PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

My lidé jsme podivní živočichové. Nad ostatní bytosti se vyvyšujeme, protože jim podle nás chybí schopnost myšlení. Na rozdíl od nich však nedokážeme být harmonickou součástí geniálně uspořádaného vesmíru, jehož skutečnou podstatu náš ubohý mozeček není s to pochopit.
Rostliny letos s jistotou a ve velkém předstihu věděly, že přichází těžký čas a velké sucho. Kvetly a plodily jako o závod, aby zajistily pokračování rodu. Vlastní zánik žádného jedince z rostlinné říše neuvrhl do deprese, služba Všehomíru je jim nadevše. Podobných příkladů najdeme, kam oko dohlédne. Nikdo nepanikaří, každý činí, co je třeba.
Dávno jsme se zbavili šestého a dalších smyslů, a tak čekáme, co předpovědí meteorologové, naši vědci přes počasí. Asi budou muset přepočítat modely, letos nás mnohokrát zmátli. U mne v Rynarticích například v neděli třiadvacátého září ještě v osmnáct hodin přesná lokální předpověď hlásala, že za hodinu přijde orkán. I uklidila jsem a přivázala vše, co by mohlo poletovat, zabednila se doma a v obavách očekávala katastrofu. Jeleni nedbali a troubili přímo pod chalupou ze všech sil, vášnivě si vyřizovali své chlapské účty. A skutečně: nic se nestalo, jen pořádně pršelo. Před jedenáctou hodinou večerní nastal výpadek proudu, který skončil až v půl sedmé ráno. Že by přece jen? Když jsem druhý den projížděla krajem za nákupy a na poštu, neviděla jsem jediný padlý strom. Něco se stalo, ale na míle daleko. Určitě to však nebylo tak ničivé jako orkán Kyrill, který měl být překonán.
Ve své psychoterapeutické praxi se soustřeďuji především na prevenci, na zúročení osobních, vztahových i společenských krizí dosažením vyšších kvalit prožívání i konání. Snažím se všemi silami a formami nabízet cenné podněty pro moudrou sebereflexi a velkorysé řešení problémů. Podporuji zdravý životní styl, úctu k přírodě, ohleduplné chování nejen na mezilidské úrovni. Doufám, že přispěji k posílení naděje na to, že šest procent populace tyto hodnoty podpoří svým osobním životem. Je to počet lidí, kteří již mají sílu obrátit běh lidských dějin bohulibým směrem. Přežijeme a s námi i mnoho božích stvoření. Příroda se bude moci regenerovat, my se staneme odolnějšími, vlídnějšími a skromnějšími, vychováme tak i svá mláďata.
Znovu a znovu mě znepokojuje fakt, že fungujeme na velmi nebezpečném principu: na chvilku se polepšíme až po tragédii, konfrontaci s vlastní smrtelností. Do té doby jsme slepí, hluší, nechápaví. Odkládáme důležité činy na neurčito, podléháme Lenosti a Strachu – dvěma zplozencům pekla. Jejich koučink nás spolehlivě dovede do deprese, k tupé necitelnosti a destrukci.
Jakmile do nás uhodí jako blesk z čistého nebe bolest, ztráta, hanba nebo nemoc, měli bychom vztáhnout ruce k nebi jako chasidští mudrci a vzkřiknout: „Děkuji ti, Hospodine, žes mě uznal tak velkým a postavil mě před tuto zkoušku!“ A spolu se zenovými buddhisty číst poselství své katastrofy, abychom pochopili, která posvátná brána se před námi otevírá, jakým směrem se máme vydat, co máme odložit, čeho se vzdát. Potom se otevřeme křesťanskému milosrdenství a ochotě obětovat se, abychom dosáhli čistoty oddanosti Nejvyššímu, jak káže Korán.
Veškerá duchovní moudrost lidstva je nepřetržitě k dispozici. Vyberme si své pomocníky i učitele, kteří nás podpoří ve snaze být dobrými lidmi. Přestaňme krmit nenasytné Ego plné touhy po moci a blahobytu. Učiňme z něj oddaného služebníka božího, pod jehož rukama svět rozkvete a stane se bezpečným místem.
Potřebujeme si cenit svých nejbližších dnes, dát jim najevo lásku a úctu namísto věčné nespokojenosti a obviňování. Až zemřou, stanou se pro nás teprve dokonalými a my budeme litovat, že jsme si toho nevšimli dříve.
Podívejme se očima blízké smrti na současný obraz své životní pouti. Co vše je třeba uspořádat, očistit, smířit? Co bych ještě chtěl stihnout vykonat? Kolik času jsem promarnil? Zkusme si v životě udělat takový pořádek, aby za námi nezůstávala zkáza a tíha, abychom mohli odejít se ctí v jakémkoli okamžiku života.
Nevíme, jak dlouhá pouť je nám dána. Krátké životy bývají naplněny po okraj, jako by ti, jimž je dáno zemřít mladí, byli moudřejší a vnímavější, dříve zralí než ostatní. Mnohokrát jsem doprovázela kousek cesty rodiče, kteří přežili své děti. Z jejich svědectví jsem vyčetla, co je napsáno výše. Nebyla to jen obecná adorace zemřelých dětí, ale ohromující zprávy o skutečných činech a zprávách, které za sebou zanechaly. Škoda, že si je málo předáváme, jistě by uzdravily oslabenou soudržnost a vzájemnou péči v moderní rodině. Snadno se rozcházíme, opouštíme živé děti. Vystavujeme je trapnému představení vzájemných útoků na téma neuspokojivého partnerství, ač by nám mělo být jasné, že ten, kdo je požehnán potomstvem, je především rodič a mnohem méně sexuální konzument.
Duchovní život je skutečný a pravdivý teprve tehdy, když nám ráčí vstoupit z úst a mysli do rukou a srdce, když s láskou a vděkem žijeme i konáme. Kráčíme světem ve víře v dobré konce, s věčnou nadějí, že můžeme napravit, co jsme pokazili. Chyby lze zastínit mnoha obdivuhodnými činy.
Kdo nosí Boha v srdci, je rád na světě, nebojí se smrti, váží si každé pozemské chvíle, jež je mu dána. Nestydí se za slzy dojetí, dokáže se smát na celé kolo, až nakazí ostatní. Nepovyšuje se, nenápadně slouží, kde je třeba. Vnáší světlo do svých vztahů, do svého díla, nic mu není zatěžko. V jeho blízkosti se lidé cítí dobře, aniž by tušili proč. Umí vroucně obejmout a pohladit, utěšit slovem, pomoci činem. Nedopustí, aby kvůli němu zbytečně umírali jiní tvorové. Není svatý, je neobyčejně obyčejný. Až dlouho poté, co zmizí z dohledu, nám dojde, že jsme se ohřáli ve světle, z něhož neubývá. Kéž jsme tací všichni alespoň hodinu denně…
Západní civilizace se ocitá v duchovní, etické a psychologické krizi, pomíjivé hodnoty jsou vynášeny do nebes, Láska tone ve tmě. Ale nic není ztraceno. Budiž požehnáno každé dobré slovo i skutek. Kéž v pravou chvíli zasáhnou jako blesk z čistého nebe.