PhDr. Patricie Anzari, CSc. - SHAMANYKA - reportáž ze světa za zavázanýma očima

PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Shamanyka je jedním z vrcholných programů transpersonální praxe PhDr. Patricie Anzari, CSc., kterou provozuje ve svém centru v Českém Švýcarsku. Spolupracuje s týmem koterapeutů - dobrovolníků, jehož členem jsem již devátým rokem. V týmu je také lékař. Vnáší do práce medicínský pohled a pečuje o zdravotní stav účastníků. Ti jsou na Shamanyku zváni po dlouhodobé spolupráci a absolvování řady méně intenzivních programů. Cílem není jen samoúčelné dosažení stavu rozšířeného vědomí přírodním způsobem. K úspěchu na této cestě se každý musí naučit nepodléhat své mysli jako jedinému vůdci a posuzovateli. Dostane se tak nejen k hlubokému spirituálnímu poznání, ale vybaví se i odolností vůči úzkostem a psychickým krizím. Ty vždy rozpoutává splašená destruktivní mysl.
Teoretickým zdrojem programu Shamanyka je učení profesora Stanislava Grofa a původním základem holotropní dýchání, v němž je Patricie certifikována. Od samého začátku měla však potřebu zasadit metodu do širšího kontextu. Začala ji postupně měnit, až bylo třeba najít nový název, aby nedocházelo k záměně s klasickým přístupem. Požádala o svolení kanadského hudebníka Patricka Bernhardta používat název jeho desky "Shamanyka". Souhlasil.

Účasti na Shamanyce bezprostředně předchází individuální měsíční příprava každého z pozvaných. Každodenní meditace v délce minimálně patnácti minut zklidňuje, čistí mysl a připravuje k cestě do hloubky. Jeden čtyřicetihodinový půst týdně rozpouští sebestřednost, učí sebekázni a odolnosti. V mezilidské komunikaci je třeba soustředit se na vlídnost, vstřícnost a nekonfliktní jednání, což prohlubuje empatii a ochotu ke spolupráci. Všichni včetně týmu sepisují upřímnou zpověď o svém životě formou náročného dotazníku, jenž je nutné přivézt s sebou. Některé z otázek jdou hodně pod kůži:
Vyjmenuj své současné démony a slabosti (závislosti nebo tendence k nim, zlozvyky, špatné osobní vlastnosti)
V čem sám sebe obelháváš, vylepšuješ skutečnost?
Je něco, o čem jsi dosud v Rynarticích nepromluvil?

SETKÁNÍ
Konečně je tu pondělí a my spolu usedáme do kruhu v rynartickém sále. Deset poutníků a pět členů týmu: Patricie, lékař Honza, nestor týmu Štěpánka, léčitelka Boženka a moje maličkost. Zahajujeme první meditací, rituálem setkávání. Za zvuků hudby strávíme s každým několik minut blízkosti. Nejprve se díváme chvíli do očí, pak si položíme navzájem dlaň doprostřed hrudi a prociťujeme svá srdce. Obejmeme se. Tady jsem, přistupuji k tobě s důvěrou, nic neskrývám, nic nežádám. Přijímám Tě do svého srdce. Buďme si vzájemně nezištnými přáteli a průvodci na cestě.
Prociťuji všechna setkání, vnímám neopakovatelnost okamžiku a zároveň si uvědomuji sílu změny, jíž jsme za dlouhý čas společné cesty prošli. Pocit důvěrné blízkosti nikdy nezmizí.
Další dny se "dočišťujeme" a ladíme formu před hlavní poutí, která nás čeká ve čtvrtek.
Aktivní egolýza (rozpouštění ega vlastními silami), kterou Patricie vyvinula ve své praxi, se opírá o tři rozměry. Prvním je svobodná komunikace s hudbou. Používáme široké spektrum emocionálně nabité a hluboké etnické, klasické i filmové muziky. Nejedná se o tanec, ale o spontánní plynutí s hudbou, v němž jsou aktivní především energeticky nekonečné ruce a otevřená náruč (podobně jako v T'ai-chi). Zakryté oči pomáhají eliminovat racionální kontrolu. Není to naše mysl, kdo řídí proces. Necháme se zcela prostoupit zvukem, který námi pohybuje. Dosažením tohoto cíle se ocitáme v jemném stavu rozšířeného vědomí. Tak se velmi přirozeně a vlastním tempem učíme překračovat hranice strachu a chtění, prohlubovat důvěru v dobré konce.
Druhou dimenzí je čistá meditace. Sedíme v důstojné, vzpřímené pozici, vystavujeme svá „nahá“ srdce do světa a podáváme se všeobjímajícímu, vše prostupujícímu tichu. Směřujeme ke stavu osvobozenému od myšlenek, k prožitku čistého bytí.
Třetím rozměrem je práce s osobním příběhem - sdílíme své životní cesty, členy týmu nevyjímajíce. Nasloucháme srdcem, nesoudíme, nehodnotíme, neradíme. Zpětné vazby si poskytujeme formou nabídky podobné situace ze svého života, pokud jsme ji někdy prožili. Každý má možnost vnímat svůj příběh v širokém kontextu, z neobvyklých úhlů pohledu.

Díky této předchozí praxi jsou všichni dostatečně vybaveni na cestu. Už umí prociťovat a respektovat prostor kolem sebe, spokojit se i s relativně malým místem, aniž by tím byla dotčena intenzita jejich prožitku. Stejně tak bude každý z poutníků svobodný ve formě projevu. Nechá se vést vnitřními apely. A tak někdo bude stát, jiný ležet nebo sedět. Oproti holotropnímu dýchání nebude nutný osobní průvodce. Tým zvládne asistovat celé skupině.

CESTA
Je čtvrtek ráno. Scházíme se v sále v radostném rozechvění. Ještě se obejmeme. Poutníci usedají na matrace a zakrývají si oči. Průvodci se posadí stranou. Začínáme tichou meditací. Po čase zazní do ticha zprvu jemný, postupně sílící zvuk dešťové hole z rukou Patricie. I my ostatní se chopíme svých nástrojů. Honza usedá za djembe, já třímám šamanský buben, Štěpánka s Boženkou chrastítka. Na chvilku se ocitáme v extázi, hlasy i nástroji doprovázíme naše svěřence do jiných světů.
K rozšíření vědomí používají ti, co jsou na cestě, pouze pomalý šamanský dech. Do dlouhého nádechu se vejde celý vesmír a s výdechem se v něm poutník rozplyne.
Hudební produkci převezme aparatura a my začínáme sloužit. Přidáváme přikrývky, odebíráme odložené oblečení, staráme se o pohodlí každého. Později podáváme šálek s osvěžující vodou nebo kapesník, jindy je zapotřebí konejšivá náruč či jen nabídnutá ruka, prostá lidská blízkost. Cesta na toaletu se odehrává také s šátkem na očích, průvodci nahrazují zrak. Všichni se cítíme spojeni v jeden celek. Boženka poznamenává: "I jako průvodci jsme na cestě, jen nemáme zavázané oči."
shamanyka bezpečí webPatricie je dokonale napojená na energii skupiny, komunikuje s ní jako s bytostí a podle jejího naladění vybírá a pouští hudbu. Přesně cítí, kdy je čas pro vášeň, pro něhu či radost, kdy se srdce otvírají k bohu. Rozhlížím se po sále. Dobře vím, co se děje ve světě za zavázanýma očima. Poutníci splývají s proudem hudby, otvírají se přicházejícím poselstvím. Prosti očekávání a chtění se oddávají čistému bytí. Je to útulný příbytek plný lásky, radosti i pokorných slz.
Soubytí s člověkem na cestě mě nikdy nepřestane udivovat a rozněžňovat. Každý je v tomto stavu neskutečně krásný a pravdivý, jako by obnažil svou duši.
Cesta trvá celý den, až do pozdního odpoledne. Ke konci se hudba ztišuje a zklidňuje. Návrat do běžného stavu vědomí probíhá přirozeně. Jen je třeba ještě s průvodcem tiše projednat, jak se dotyčný cítí, zda ho nic nebolí či není v napětí. Pokud jeho stav není harmonický a šťastný, nastupuje pomoc zvenku ve formě práce s tělem, akupresury, jemné masáže. Tak společně odblokujeme pozůstatky dramatických prožitků a vejdeme do říše míru.

AUTENTICKÉ PROŽITKY ZE SVĚTA ZA ZAVÁZANÝMA OČIMA

První zpověď

Na začátku jsem byla miminko v bříšku a moc jsem se bála jít na svět. A když jsem pak na tom světě byla, cítila jsem, jak moc milované miminko jsem. To byl nádherný pocit. Pak se něco ve mně začalo vzdouvat, až mě to nadzvedávalo. Byly to pocity, které jsem zažívala v dětství a dospívání, když jsem se bála něco říct, brečet, když jsem si nedovolila se projevit. Pak mě to zvedlo úplně, někdo mě tahal shora za ruce a přitom jsem brečela…nebylo to příjemné. Stala jsem se obrovským starým stromem, strážcem pralesa. Prožila jsem obrovskou radost z tance, moje ruce byly lehké, smála jsem se, až mě bolely tváře...shamanyka tibet web
Ležela jsem a najednou jsem se probrala zimou. Přišel na mě smutek a žal a úplně všechno, co jsem kdy nesměla plakat, jsem plakala. Cítila jsem velký stesk po mamince, nebyl to dětský stesk, ale stesk za celý život. Pak jsem natáhla ruku a byl tam „tatínek“ (pozn. lékař Honza nabídl svou dlaň). Pochopila jsem, že mám i jeho. Zemřel, když jsem byla malá, ale miluje mě a je tu pro mne vždy, když si vzpomenu. Uklidnila jsem se a uvědomila si, že mám palec v puse. Uvolnilo se mi sevření z velké hloubky, které jsem v životě prožívala.
Zažila jsem obrovskou radost a obrovský smutek.

Druhá zpověď
Na začátku jsem cítil silnou mužskou energii, jako bych chtěl svoji sílu zadupat a nepoužít. Pak vše přešlo v radost ze spojení ženské a mužské síly, a tak jsem ji hledal ve všem. Najednou jsem měl v rukách obrovské chuchvalce energie, kterou jsem získával z matky země a v mých rukách se přetvořily v bochník chleba. Ten se pak změnil ve světla, která jsem pouštěl do vesmíru. Vysílilo mě to… položil jsem dlaně na zem a cítil, jak z ní získávám energii, kterou mohu posílat dál. Zjistil jsem, že ji tak lze kdykoliv čerpat. Později, když už jsem byl opravdu unavený, lehl jsem si a odpočíval. Přikryli jste mě ještě jednou dekou. Vždy jsem si myslel, že jsem ten, kdo musí všechno držet a nemá kde spočinout, ale v tu chvíli jsem pocítil, že se také mohu někde schoulit. Přišla vášeň a s ní slzy dojetí. Chtěl bych trochu vášně. Vím, co své ženě chci dát, co všechno pro ni mám. Pocítil jsem lítost, že je zavřená. Asi nemůžu čekat, až to dostanu od ní, musím se naučit dávat bez očekávání.

Třetí zpověď
shamanyka S-Tebou webZačátek byl bezstarostný a plný radosti. Cesta se poprvé odvíjela bez obviňování a sebelítosti. Celou dobu jsem byla plná vděku. Prožívala jsem neskutečnou bolest, ale pak najednou přišlo takové prozření! Kdysi jsem absolvovala spoustu 'duchovních technik' a hledala… věřila jsem zpětné vazbě a pozitivnímu myšlení, ale vůbec jsem to neuměla, vůbec. Dnes to bylo obrovské, viděla jsem nad sebou bílé světlo… pochopila jsem, že všechno má význam… znovu jsem prožila nemoc své dcery... dostala jsem zprávu, že mám dávat lásku na všechny strany, byla jsem jí nabitá. Ale nejsilněji jsem cítila, že musím rychle domů. A jak jsem běžela, narazila jsem na tmavou neprůhlednou stěnu… po chvíli se mi ji podařilo prorazit a pochopila jsem, že už nikam nemusím, že mám všechno. Už nechci dál, jsem doma. Dlouhá léta jsem žila v domnění, že je tam vše ztracené, že se s tím nedá nic dělat. Dříve jsem se dlouho týrala touhou po nápravě křivd… všem jsem dávala najevo, že mi něco dluží. Žádný důkaz lásky mi nebyl dost dobrý… S tím je konec.

Čtvrtá zpověď

Cítím, že mi cesta změnila život. Až zpětně jsem docenil měsíční přípravu, ani jeden požadavek nebyl zbytečný. Všechno nás připravovalo k tomu, aby se To stalo. Byl jsem konfrontován s vědomím jako takovým a tam bylo jednoznačné, že se nemám kde skrýt se svými slabostmi nebo s tím, že jsem v životě nic nedotáhl. Doufám, že etapa skrývání a unikání je v mém životě navždy ukončena. Pochopil jsem, že to byl vrchol mého egocentrismu, upnul jsem se na svoje prožívání a mindráky, kterých jsem si vytvořil za život dost. Uvědomil jsem si, jak ovlivnily i fyzickou podobu mého těla.
Podařilo se mi najít Boha bez náboženství. Bez struktury. Jsem vděčný, že se to stalo… zažil jsem absolutní štěstí, absolutní volnost.
I když tam byly momenty ohrožení, nebál jsem se. Prožitek absolutna byl tak silný, že mi dodal jistotu, objevil jsem svoji sílu a načerpal ji. Zároveň jsem byl překvapený, kolik jí tam je. Nebyla to destruktivní síla. Nemusím být agresivní, abych ji projevil. Pak se prohloubilo moje prožívání a přišlo dojetí. Zaplavily mě slzy vděku a obrovského štěstí ze spojení s Bohem, slzy vytržení z toho, že to všechno existuje…. Pak jsem pochopil, že k mužské síle patří něha a slzy nejsou selháním, jen důkazem živoucí lásky v mém srdci."
shamanyka díkůvzdání web
Pátá zpověď

Překvapilo mě rozložení průvodcovských sil – nebyla to jen muzika, kdo mě provázel, ale vy všichni, blízkost, pocit souznění, bezpečí a vzájemné lásky. Měl jsem radost ze síly, která mnou prochází, ze soubytí s přírodou. Vnímal jsem symboly přírody, jara a květin, hejna rybek se tam proháněla, hejna ptáků...
Hodně podstatným momentem bylo jakési zjevení lásky, kterou jsem vnímal vyloženě fyzicky, měl jsem pocit, že ji doslova držím v rukou. Snažil jsem se ji udržet silou, ale to se mi nedařilo. Tak jsem se pokoušel ji udržet s něhou, to se chvíli dařilo, pak také ne. Řekl jsem si, poprosím o pomoc Boha, snad se to podaří. Chvíli to vycházelo, pak také ne... došlo mi, že láska je neuchopitelná a stojí za to, abychom ji pěstovali s fantazií, že neexistuje metoda, která by fungovala v každém okamžiku...
Zářivý prožitek... Ocitl jsem se v nejniternějším nitru světla. Bylo to jako chrám boží lásky nebo boží milosti. Splynula mi dvojjedinost božské podstaty a lásky - nešlo je od sebe oddělit. Pak ze mě tryskal nezadržitelný pláč současně se stavem boží milosti a měl jsem pocit, že nepláču jenom sám za sebe. I ten zvuk pláče měl jinou barvu, než obvykle můj pláč mívá, měl mnoho různých odstínů: jako žena, dítě. Prožíval jsem a čistil bolesti všech mých bližních. Byť to byl žal, nevnímal jsem ho jako bolest, byla tam všudypřítomná naděje.
Měl jsem nádherný zážitek z cesty na toaletu. Neskutečná něha v doteku průvodce. Když jsem nakročil na první schod, poznal jsem, že nevím, jestli tam ty schody vůbec jsou. Necítil jsem žádný strach, jen důvěru a napojení. Vůbec jsem nevnímal prostor jako v normálním stavu vědomí.
Ležet na holé zemi bylo nejpříjemnější. Byla magnetem, který mě spojoval se vším. Dotýkat se země bosýma nohama mi přinášelo pocit blaha. Průvodci a země pro mě byli největším pocitem jistoty, splynuli jste v jedno.
Byl jsem hudbou, hudba byla mnou, jedna vlna nadšení a potěšení následovala za druhou. Unaven jsem ulehl. Pak jsem vedle sebe uslyšel sténání souputníka a došlo mi, že v takovém momentu není čas na únavu. Skrze to ke mě přišla obrovská síla a výdrž.

shamanyka šťastná webŠestá zpověď:
Na začátku jsem zemřela, zasypali mě hlínou a roznesli mě mravenci. Pak jsem se propadla pod zem. Viděla jsem prvotní částice hmoty, které o sebe třeskly, obrovské světlo, dostala jsem se na poušť. Věděla jsem, že čekáme na čas. Ten se začal probouzet v okamžiku počátku dne. Od prvního nejemnějšího záblesku se začal paprsek světla roztahovat a rozsvěcovat za obzorem, poušť se probouzela od nejjemnějšího zrníčka a nejmenšího hmyzu, až po lidi, kteří tam žili. Prožila jsem s nimi celý den od svítání, jejich putování přes poledne až po večer, kdy rozdělávali oheň, přes noc až do brzkého rána.
Ukázal se mi koloběh života. Prožitek se opakoval v jiných kulturách - na severu u Laponců, Mongolů, na Sibiři. Poslední z komunit, které jsem potkala, byly kláštery.
Objevilo se barevné spektrum. Bílé mraky, žlutá poušť a duny, modré nebe, zelené stromy, ale v jiném prostorovém vnímání. Hrála hudba, chtěla jsem tančit, ale tělo se nemohlo zvednout. Přesto každá buňka v mém těle tančila.
Vše se odehrávalo mimo mé tělo, které se hodiny nehýbalo. Zažila jsem cestu zrození a smrti na mnoha úrovních, v mnoha kulturách i v kosmickém smyslu. Pochopila jsem, že je třeba dovolit zánik, aby mohlo vzniknout cosi nového. Opakovaně jsem vše prožila, abych věděla, že to dobře dopadne. Každý zmar je zároveň zrození. Strach ze smrti nám brání v opravdové spiritualitě. Cesta mi nabídla pokračování... nic není špatně a nic nekončí.

Sedmá zpověď

Cítila jsem potřebu přiblížit se k zemi a lítost nad vším, co jsem udělala špatně.
Na zemi jsem dělala bizarní pohyby, stále mě to kroutilo, jako bych se nemohla uvolnit, svaly byly aktivní. Pak jsem si uvědomila, že to jsou pohyby, které dělá můj syn (pozn.: dítě v pěstounské péči). Bylo velmi cenné to prožít zevnitř, procítit napětí, které má v sobě a nemůže ho jen tak uvolnit. Prožila jsem okamžik velmi opuštěného dítěte. Leží v postýlce a nezbývá mu nic, než že tiše pláče. Ví, že nikdo nepřijde. Začala jsem nahlas skučet. Natáhla jsem ruku, někdo přišel a vzal mě do náruče. Pak teprve jsem se mohla uvolnit. shamanyka spolu web
Při cestě na toaletu mi všechno strašně dlouho trvalo, nechápala jsem, kde jsem, všechno mělo jiné tvary. Průvodkyně byla velmi trpělivá a mě to dojalo, protože jsem si uvědomila, že se synem tolik trpělivosti nemám.
Zažila jsem intenzivní pocit hladu dítěte, které neví, jak si má říci o jídlo. Pak jsem viděla svého chlapce, jak hraje na různé nástroje v jednotlivých skladbách, v poslední jsem hrála já na zobcovou flétnu. Dostala jsem příležitost prožít synův život až do okamžiku, kdy jsme si ho přivedli domů.

Další dny do konce týdne věnujeme integraci a hlubšímu pochopení prožitků, pokračujeme v meditaci i jemné práci s hudbou. Díky zevrubné znalosti všech příběhů máme vzácnou příležitost propojit prožitky z putování s konkrétními tématy a situacemi z každodenního života. Hloubka procesu zaručuje trvalejší efekt. Vše ještě dlouho doznívá, každý z účastníků má po programu možnost kdykoliv se spojit s Patricií a probrat témata, která otvírají nové otázky.
Loučíme se vítěznou energií meditace letu orla a rozjíždíme se do svých domovů. Nejdůležitější část Shamanyky teprve začíná - každodennost.

ZÁVĚREM
Vzpomínám na své cesty, jichž jsem jako účastník v Rynarticích absolvovala několik. Každá byla krokem k větší odvaze, odolnosti, zralosti. Postupně jsem přelézala zdi svého strachu, lpění a závislostí. Pamatuji se na slzy vzteku a zoufalství, dojetí, vděku i štěstí. Na lásku a radost, jež mě naplnila až k prasknutí, na svobodu a nekonečnou sílu. A také na svou neochotu uzřít pravdu bez příkras. Prožitky jednoty se všemi živými bytostmi a s planetou způsobily, že nejím maso, třídím odpad a není mi lhostejné, jak vypadá svět kolem mne a jak se se mnou ostatní cítí. Náruč teplé vlídné tmy, ze které pocházíme a opět se do ní vracíme, mi umožnila nepropadat strachu ze smrti. A tak když před časem odešel na druhou stranu můj tatínek, dokázala jsem mu dopřát svobodu a důstojně, v lásce a s humorem (!) se s ním rozloučit. Nepočítám, na jakém stupni duchovního žebříčku se zrovna nacházím. Záleží mi na tom, aby za mnou zůstala stopa světla.

Jitka Dytrychová