PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Přítelkyně mi dala popud k zamyšlení nad tímto tématem:
… vycítila jsem u dětí po rozvodu rodičů, mezi nimiž přetrvává nepřátelství, velký vnitřní rozpor. Jeden popuzuje dítě proti druhému… Například matka, kterou manžel opustil, štve dítě proti otci, že zradil… a človíček se pak ve svém nitru těžko smiřuje se skutečností, že táta je také jeho součástí… O to bolestnější je pak reakce matky na neposlušnost: „Jsi celej táta!“… v dětské duši může znamenat nepřijetí otce v následku špatného vztahu rodičů odmítání poloviny sama sebe…

Upozornila mě tím nejen na hluboké vnitřní citové konflikty dětí procházejících rozpadem rodiny, ale i na velké celoživotní téma: vztah k matce, vztah k otci prostupuje naším chováním i prožíváním jako klišé, které těžko překonáváme. Díky bohu nás rodiče naplňují po okraj jen v nejútlejším věku, postupně je zatlačují naše probouzející se originální osobnost a nesčetné emocionální zkušenosti, které cestou posbíráme. Přesto jsou povaha a vývoj napojení na matku a otce hluboko zakořeněny. Celoživotně je nevědomky uzdravujeme, či zraňujeme a toužíme po jeho ideální podobě. Takovou ji v sobě uchováváme pouze v případě, že tento svět opustili v našem útlém dětství.
Nelze však věřit schematickým rovnicím vytvořeným z potřeby zjednodušení a přehlednosti duševního života:
1. milující matka stvořila láskyplnou bytost, která bude v tomto směru pokračovat
2. chladná matka je příčinou neschopnosti milovat
3. laskavý otec je zdrojem konstruktivních, neagresivních vztahů s mužským světem
4. krutý otec plodí slabochy se skrytou nebo otevřenou záští vůči mužským autoritám
Nepopírám, že jsou mnohdy platné, ale to neznamená, že jsme bezmocným výsledkem dokonalosti, či nedokonalosti rodičů. Každý vliv zpracováváme tisíci způsoby. Je až neuvěřitelné, kolik lidí je schopno projít zoufale těžkým dětstvím bez lásky, zakusit týrání a psychopatologické jevy všeho druhu, a přesto se stát obětavou, láskyplnou a obdivuhodnou bytostí. Kolik těch, kteří měli idylické pohádkové dětství, v němž byli hýčkáni jako princátka, se v dospělosti stane bezcitnými parazity…
Jestliže se s některým z rodičů ztotožňujeme, obdivujeme ho, milujeme a vážíme si ho, je pravděpodobné, že ho po celý život budeme v sobě hledat. Potěší nás jakákoli podobnost, zároveň v sobě pocítíme silnou motivaci stát se takovým člověkem, na nějž bude moci být hrdý. Pokud je to rodič opačného pohlaví, hledáme navíc jeho záři v partnerech, kteří nám vstoupí do života. Stane se jakýmsi intuitivně vnímaným měřítkem kvality, k němuž se spontánně obracíme při rozhodování, životních změnách a hodnocení světa.
Proslulý, slavný otec či matka jsou také kladnými vzory, většinou však nedostižnými. Je přetěžké vyrůst ve stínu hvězdy v celistvou, zdravě sebevědomou a nezávislou osobnost.
Rodič, s nímž jsme v konfliktu, cítíme se od něj poškozováni a prožíváme vůči němu prudké negativní emoce, je ztělesněním pekla na zemi. Někdo, kdo nám dal život a měl by nás milovat, je k nám krutý, lhostejný, surový, zapuzuje nás. Stane se ďáblem, před nímž se máme na pozoru. Náš život pak provází boj nejen s ním, ale se vším, co nám ho připomíná, co se mu v čemkoli podobá. Albert Einstein, který byl nepovedeným rodičem, díky své vysoké inteligenci a moudrosti nepřímo obhájil svou citovou nedokonalost vtipným výrokem: „Všude se až moc vychovává, zvláště na amerických školách. Ona ale neexistuje žádná lepší výchova než být příkladem, a nejde-li to jinak, i odstrašujícím.“
Svět není černobílý, každý člověk má dobré i špatné vlastnosti, každý dosáhne nějakých úspěchů a napáchá spoustu chyb. Vypjaté vztahy k rodičům pochází z podvědomé nemoudré touhy po jejich dokonalosti. Jako by každá matka měla být božskou matkou, otec božským otcem. Nepromíjíme jim chyby a očekáváme silný cit, který nás po celý život bude ochraňovat, povzbuzovat, povznášet. Později se nám samotným však nedaří dostát týmž „oprávněným“ požadavkům vlastních dětí. Označíme je za nevděčníky, považujeme se za skvělé vychovatele, mnohem lepší, než byli ti naši.
Vzpomínám na jednu ženu, která se zúčastnila mého intenzivního skupinového programu. Po celou dobu si hlasitě stěžovala na svou matku, přinášela mnoho příkladů o její bezcitnosti, sobectví, neomalenosti, ponižujícím chování… Vždy se snažím otevřít ochotu k pochopení druhého člověka v kontextu jeho příběhu, povzbudit rozzlobené ke smíření, k hledání cest ke sblížení. Tady se zdála má snaha marná. Matka zmíněné ženy přijela po několika měsících také na můj program. To samo o sobě bylo šokující, větší úžas však přinesla skutečnost, že si začala úplně stejnými slovy, jaká používala její dcera, stěžovat na svou matku. Když jsme se po chvíli opatrně zeptali na její vztah s dcerou, bez zaváhání odvětila: „Tam je vše v nejlepším pořádku.“ Příběh je směšný, ale není vůbec neobvyklý. Často nevědomky opakujeme chování svých rodičů. Rozlítíme se, pokud si na to někdo dovolí poukázat. Pro mnohé označení „jsi stejná jako matka“, „jsi stejný jako otec“ znamená nejhrubší urážku. Býváme k nim opravdu málo tolerantní.
A přeci je mezi námi mnoho lidí, kteří svého rodiče milují až za hrob, je pro ně celý život nejdůležitějším člověkem. Úmyslně hovořím jen o jednom z nich v souvislosti s hluboce vášnivým citem. Tím neumíme milovat oba stejně. Silné propojení bývá nejčastější s matkou, zvláště tam, kde chyběl otec. Ač je to dojemné, může tak vzniknout překážka v rozvíjení vlastních partnerských a rodinných vztahů zdravou formou. Těsná blízkost však bývá také důsledkem manipulativní nadvlády rodiče, který se nedokáže vzdát moci nad potomkem.
Pouto mezi rodičem a dítětem je veledůležitým symbolem vývoje mezilidských vztahů. Začíná naprostou závislostí dítěte, vyžaduje po dospělém silnou odpovědnost, vřelost, něhu, empatii a moudré vedení dobrým směrem. Po desátém roce věku je již třeba nabídnout více rovnocenné komunikace, nedávat mu úkoly, ale žádat o pomoc a vyjadřovat vděk. Zakládáme tak nejdůležitější období, jež by mělo být nejdelší: rodič a dítě – dva blízcí dospělí lidé, kteří se mají rádi, navzájem se respektují, podporují a umí spolupracovat. Ke konci života se role pomalu obrací, dítě se stává pečovatelem slábnoucímu seniorovi, dostává příležitost vrátit láskyplnou péči z počátku svého života. Pozoruji zvláštní úkaz, že něžně se o své rodiče starají více ti, k nimž v dětství vlídní nebyli. Odložení staroušci bývají spíše ti laskaví, milí, kteří o nic nežádají a trpělivě snáší svou osamělost, chápajíce zaneprázdněnost potomků.
Ocitáme se zpět v úvodu našeho zamyšlení. Co se děje v dětské duši, když jsou rodiče posedlí partnerskými nesváry, neberou ohledy na výsostnou důležitost rodinných vazeb a posvátnost mateřské a otcovské role? Malé děti situaci nechápou. Mnohé se domnívají, že jsou samy příčinou rozvratu svou neposlušností a nedokonalostí. Jiné začnou hodně zlobit, přitáhnou na sebe pozornost a odvedou ji tím od konfliktů. Činí tak intuitivně, a přeci to funguje. Některé ratolesti se snaží rodiče vydírat, dávat je dohromady, žádají ujištění, že se k sobě vrátí… Starší školáci podvědomě touží po jednoduché spravedlnosti, a tak se spíše přimknou k osočovanému, aby ho v oslabené pozici posílili a vyrovnali rozložení sil v rodině. Pokud jsou popuzováni psychopatickým manipulátorem, z nějž mají strach, uloží si pocit spolupachatelství v duši a budou se s ním mnohdy na nevědomé úrovni celý život potýkat.
Každý lidský příběh je neopakovatelný, každý člověk se vypořádá se svou rodinnou konstelací po svém. Neexistuje paušální technika, která uzdraví složité předivo vztahů, citů a osobnostních vlastností. A přeci je tu kouzelný nástroj, lék na nemoci osudových spojení: obě strany potřebují najít ve svých srdcích laskavou shovívavost. Nebo shovívavou laskavost…