce z úzkosti má nelehkou úlohu: musí přeprat zarytou jedovatou mysl a vdechnout ztracenci naději. Nedokáže to chladnou teorií ani suchými poučkami. Musí otevřít srdce, obětovat svůj čas i síly bez ohledu na počáteční neúspěchy. Nenechá se zahnat, odradit, dokud Bůh není znovu vzkříšen.
Deprese i úzkost jsou výsledkem lpění na materiálních, tedy pomíjivých hodnotách. Skrývají v sobě strach ze smrti. Duchovní kvality člověka se projevují ve světlých stopách, jež zanechává v přírodě i ve vztazích, ve zjevné radosti ze života. Pohled z vesmírné perspektivy jasně odlišuje podstatné od nepodstatného, velké od malého. Ego odhalí jako nepatrného služebníka, který může kralovat jenom v pekle. Taková je léčba světlem.
Léčba tmou
Zenový buddhismus ve své nejsyrovější formě vedl své adepty na vyšší formu mnišství tmou k osvícení. Podstatou byla totální deprivace od všech podnětů, které člověka drží při životě. Zavřen v temné kobce, trávil o samotě i rok a více bez paprsku světla s jediným úkolem: meditovat. První doušek vody dostal až ve chvíli, kdy byl na pokraji smrti žízní, první misku rýže až po týdnech půstu v okamžiku, kdy mu docházely síly. Mistr k němu promluvil ze tmy až po mnoha týdnech osamění, kdy se jeho mysl vzbouřila meditaci a změnila se v démona - mučitele. Postupně se adept ocitl ve stavu osvícení, v němž ho opustily všechny tělesné i psychické potřeby. Někteří mniši takto strávili i několik let. Návrat do života a na světlo byl silným procesem adekvátním zrození. Zůstala hluboká pokora a vděk za život, zmizel strach ze smrti.
Léčba tmou by měla respektovat posvátný původ meditace ve tmě. Člověk, který ji podstupuje, by měl být duševně zdravý, dlouhodobě připravený na deprivaci (zkušenost s dlouhými půsty, mlčením, hlubokou meditací, osaměním). Terapeut potřebuje znát klientův příběh do všech podrobností, jinak podceňuje nebezpečí intenzivní metody. Při meditaci se nejí, nic se nezapisuje, nikdo nevstupuje s instrukcemi, jaké téma se má řešit. Podobné intervence hovoří o tom, že jde pouze o komerční hru s nepřipravenými lidmi. Pobyt je řízen, meditace rušena jídlem a instrukcemi, jen aby proces nenabyl velké intenzity. I tak je to zajímavá zkušenost. Deprese ani úzkosti nezmizí, mohou se naopak objevit nebo prohloubit.
Pokud je meditace ve tmě zasazena do eticky čistého kontextu, přinese velké vnitřní zklidnění a posílení, zmizí sobectví a sebestřednost.
Mezi světlem a tmou
Každý den se ocitáme v mnoha situacích, v nichž se musíme rozhodovat. Aniž si to připouštíme, má naše řešení úkolů a problémů jasný rukopis: chaotický, destruktivní, logický, tvořivý nebo altruistický. Chaotik nepřemýšlí, střílí od boku, někdy to vyjde, jindy ne. Destruktor se zásadně řídí skepsí, poraženectvím, temnotou, výsledek je pro něj vždy důvodem ke stížnostem. Logik vnímá souvislosti, rozhoduje se zásadně ve svůj prospěch, nikdy netratí. Kreativní člověk improvizuje, hledá nejlepší řešení pro všechny zúčastněné. Altruista se snaží druhé potěšit, učinit je šťastnými, teprve pak má pocit smysluplného života. Pokud si přiznáme, ke které kategorii se nejčastěji řadíme, je zcela zřejmé, zda se naše kroky řídí světlem, nebo temnotou. Na duchovní cestu svítí půlnoční slunce.