PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Rozhovor s Patricií připravila Pavlína Brzáková

Nemohu se ubránit poznámce, jak čas letí. Držím v ruce knihu, jejíž kapitoly jsou z velké části poskládané z příspěvků, které pravidelně píšeš do časopisu REGENERACE, a mám velkou radost. Mám raději texty, které vznikají časem a zrají. Jaký je to pocit, když držíš v ruce svou knížku, dosud vonící čerstvostí z tiskárny?

Pocit bezbřehé radosti… Texty prošly uspořádáním do kapitol podle témat a pečlivou opravou mou a mých přítelkyň. Jsou osvěžené, vyladěné. Ať otevřu na kterékoliv straně, stojím si za každým slovem. Mám hlubokou úctu ke čtenáři, psaní neodbývám. Vše je mnohokrát přečteno třemi páry přísných očí, poté ještě korektura nakladatelství, znovu naše čtení, protože o některé zvláštnosti svého stylu musím se současným pojetím jazyka bojovat. Moje knížka je mi milá jako dítě, do kterého jsem vložila srdce i posbírané zkušenosti. Dívám se dojatě, jak běží do světa, aby se dotklo dalších srdcí a pomohlo jim žít šťastný život.

Proč jsi vybrala právě název „Dodušemluvy“? Je to příslib sdělení a sdílení? A jak vznikl podtitul Kniha, po které bude všem s vámi lépe? Ten mi zní zase jako požehnání.

Název mě napadl jednou nad ránem na rozhraní spánku a bdělosti. Miluji češtinu, ráda si s ní hraji. Její zvukomalebnost oblažuje moje muzikantské srdce. Autorský neologismus dodušemluvy je legrační, má rytmus, zvuk bubínků a chrastítek a přesně vystihuje podstatu textů. Každým z nich si promlouvám do duše a z duše ráda se o něj potom dělím s nadějí, že vylepší i další životy.

Kniha, po které bude všem s vámi lépe – slogan, který ze mne spontánně vypadl v okamžiku, kdy mě nakladatelé požádali o podtitul. Není to prázdná věta. Popisuje proces pozitivní proměny mé korigující přítelkyně, která prošla v posledním roce hodně těžkými časy. Zesílily její porušenou důvěru ke světu, hyperkritičnost a podrážděnost reakcí. Neúčastní se mých programů, nemá v sobě zkušenost z intenzivní osobní inventury a hluboké aktivní proměny. Přesto se pod vlivem mnohonásobného čtení Dodušemluv začala jaksi obrušovat, zvlídněla, a dokonce uspořádala články do kapitol tak, že každá končí pozitivně. Je s ní opravdu mnohem lépe. Věřím, že stejný efekt může kniha mít i na další čtenáře.

k6a

Jsem ráda, že jsi na začátek knihy připsala své povídání o sobě. Pojďme nalákat čtenáře tvým příběhem. Zkusme krátkou rekapitulaci, i když to bude asi těžké. Čeho si na svém životě nejvíc ceníš? Kterých okamžiků?

Rekapitulace v tuto chvíli nejsem schopna. Příběh v úvodu knížky mi dal hodně zabrat, a ten je určitě celistvým obrazem mé životní cesty… Pro mne je nejtěžší zabývat se sama sebou. Mám z toho pocit nepatřičnosti.

Zkusím si tedy spontánně vybavit cenné okamžiky. Určitě musím začít tatínkovou výchovou ke statečnosti. Skoro nikdy se nebojím a to mi hodně ulehčilo život. Když taťku otravovali bolševici, povzbuzoval se drsnou a zpupnou mantrou: druhou díru do zadku mi neudělají. On byl vůbec pokladnicí vtipných a úderných příměrů a pořekadel. Mnohé z nich vytvořil sám. Hodně jsme poslouchali rozhlas, televizi jsme neměli. Jednou se z něj linula sovětská opera Píseň tajgy, vážně příšerná. Od té doby jsem občas od tatínka slyšela: „Je blbej jak Píseň tajgy.“ I když mě už dlouho provází z druhého břehu, cítím stále jeho povzbuzující přítomnost. S radostí okořeňuji své promluvy jeho kameňáky.

Fascinující byla má puberta, po ní i dospívání. Vzbouřila jsem se a ukončila úspěšnou kariéru závodní plavkyně, která mě týrala celé dětství. Od třinácti let jsem chodila do divadel, tehdy tak svobodných, moudrých a dokonalých. Byla jsem intelektuálně dobře vybavená, radostně jsem se vpíjela do protirežimních náznaků a vtipů ukrytých v představeních. Toulala jsem se po galeriích, studovala výtvarné umění, prožívala jsem nadšení ze života. Duše mi zpívala, začala jsem psát básně. Okupace v srpnu šedesát osm a půl roku poté Palachova smrt mi rozřízly krvavě srdce, jizva se nikdy nezacelila. Dodnes jasně cítím, odkud vane jedovatý vítr.

Hledala jsem, kam patřit, abych s „nimi“ neměla nic společného. Přimkla jsem se k církvi, nechala se pokřtít a stala se písničkářkou biblických protestsongů. V osmnácti jsem se dozvěděla, že můj farář je udavač a spolupracovník StB, pohřbila jsem víru i lásku. Naštěstí jen na měsíc, protože mi byla seslána milost klinické smrti. Ta mi přinesla nezpochybnitelná setkání s Boží láskou a její nejprostší lidskou podobou, v níž jsem zakotvena dodnes.

Po opakovaném odmítnutí jsem se neohroženě vecpala na univerzitu díky rozhořčenému osobnímu apelu na tehdejšího ministra školství, který se zřejmě domníval, že za mnou někdo stojí. Psychologie však byla tak podřízena ideologii, že kromě tří statečných přednášejících nebylo na studiu nic obohacujícího. Od prvního ročníku jsem chodila na praxi a poté i na individuální psychoterapeutický výcvik do vězení na Pankrác, abych měla pocit naplnění.

Aspirantura se mi přihodila zázrakem na přímluvu přítele. Bádala jsem si v efektech psychoterapie, opouzdřila se vůči komunistickému ponižování, vydržela, do strany nevstoupila a po obhajobě se vrhla do obyčejné praxe. Moje cesta psychologa byla v podmínkách normalizace bolestná, stále jsem se vymykala pravidlům.

Moje životní cesta je vytýčena zázračnými milníky. Jedním z nich je můj pobyt v USA v druhé polovině osmdesátých let. Souhrou neuvěřitelných synchronicit jsem se ocitla tam, kde jsem mohla pocítit, že moje hluboké citové noření do procesu psychoterapie je v pořádku, je to jedna z mnoha možností. Došlo k mému totálnímu přerodu a zasvěcení originálnímu pojetí, opírajícímu se o živou spiritualitu.

Od dubna devadesátého roku jsem na volné noze a rozevlátá svoboda spojená s osobní odpovědností pro mne nikdy neztratila na ceně, jsem stále za tu možnost vděčná. Vášnivě rozvíjím svoji metodu, v posledních letech se ten proces zrychluje, prohlubuje a stává se až extatickým.

Ve svém životě jdeš proti proudu. V čem je to v poslední době?

Kam se podívám, snad ve všech oblastech života.

V emocionální angažovanosti, blízkosti s klientem a ochotě k osobní oběti v roli psychoterapeuta.

V péči o dům, který jsem postavila za obrovské pomoci mnohých jako stánek pro moji práci. Je v něm čisto, útulno, je sám o sobě inspirací pro kvalitu osobního prostoru, vegetariánské stravování, hlubinnou ekologii, mezilidskou důvěru a bezpečí pro překračování hranic omezujících zpěv duše.

V propagaci koncepce potírající egocentrismus a módní milování sebe sama, v soustředění na službu a činění druhých bytostí i světa šťastnými.

V tom, že nic nehraji, nezneužívám své charisma, ale myslím vše vážně a také se to ze všech sil snažím žít.

V blízkosti s přáteli o generaci mladšími přináším výchovné inspirace, jdoucí proti módním psychopatizujícím trendům. Fyzická zdatnost a odolnost, intelektuální tvořivost, láskyplná blízkost schopná oboustranné empatie a soucitu, umění spolupráce, citlivé podporování schopností a nadání směrem k originalitě… Výsledky jsou viditelné a není to má zásluha. Jen jsem občas k dispozici ve vyhraněných a náročných situacích. Děti mě mají rády, moje fyzicky nenaplněné a díky tomu univerzální mateřství se bohatě uplatňuje. Jsem šťastná, když vidím, že dítě hodně čte a nepotřebuje mobil. Když se nebojí žádného počasí a potřebuje být v přírodě. Když se hezky chová k domácím zvířátkům. Když dokáže přiznat chybu, protože dospělí to také samozřejmě dělají.

V psaní a přednáškách si dávám záležet na bohaté češtině, odmítám její vulgarizaci a zjednodušování, miluji archaismy, bohatost. Je to jediná oblast, kde má smysl bojovat za zachování národních hodnot.

A jsem trvale přesvědčena, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Moc mě těší, že jsem mohla přijít na křest tvé knížky. Konal se v pražském Divadle Radka Brzobohatého a knihu přišli pokřtít tři skvělí kmotři. Můžeš je představit pro čtenáře REGENERACE podobně, jako jsi tak učinila na pódiu? Čím jsou pro tebe osobně významní?

Jan Potměšil se mnou osm let spolupracoval. Nejprve absolvoval všechny úrovně mých programů, potom se stal cenným koterapeutem, jehož vliv posunul mnohé směrem k větší odolnosti a pokoře. Pomáhala jsem mu nastavit životní styl, díky němuž přestal být pravidelně hospitalizován, nadšeně jsme spolupracovali na lidské stránce jeho tehdejších úspěšných hereckých rolí. Naše setkávání ukončil bohulibý důvod – oženil se a začal žít utěšeným rodinným životem. I když se vídáme velmi zřídka, je mezi námi velká přátelská láska, kterou si nepotřebujeme dokazovat ani potvrzovat. Jiskříme společným nastavením, temperamentem i humorem. Je duší mojí duše.

Vladimír Javorský jezdil na moje programy do Liblic na začátku devadesátých let, našel si u mne nevěstu, s níž je už dvacet pět let. Po stejnou dobu se setkává se skupinou přátel, s nimiž se tam poznali. Patří mezi ně i Mirek Kemel. Nedoprovodili mě na cestě k intenzitě a malým skupinám, přesto je mezi námi něžné světlo. Když jsem ve své čajovně na Vinohradech pořádala v druhé polovině devadesátých let čtené divadlo, byl Vladimír jedním z důležitých účinkujících herců. Miluji jeho hloubku a meditativní klid, máme k sobě tiše blízko. Je také skvělý hudebník. Ryzí člověk, jehož pravdivost a poctivost jsou nepřehlédnutelné.

Mirek Kemel, o němž jsem se už výše zmínila, je bohatě obdařen talenty. Skvělý výtvarník a také kreslíř, který mistrovským způsobem glosuje naši politickou scénu už od první poloviny devadesátých let. Něžný a originální básník, zpěvák, multiinstrumentalista, poslední dobou víc a víc populární se svým hudebním uskupením, v němž občas – pokud čas dovolí – účinkuje i Vladimír Javorský. V devadesátých letech se mnohokrát zúčastnil mých programů, jeho milá žena, výtvarnice Katka, též, byla jsem i vzdáleně přítomna příchodu jejich dětí. Velmi mě potěšilo, že se připojil ke kmotrovství Dodušemluv, byť jsme se dlouho neviděli.

Křtili jsme knížku dýmem z vonných tyčinek, každý z kmotrů pojal obřad originálně… Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života.

patricie 5

g11

Někdy se mi z našich krátkých povídání zdá, že máš ve svém životě přespříliš naloženo. Jak zvládáš tíhu? Vnímáš ji? Přijímáš psychoterapii jako svoje poslání? Co tě nejvíc těší, co ti pomáhá a co tě posiluje?

Nakládám si sama, bojím se prostojů a promrhaného času. Snad to vzniklo nahlédnutím za hranici mezi životem a smrtí, vážím si všech příležitostí, které se mi naskytnou. Ještě mě neopustilo nadšení z každého dne a doufám, že se tak ani nestane.

Moje práce je mi vším, dává smysl mému životu, je mi dítětem i rodičem, partnerem i učitelem. Je mi ctí, že mohu pár lidí chvíli doprovázet na jejich životní cestě a podpořit je v překonání krizí, nalezení poslání a smyslu, pomoci při prohlubování všech vztahů.

Díky naplněnému a dynamickému způsobu existence mám řadu skvělých přátel, s nimiž mohu podnikat nejrůznější kulturní i rodinné akce. V poslední době se spíše musí oni připojovat ke mně. Pečuji o maminku, která je téměř bezmocná, a žijeme pospolu. Vše se však dá skloubit, a za to jsem vděčná. Pán Bůh mi poslal velkého pomocníka, nezištného přítele, který mě v tomto nelehkém čase podporuje až na hranici záchrany života.

To vše mě těší a posiluje můj motor – nezničitelnou radost ze života.

Začátkem devadesátých let byla naše společnost plná nadějí, jakoby se duchovní brány otevřely. Když se ale dívám na veřejnou scénu, nevidím žádnou inspiraci. Máš pro to vysvětlení? Slýchám názory, že se společnost nedokázala od minulosti očistit, a tak se nevyčištěné rány ozývají.

Myslím si, že moje profesionální dráha velmi citlivě kopíruje vývoj naší společnosti. V devadesátých letech jsem pracovala s velkými skupinami klientů, kolem osmdesáti osob. V návaznosti na svůj rozhlasový pořad jsem pořádala četná setkání posluchačů po celé republice, vždy se sešly stovky lidí. Tehdy mi šlo o znovunalezení vzájemné důvěry, oslavu svobody a podporu odhodlání svobodně tvořit a obohatit společnost. Nikdy jsem nic nepředstírala, byla jsem opravdu nadšená tak, že to bylo nakažlivé. Pak se však začalo ukazovat, že většina lidí přitahovaných spiritualitou je jejími nadšenými diváky, ve svém každodenním životě však není ochotna nastoupit cestu oběti, služby a poctivosti, uskutečnění pozemské pravdy a lásky. Začala jsem zmenšovat skupiny a víc se vrtat do osobních příběhů, aby výstupy byly užitečné pro blaho světa. Byla jsem chvílemi dost drsná při odhalování vlastních selhání i reakcích na ostatní, v požadavcích na pojmenování chyb a vyjádření účinné lítosti. Díky tomu jsem nepřišla o duši v nějaké pseudoroli gurua či duchovního učitele. Jsem v současné době spokojená s tím, že vím o velké nezávislé skupině lidí, kteří jdou cestou záchrany cti lidstva ve svých profesích, rodinách i ve vztahu k životnímu prostředí.

Postkomunistické země charakterizuje mrtvá morálka, proto tu chybí očištění minulosti. To však musí proběhnout především na individuální úrovni, konkrétně a se snahou napravit, co se dá, nebo zastínit dobrými kroky ty špatné. Veřejná scéna nese stopy blahobytu, lenosti, sobectví. Děje se to v celém moderním světě. Volby vyhrává, kdo nejvíc křičí a slibuje. Ač jsou to lži, málokdo je odhalí. K tomu je totiž třeba číst, studovat mnoho zdrojů a získat tak objektivní přehled o stavu světa. Pohodlnost, konzum a neochota přemýšlet nás sunou do krize. A to je dobře. Celý vesmír se vyvíjí v krizích k vyšším kvalitám. Hluboce věřím ve světlou a láskyplnou podstatu existence. Ta se nakonec prosadí, byť na troskách pouťového pozlátka, které egocentrický materialismus vyhlásil za štěstí.

Každý, kdo podvádí, lže a krade, sklidí plody toho, co zasel. Žádný trest shůry. Jen logický důsledek kroků. Bůh netrestá, jen miluje natolik, že nám dal svobodnou vůli. K jejímu moudrému využití musíme dozrát. Mnohokrát shoříme a vstaneme z popela, jinak se nestaneme nezávislými a nepřestaneme se bát smrti. Možná nám dojde, že si planeta bez nás poradí, my bez ní nikoli. V každém z nás je nezničitelná jiskřička světla, skutečná duchovní cesta ji rozdmychává a přináší statečnost, velkorysost a soucítění. Jak moc planeme, tak velká zářivá stopa po nás zůstane pro další pokolení.

Jakým tématům se v psychoterapii v současné době věnuješ nejvíce?

Nejčastějším úkolem, před kterým stojím jako terapeut, je pomoc při překonávání partnerských krizí. Myslím, že se nám to s klienty daří, především tam, kde jsou ve hře i děti. Někteří přijdou bohužel pozdě, láska se už nedá zachránit. Pak je mohu jen doprovodit rozchodem, v němž nikdo neztratí důstojnost ani čest, společně objevíme hodnotu velkorysosti.

Dalšími velmi frekventovanými tématy jsou výchovné problémy s dětmi všech věků, nacházení společné řeči mezi generacemi.

Také mě hodně vyhledávají lidé trpící úzkostmi a depresemi, které souvisí se ztrátou smyslu v moderní konzumní společnosti. Soustředím se s každým na budoucnost, minulost je pro mne pouze zdroj informací. Odmítám v ní hledat výmluvy pro současné neúspěchy. Na rodiče se můžeme vymlouvat nejdéle do patnácti let. Potom už se rozhodujeme sami, kudy naše další kroky povedou.

Často pomáhám klientům najít cestu k využití potenciálu jejich schopností a nadání v životě.

Zvláštní skupinou témat jsou krize víry a strach ze smrti. Souvisí s hlubokým konfliktem mezi materialismem a spiritualitou v nitru každého z nás. Materialismus je zakotven v pyšném přesvědčení, že Ego je Bůh. Vše je třeba mít pod kontrolou a skutečnost je jen to, čemu rozumí mysl. Smrt a krize jsou chápány jako chyby, jež se musí napravit a vymýtit.

Spiritualita se opírá o citlivé vnímání okolí a tvořivou, spontánní snahu o harmonizaci. Hlavní hodnoty jsou uplatnění zákonů lásky v chování i prožívání, umění uskrovnit se a omezit ničivý vliv člověka na přírodu. Touto cestou se snažím ubírat a motivovat k ní ty, kteří mě vyhledají.

Vyvinula jsi vlastní originální psychoterapeutickou metodu, kterou jsi nazvala aktivní egolýza. Můžeš ji čtenářům zkráceně představit?

Název egolytická terapie je v odborné literatuře spojen s aplikací psychotropních látek, jejichž nejsilnějším účinkem je jakési rozpuštění hranic ega a možnost nahlédnout skutečnost z vesmírné perspektivy, ztotožnit se s univerzálním vědomím, božskou podstatou existence. Takový prožitek má v sobě příslib skutečně duchovní orientace osobnosti v každodenním životě. Díky mnohočetným inspiracím od mých učitelů, významných postav transpersonální psychologie, jsem pochopila, že se k tomuto bodu obratu můžeme dobrat i bez pomoci chemie a posvátných bylin.

Důležitá je dlouhodobá příprava obsahující detoxikaci, půsty a pravidelnou meditaci, zklidnění konfliktů, důvěru v moudrost, která nás přesahuje. Velkým pomocníkem je soudržnost malé skupiny spojené společnými prožitky na jemnějších úrovních duchovního poznávání, pocit bezpečí v prostoru, kde se vše odehrává. Jako hlavního průvodce na cestě využívám velmi kvalitně reprodukovanou hudbu z různých koutů světa. Pokročilí klienti s ní dokážou komunikovat nikoli tancem, ale jakýmsi převtělováním. Rozplynou se v ní tak, že hraje i zpívá skrze ně. Pak dochází k uvolnění hluboko uložených energetických a emocionálních bloků s trvalým efektem osvobození a jasnějšího zření. Vše se integruje díky společnému sdílení a citlivým zpětným vazbám od terapeutů, kteří podrobně znají příběh každého účastníka. Je to náročná práce na sobě, často bolestivá. Na nižších úrovních práce se nejprve potýkáme se strachem, pýchou a závislostmi, které brání svobodě ducha. Spolupráce je dlouhodobá, nelze vynechat žádnou úroveň. Na nejintenzivnější programy zve tým terapeutů podle dosavadní zkušenosti s klientem. Vyhneme se tak rušivým motivacím, jako jsou touha po dobrodružství, potřeba být pokročilejší než ostatní, přehnané sebevědomí. Nepořádáme žádné výcviky, nerozdáváme certifikáty, nechceme živit Ego.

Co by sis do budoucna nejvíce přála?

Abychom byli všichni ochotni čerpat informace z více objektivních zdrojů a nenechali se manipulovat hloupými křiklouny. Aby nám ležela na srdci Planeta a byli jsme ochotni se uskromnit. Abychom se nebáli smrti a přijali ji jako přítele, který stále kráčí po našem boku a ptá se, zda nemarníme čas. Abychom nabízeli bez podmínek poklady svého srdce a umu.

patricie 8