PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Kdysi, když mi bylo kolem dvanácti let, hrávala jsem s kamarády hru „Co vidíš?“. Měli jsme za to, že jsme ji vynalezli sami, ale dobře vím, že vše už tady bylo. Úspěch zaručovalo hluboké soustředění, jemná vnímavost, tvořivost a schopnost nalézání neotřelých souvislostí. Vybrali jsme si místo v přírodě, za špatného počasí jsme si vystačili i s poličkou na stěně bytu některého z nás. Spravedlivě jsme se rychle střídali, každý, kdo byl na řadě, připojil nový postřeh. Zprvu jsme samozřejmě primitivně popisovali vnější znaky místa a objektů v něm. Jakmile jsme vyčerpali deskriptivní fázi do posledního detailu, nořili jsme se hlouběji a začali objektům přiřazovat vlastnosti, emoce, úmysly, funkce. Začal vznikat příběh, který oživil pozorovanou scenerii. Někdy to byla jakási dadaistická skládačka, jindy impresionistická skica, těžká stavba brutalistního stylu nebo tajemná pohádka v andersenovském jazyce. Byli jsme tři nadšenci – já a dva spolužáci. Milovali jsme slovní hříčky, hodně jsme četli a předháněli se v používání neobvyklých slov. Vztekali jsme se, když někdo pronesl slovo, jemuž jsme nerozuměli – takové zahanbení jsme těžko snášeli.
Hra občas trvala hodně dlouho, pořád jsme nemohli vyčerpat studnici nápadů a vjemů. Končilo se, když se někdo vzdal slovy „Už nevím…“ Nešlo o prohru v pravém slova smyslu, ale snažili jsme se jí vyhnout za každou cenu. Přitom to nebolelo – příběh byl ukončen. Zasmáli jsme se a nic víc se nestalo. Proces tvoření byl horečný, nadšenecký, nabíral stále na rychlosti, nevědomky jsme zvyšovali hlasy a nakonec radostně výskali.
Často jsem si v životě na tu hru vzpomněla a v duchu si ji hrála sama pro sebe. Na gymnáziu jsem se hodně zabývala výtvarným uměním, chodila jsem na výstavy a do muzeí. Chtěla jsem studovat kunsthistorii. Přišlo mi líto, že jsme se s kamarády nedostali třeba k obrazům Pietera Brueghela staršího. Moc ráda bych slyšela, jak bychom se překřikovali u Nizozemských přísloví, Dětských her, Lovců ve sněhu, Boje mezi karnevalem a půstem, Svatebního tance v přírodě, Pádu andělů, Babylonské věže… Pro naši tehdejší zálibu by to byla skvělá pastva. Byli bychom v šestnáctém století jako doma.
Třebaže jsem se s Brueghelem setkala pouze o pár let později, byli jsme s kamarády každý jinde a ty nádherné společné chvíle se už nedaly oživit. Zůstávají ve mně a jsem jim vděčná za to, že ve mně otevřely zdravou lačnost po podnětech, ostré vnímání situací, obrazů i rozpoložení lidské duše.
Občas se mi chce křiknout na někoho, kdo má oči přibité k telefonu: „Co vidíš?“
Nechci se tu pouštět do kritiky moderních lidských závislostí, jen mívám chuť burcovat ve svém okolí hravost, fantazii, tvořivou komunikaci, blízkost ve vnímání světa. Zdá se mi, že se tyto procesy zpomalily a značně ochudily. Slovní zásoba se zásadně zmenšila, je v nás jakási pohodlnost, nemáme snahu vyjadřovat se barvitě. Nesdílíme prožitky, častujeme se vypreparovanými zprávami o ničem.
Nedávno jsem odeslala SMS tohoto znění: „Je nádherná hvězdná noc. Jako bych se ocitla ve smršti úderů štětce Vincenta van Gogha. Dlouhé noční bdění se někdy vyplatí.“ Odeslala jsem ji a vzápětí pocítila vlnu hřejivé radosti z toho, že mám kolem sebe přátele, s nimiž mohu sdílet vesmírný prostor srdce i světa.
Lidstvo se přestalo pozorně dívat a působí katastrofu. Je nabíledni, že se okamžitě musíme uskrovnit a řešit ekologické problémy, jež jsme přivodili. Přesto většina populace stále žije v tunelu růstu zisku a pohodlí. Dohoda s osvícenými, kteří apelují na změnu myšlení, není možná, průmysl přeci nesmí stagnovat. Co my víme, co tu bude za padesát let? Víme a nedbáme…
Mnozí mladí však cítí, že se jich to týká, a pomalu burcují generaci rodičů i prarodičů svým životním stylem. Vegetariánská strava jako zásadní osobní vklad do procesu ohleduplnosti k prostředí, materiální skromnost, harmonické pobývání v přírodě… Stává se módou nomádský život v dodávce s minimálními náklady i odpady a nejnutnějším vybavením k žití. Mnoho profesí už lze vykonávat i z takového domova, připojení na internet je téměř všude. Pokud se tak rozhodne žít pár, prověří a upevní svůj vztah. Na malém prostoru se nedá žít bez ohleduplnosti, spolupráce a vnímání potřeb protějšku. Mnohé rodiny s dětmi staví skromné pasivní domy, snaží se vychovat ratolesti k odolnosti a schopnosti přežít i těžké podmínky. Všichni zmínění by na moji otázku „Co vidíš?“ měli mnoho zajímavých odpovědí. Z toho mám velikou radost.
S některými jsem ve spojení a vím, jak těžko svá rozhodnutí brání proti agresivním útokům svých rodičů. Ti se odmítají smířit se skutečností, že potomci nejdou v jejich šlépějích. Aspoň potají cpou vnoučata párky a sladkostmi jsouce přesvědčeni, že jim zachraňují život. Chápu obě strany. Je nádherné uspořádat si život po svém a opřít ho o hodnoty, které jsou mi svaté. Pro dříve narozené jsou však nepřijatelné, popírají dosavadní zavedené pořádky.
V této rozechvělé době je nutné, aby se mladí chopili řízení světa. Ukazuje se, že k tomu mají sílu. S minimálními prostředky probudí všechny generace a rozhýbají je k činům. Nebojí se pojmenovat ohrožení, které staří dinosauři, lpící na moci, představují. Jsem také praještěr, ale ráda se nechám vést k naději.
Co vidím? Dožívající kousky ráje, mladé farmáře uzdravující krajinu, dav lidí chovajících se vlídně a ohleduplně, návrat slov dlouho vysmívaných a odmítaných. Vidím oživování pokory a úcty k duchovním pokladům. Přesahují hmatatelnou skutečnost, jíž vdechují smysl, tu jedinou sílu, z níž pramení nezničitelná radost z žití samotného. Vidím moudrost zahanbující tupou omezenost, laskavost odhalující ješitnost, pýchu a sebestřednost. Stačí otevřít srdce, přestat se bát a okamžitě spatříme mnoho spojenců, s nimiž nesejdeme z cesty.
Je srpen, a to je čas, kdy se můžeme lépe rozhlédnout. Zkusme hrát tu osvěžující hru „Co vidíš?“. Dívejme se, objevujme pravdu podstaty. Čistou, silnou, nepřežvýkanou lživými ústy. Na světě je krásně a bude ještě lépe.